II.ÚS 1138/15 ze dne 24. 8. 2016
N 157/82 SbNU 481
K povinnosti soudu znovu vyzvat účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku v případě nenaplnění podmínek pro osvobození od něj
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 24. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 1138/15 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korzcynské, zastoupené Mgr. Martinem Šedou, LL.M., advokátem, se sídlem Na Příkopě 1096/19, 110 00 Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-700, jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o stěžovatelčiných dovoláních z důvodu nezaplacení soudního poplatku.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-700, jakož i řízením, které předcházelo jeho vydání, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto zrušuje.


Odůvodnění


I. Vymezení napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s tím odůvodněním, že jím bylo zasaženo právo stěžovatelky na spravedlivý proces tak, jak je chráněno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").


II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatelka se původně v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 250/2006 domáhala jako žalobkyně po vedlejších účastnicích zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně stěžovatelce nevyhověl a ta neuspěla ani v řízení o odvolání, a následně ani v řízení o dovolání. Stěžovatelka proto dále podala proti prvostupňovému rozsudku, rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí o dovolání v této věci žalobu pro zmatečnost. Tu Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 13 C 250/2006-470 odmítl a toto rozhodnutí potvrdil k odvolání stěžovatelky i Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 18. 7. 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493. Stěžovatelka si proto proti tomuto poslednímu jmenovanému usnesení Městského soudu v Praze podala dovolání (dále jen "dovolání v řízení o žalobě pro zmatečnost"), a to prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. Martina Šedy, LL.M., který jí byl ustanoven Českou advokátní komorou k ochraně jejích zájmů.

3. Předtím, než stěžovatelce byl ustanoven Mgr. Šeda, LL.M., který jejím jménem podal dovolání v řízení o žalobě pro zmatečnost, požádala stěžovatelka o osvobození od soudního poplatku za toto dovolací řízení. K tomuto jejímu návrhu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 5. 2. 2014 č. j. 13 C 250/2006-535 tak, že stěžovatelce osvobození od soudního poplatku nepřiznal. Toto usnesení stěžovatelka napadla odvoláním, k němuž Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 3. 2014 č. j. 62 Co 134/2014-548 řečené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze si podala stěžovatelka dovolání (dále jen "dovolání ve věci soudního poplatku"), a to prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. Lukáše Shánělce. Dovolání ve věci soudního poplatku tak časově předcházelo dovolání v řízení o žalobě pro zmatečnost.

4. O dovolání v řízení o žalobě pro zmatečnost i o dovolání ve věci soudního poplatku vedl Nejvyšší soud řízení jakožto soud dovolací pod společnou spisovou značkou 21 Cdo 3891, 3901/2014. V tomto společném dovolacím řízení vyzval Nejvyšší soud stěžovatelku nejprve svým usnesením ze dne 27. 10. 2014 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-653, doručeným Mgr. Shánělcovi, k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání ve výši 2 000 Kč dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o soudních poplatcích"). Na toto usnesení reagovala stěžovatelka podáním žádosti o osvobození od soudního poplatku ze dne 28. 10. 2014, doplněné podáním ze dne 30. 10. 2014. Nejvyšší soud dále svým usnesením ze dne 17. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-670, doručeným Mgr. Šedovi, LL.M., vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč za podané dovolání dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Stěžovatelka si dne 9. 1. 2015 sama a dne 16. 1. 2015 prostřednictvím svého právního zástupce požádala o osvobození od tohoto soudního poplatku i k této v pořadí druhé výzvě. Nejvyšší soud tak stěžovatelku v rámci dovolacího řízení o obou jejích dovoláních dvakráte vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, přičemž každou z těchto výzev doručil jinému jejímu právnímu zástupci. Z jejich obsahu pak nevyplývá jejich provázanost (např. že by v pořadí druhá výzva byla označena jako "opakovaná"). Na obě tyto výzvy stěžovatelka reagovala návrhem na osvobození od soudního poplatku dle ustanovení § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád").

5. Aniž o těchto návrzích stěžovatelky na osvobození od soudního poplatku Nejvyšší soud samostatně rozhodl, zastavil dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení o obou dovoláních touto stížností napadeným usnesením ze dne 22. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-700. V odůvodnění tohoto usnesení pouze stručně uvedl, že ačkoliv u stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 občanského soudního řádu, tato soudní poplatek za dovolání nezaplatila, přestože k tomu byla výše zmíněnou výzvou Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 vyzvána. O chronologicky prvé výzvě Nejvyššího soudu k zaplacení soudního poplatku za podání dovolání ze dne 17. 10. 2014 se v tomto usnesení Nejvyšší soud nikterak nezmiňuje.


III. Argumentace stěžovatelky a další vyjádření účastníků

6. Stěžovatelka svou ústavní stížnost odůvodnila porušením svého práva na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší soud rozhodl o zastavení řízení bez toho, aby jí poskytl reálnou možnost tento poplatek zaplatit poté, co dospěl k závěru, že její výše zmíněné žádosti o osvobození od soudního poplatku jsou neodůvodněné. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud vedl o obou dovoláních řízení pod stejnou spisovou značkou, z čehož vyplynuly další procesní vady. Konkrétně stěžovatelka rozvedla svou argumentaci následovně:

7. Dle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud pochybil, když o zastavení společného dovolacího řízení rozhodl bez toho, aby stěžovatelku informoval, že této osvobození od soudního poplatku nepřiznává, čímž jí odepřel možnost v řízení pokračovat. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší soud nejprve rozhodnout samostatným usnesením o jejích návrzích na osvobození od soudního poplatku, znovu ji vyzvat k zaplacení soudního poplatku, a tedy jí poskytnout prostor pro dodatečné zaplacení soudního poplatku, a tím i k pokračování samotného řízení. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 588/2000 ze dne 2. 5. 2002 (N 56/26 SbNU 107) a sp. zn. I. ÚS 2381/10 ze dne 1. 12. 2010 (N 241/59 SbNU 459), z níž stěžovatelka vyvozuje povinnost soudu postupovat výše nastíněným způsobem.

8. Stěžovatelka dále vytýká Nejvyššímu soudu, že vedl řízení o dovolání v řízení o žalobě pro zmatečnost a o dovolání o soudním poplatku pod jednou spisovou značkou, aniž by rozhodl o spojení těchto řízení.

9. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí nikdy nebyl sdělen význam nestandardní spisové značky, kombinující dvě dovolací řízení.

10. Konečně stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud rovněž nesprávně postupoval při doručování, kdy, ač vedl řízení o obou předmětných dovoláních pod jednou spisovou značkou, doručoval listiny týkající se jednotlivých původně odděleně podaných dovolání vždy jen tomu právnímu zástupci, jehož prostřednictvím stěžovatelka to které dovolání podávala.

11. Závěrem své stížnosti tak stěžovatelka shrnuje, že Nejvyšší soud těmito vadami, vyplývajícími z faktického spojení řízení o obou dovoláních, vytvořil zcela nepřehledný stav pro ni i její právní zástupce, a tím jí znemožnil domáhat se soudní ochrany svých práv zákonným způsobem a efektivně, což nemůže jít k její tíži.

12. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení před Ústavním soudem k ústavní stížnosti. Z těchto vyjádření se podává následující:

13. Nejvyšší soud se jako účastník řízení před Ústavním soudem vyjádřil svým podáním ze dne 12. 6. 2015. Nejvyšší soud uvedl, že své usnesení ze dne 17. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-670, jímž vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání, jakož i ústavní stížností napadené usnesení o zastavení obou výše specifikovaných dovolacích řízení doručoval toliko Mgr. Martinu Šedovi, LL.M., neboť dle ustanovení § 28 odst. 3 občanského soudního řádu zaniká zmocnění předchozího zástupce zmocněním nového právního zástupce, a tedy pozdějším udělením plné moci Mgr. Šedovi, LL.M., zaniklo dřívější zmocnění Mgr. Lukáši Shánělcovi, přičemž je nerozhodné, že plnou moc udělila stěžovatelka Mgr. Šedovi, LL.M. pouze pro podání dovolání v řízení o žalobě pro zmatečnost a dovolací řízení o něm a Mgr. Shánělcovi pouze pro podání dovolání ve věci soudního poplatku a dovolací řízení o něm, neboť v řízení může mít dle ustanovení § 24 odst. 1 věty třetí občanského soudního řádu účastník vždy jen jednoho zmocněnce. Nejvyšší soud dále uvedl, že jelikož byla obě dovolání podána v téže věci, nebyl zde důvod pro rozhodnutí o spojení věci dle ustanovení § 112 občanského soudního řádu. K námitce absence samostatného rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudního poplatku pak Nejvyšší soud uvedl, že existenci důvodů pro přiznání osvobození dle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu posoudil jako předběžnou otázku, přičemž tomuto postupu dle názoru Nejvyššího soudu nic nebrání, neboť jej zákon nezakazuje. Kromě toho Nejvyšší soud uvedl, že existencí těchto důvodů se zabývaly soudy již v dřívějších rozhodnutích, která vyústila v podání dovolání o soudním poplatku. Nejvyšší soud jako účastník řízení před Ústavním soudem proto navrhl, aby Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

14. Toto vyjádření zaslal Ústavní soud k vyjádření stěžovatelce, jež na ně reagovala svou replikou ze dne 2. 7. 2015. V této své replice stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud se ve svém vyjádření nijak nevypořádal s jí již v ústavní stížnosti uváděnou judikaturou Ústavního soudu, která stanovuje obecným soudům povinnost poskytnout účastníkovi, jehož návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku soud nevyhověl, reálný časový prostor k dodatečnému zaplacení soudního poplatku, i když soud rozhodne, že jí osvobození od něj nepřiznává. Dále se stěžovatelka vyjádřila v tom smyslu, že je zcela bezpředmětné, zda existenci důvodů pro přiznání osvobození od soudního poplatku posuzovaly již obecné soudy v předcházejícím řízení, neboť dovolání ve věci soudního poplatku bylo podáno právě proto, že stěžovatelka tento postup předchozích soudů považovala za nesprávný a Nejvyšší soud měl v řízení o dovolání právě o této správnosti rozhodovat. Stěžovatelka rovněž neuznala argument Nejvyššího soudu ve vztahu k nesrovnalostem v doručování, kdy poukázala na to, že již v době, kdy Nejvyšší soud věděl o tom, že stěžovatelka udělila plnou moc Mgr. Šedovi, LL.M., doručil předchozí usnesení ze dne 17. 10. 2014 s výzvou k zaplacení soudního poplatku za dovolání v řízení o žalobě pro zmatečnost Mgr. Shánělcovi. V logice vyjádření Nejvyššího soudu tak měl v této době tento soud jednat jakožto se zmocněncem stěžovatelky toliko s Mgr. Šedou, LL.M. Dle stěžovatelky mohl Nejvyšší soud rovněž k odstranění pochybností využít postupu dle ustanovení § 104 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 90/06 ze dne 26. 7. 2006 (N 142/42 SbNU 145), z nějž podle stěžovatelky plyne, že jedná-li v řízení o dovolání Nejvyšší soud jakožto se zástupcem účastníka řízení s někým, kdo jím není, zatěžuje toto řízení vadou.

15. Své vyjádření pak Nejvyšší soud doplnil podáním ze dne 13. 8. 2015. V něm setrvává na svém původním stanovisku, rozvíjí však svou argumentaci. Předně uvedl, že dle zákona o soudních poplatcích se poplatek za podání dovolání vybírá i v případě těch dovolání, která směřují proti dřívějším rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudního poplatku. I když si tak Nejvyšší soud uvědomuje důvody opačného názoru, spočívající v neúčelnosti řetězení nových a nových návrhů na přiznání osvobození od soudních poplatků, dospěl k závěru, že tento opačný názor nebere náležitě v úvahu to, že, zjednodušeně parafrázováno, opakované podávání návrhů na přiznání osvobození od soudních poplatků, ačkoliv na straně účastníka řízení nejsou tyto důvody dány, je zjevným zneužitím práva, majícím za cíl vytvořit procesní obstrukce a bezdůvodné průtahy v soudním řízení, přičemž jako takové nepožívá právní ochrany. K tomu Nejvyšší soud poukazuje na svá rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 543/2015, 21 Cdo 958, 959, 960/2015, z nichž vyvozuje jednak možnost rozhodnout o návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku v rámci předběžné otázky, jednak povinnost vybrat soudní poplatek vždy, když návrh na přiznání osvobození od něj představuje záměrné procesní obstrukce. Judikatura s opačnými závěry, např. usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 29 Cdo 1031/2014 (Rc 73/2014), je pak dle názoru Nejvyššího soudu podmíněna jiným posouzením existence důvodů dle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu v konkrétní věci. Dále také zopakoval, že posouzení důvodů pro osvobození od soudních poplatků ve věci stěžovatelky provedly již soudy v předchozím řízení, přičemž Nejvyšší soud dal zřetelně stěžovatelce najevo své posouzení důvodů přiznání osvobození od soudního poplatku ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu tím, že ji vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolací řízení.

16. Věra Müllerová jako prvá žalovaná v původním řízení, a tedy jako vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, se podáním ze dne 19. 3. 2016 vzdala postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem. Společnost Rx MODALITY, s. r. o. v likvidaci jako druhá žalovaná v původním řízení, a tedy jako vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, se k ústavní stížnosti vyjádřila podáním ze dne 18. 3. 2016. V tomto vyjádření se vedlejší účastnice vyslovila pro správnost napadeného rozhodnutí a v jeho postupu neshledala žádných vad. K tomu uvedla několik věcných poznámek, které se však obsahově shodují s argumentací Nejvyššího soudu.

17. Na doplnění vyjádření Nejvyššího soudu a na vyjádření společnosti Rx MODALITY, s. r. o. v likvidaci reagovala stěžovatelka svým podáním ze dne 21. 4. 2016, v němž zrekapitulovala své argumenty a odkázala na předchozí obsah svých podání.

18. Jelikož stěžovatelka, účastník řízení i vedlejší účastnice řízení měli plnou možnost se k věci vyjádřit a vzájemně reagovat na své stěžejní argumenty, zásadě audiatur et altera pars bylo učiněno zadost. Protože vyjádření stěžovatelky ani vedlejší účastnice neobsahovala žádné nové argumenty, nebylo důvodné věřit, že by jejich zasláním Nejvyššímu soudu bylo dosaženo nových informací, způsobilých ovlivnit posouzení Ústavním soudem.

19. Ústavní soud si rovněž vyžádal spisový materiál, z něhož zjistil, že skutkové okolnosti předmětného řízení odpovídají tvrzením účastníků. Mezi nimi ostatně ani není sporu o průběhu předmětného řízení, nýbrž toliko o správném právním posouzení procesního postupu Nejvyššího soudu.

IV. Posouzení Ústavním soudem

20. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele.

21. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že vytýkaná vada spočívající v neposkytnutí reálného časového prostoru k zaplacení soudního poplatku poté, co obecný soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od tohoto soudního poplatku je nedůvodný, je způsobilá porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto její stížnost nemohl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, ale musel se zabývat tím, zda k tomuto porušení skutečně došlo, či nikoliv.

22. Ústřední otázka, která před Ústavním soudem nyní stojí, proto zní, zda a případně za jakých okolností mohl Nejvyšší soud zamítnout návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudního poplatku jakožto předběžnou otázku v konečném usnesení o zastavení řízení bez toho, aby jí poskytl dodatečnou lhůtu pro zaplacení soudního poplatku.



V. Relevantní právní úprava, rozhodovací praxe a literatura

23. Dle ustanovení § 1 zákona o soudních poplatcích se soudní poplatky vybírají za a) řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků, b) jednotlivé úkony prováděné soudy a úkony prováděné správou soudů, uvedené v sazebníku poplatků, přičemž sazebník poplatků je uveden v příloze k tomuto zákonu, a c) zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem na žádost osoby oprávněné k jejímu podání. Dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním dovolání. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích stanoví: "Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví."

24. Ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu stanoví: "Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány." Ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (pozn. red.: ve znění do 31. 8. 2011) stanoví: "Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí."

25. Nastolenou otázkou se Ústavní soud zaobíral již ve své předchozí judikatuře. Ústavní soud především vychází z toho, že účelem rozhodování o přiznání osvobození od soudního poplatku je posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)], přičemž do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není tedy tato otázka konečným způsobem rozhodnuta a pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé, má-li být zachována možnost domáhat se soudní ochrany svých práv [nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 588/2000 (N 56/26 SbNU 107), ze dne 1. 12. 2010 sp. zn. I. ÚS 2381/10 (N 241/59 SbNU 459), jichž se ostatně dovolává i stěžovatelka, shodně i nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41SbNU 309)].

26. O každém návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku musí soud rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99), shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014. sp. zn. 22 Cdo 1939/2014].

27. Řízení o přiznání osvobození od soudního poplatku je vztahem čistě mezi účastníkem, který o toto osvobození požádal, a státem, a tedy ostatní účastníci řízení, v němž k podání tohoto návrhu došlo, v řízení o přiznání tohoto osvobození nemají žádná práva (srov. výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/11, shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. 26 Cdo 523/2014).

28. Tomu konvenuje i komentářová literatura: "Dokud nebylo rozhodnuto o žádosti poplatníka o osvobození od soudního poplatku, nelze ho vyzvat, aby v určené lhůtě soudní poplatek zaplatil, a nelze ani vydat usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Jestliže takové žádosti nebude vyhověno, je třeba poplatníka znovu vyzvat k zaplacení poplatku a stanovit mu novou lhůtu. Lhůta k zaplacení soudního poplatku určená soudem má povahu lhůty procesní, soudcovské ... Smyslem úpravy není postih účastníka za nedodržení lhůty, nýbrž splnění poplatkové povinnosti a stanovení způsobu skončení řízení tam, kde poplatník svou povinnost přes poučení nesplní." (Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 30; shodně s tím srov. i R 22/1971).

29. "Pokud soud návrh zamítne, vydá o tom usnesení. Nabude-li právní moci, vyzve účastníka znovu k zaplacení poplatku, a teprve po uplynutí dodatečné lhůty předloží spis odvolacímu soudu k rozhodnutí. Podá-li účastník proti tomuto usnesení odvolání, předloží soud opět spis soudu druhého stupně. Zaplatí-li účastník poplatek dodatečně během odvolací lhůty, usnesení o zastavení zruší (§ 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb.)." Jirsa, J. In: Jirsa, J., Doležal, M., Vančurová, K. (eds. Havlíček, K.). Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. 2. vydání. [ASPI - právní informační systém] Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k § 138 odst. 1.

30. "Jestliže je podána žádost o osvobození od soudního poplatku, musí o ní být nejprve rozhodnuto a až pak mohou být soudem činěny další procesní úkony. Nelze účastníka před tímto rozhodnutím vyzvat, aby poplatek zaplatil, nebo řízení dokonce pro nezaplacení zastavit, tím by byl popřen samotný smysl této úpravy, neboť by účastník nedostal příležitost bránit svá práva před soudem (shodně rozhodnutí NS SR sp. zn. 6 Cz 47/70 i rozhodnutí KS v Brně sp. zn 37 Co 177/96). Ani v odvolacím řízení nelze zároveň potvrdit rozhodnutí o nepřiznání osvobození a zároveň potvrdit rozhodnutí o zastavení řízení. Účastníkovi by se tak zabránilo, aby po pravomocném usnesení o nepřiznání osvobození na dodatečnou výzvu poplatek zaplatil, a v řízení tak pokračoval (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 776/05)." Bílý, M. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 485, bod 6.



VI. Vlastní posouzení nyní projednávaného případu Ústavním soudem

31. Uvedená judikatura i literatura se zabývají zejména postupem soudu prvního stupně při vyřizování návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku, případně postupem soudu odvolacího při vyřizování odvolání proti usnesení, jímž osvobození přiznáno nebylo. Shora uvedenou judikaturou i literaturou však rezonuje zobecnitelný závěr, zakazující odejmout žadateli o osvobození od soudních poplatků přístup k soudu jen na základě negativního vyřízení jeho návrhu na přiznání osvobození, automaticky vedoucí k zastavení řízení bez toho, aby tomuto žadateli bylo skutečně umožněno dodatečně soudní poplatek zaplatit.

32. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že podá-li si účastník návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, je správným postupem soudu, pokud tento, byť zčásti, tomuto návrhu nechce vyhovět, aby o něm nejprve rozhodl a znovu účastníka vyzval k zaplacení soudního poplatku či zbývající částky částečně prominutého soudního poplatku, a teprve pokud ani v této lhůtě účastník nezaplatí, může soud usnesením řízení zastavit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 783/09, v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Není zde důvodu, aby se rozhodování Nejvyššího soudu v souvislosti s osvobozením od poplatku za podané dovolání tomuto postupu vymykalo. Ba naopak, vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci není přípustný žádný opravný prostředek dle občanského soudního řádu, je nutno na respektování tohoto postupu Nejvyšším soudem trvat o to důrazněji, neboť neúspěšný žadatel nemá v opačném případě žádnou možnost domáhat se nápravy opravnými prostředky dle občanského soudního řádu.

33. Ústavní soud si je pochopitelně vědom potřeby chránit jiné účastníky původního řízení před zneužíváním institutu návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku k záměrným obstrukcím. Proto Ústavní soud např. rozhodl, že novému posouzení nemusí soud podrobovat opakovanou žádost o přiznání osvobození od soudního poplatku, jestliže není odůvodněna změnou relevantních skutkových okolností. Tento závěr ovšem cílí na ty případy, kdy by i přes věcně správné negativní rozhodnutí o návrhu účastníka tento podával nové a nové neodůvodněné návrhy na přiznání osvobození od soudního poplatku ve stejném řízení, v čemž mu ustanovení § 138 občanského soudního řádu nijak nebrání. Situace stěžovatelky je však v podstatných rysech odlišná, neboť tato se dovoláním ve věci soudního poplatku pouze předepsaným opravným prostředkem pokouší domoci nápravy rozhodnutí, o nichž se domnívá, že jsou zatížena vadou, a to pokaždé v jiném typu řízení (srov. Bílý, M. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 485, bod 4).

34. Stěžovatelka v každém řízení, s nímž zákon o soudních poplatcích spojuje povinnost uhradit soudní poplatek (řízení o odvolání, řízení o dovolání, atd.), podala návrh na přiznání osvobození od soudního poplatku pouze jednou (resp. v řízení o obou svých dovoláních dvakrát, nicméně to bylo dáno pouze nesprávným postupem Nejvyššího soudu při doručování, k tomu srov. sub 51). Její předchozí návrhy na přiznání osvobození od soudních poplatků v předcházejících řízení jí proto nemohou jít k tíži, neboť se jednalo pokaždé o jiné řízení.

35. Stěžovatelka přitom ani nemohla postupovat jinak. Spojení povinnosti zaplatit soudní poplatek i za podání opravného prostředku proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku v řízení o věci samé totiž nutně vyvolává potřebu podávat další samostatný návrh na osvobození od soudního poplatku i v každém z těchto opravných řízení. To nutně vede k řetězení těchto návrhů, k němuž je účastník řízení nucen.

36. Zamezení řetězení těchto návrhů na přiznání osvobození od soudních poplatků bylo ostatně důvodem, proč Nejvyšší soud ve výše specifikovaném rozhodnutí, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 73/2014, dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud (případně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nepřiznal dovolateli zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, vůbec poplatkové povinnosti nepodléhá. Stěžovatelku tak nelze sankcionovat zastavením řízení pouze proto, že využívá občanským soudním řádem předepsaných opravných prostředků k tomu, aby se domohla přezkumu rozhodnutí o tom, že jí osvobození od soudního poplatku nepřísluší.

37. Nejvyšší soud se proti takovému závěru vymezil odkazem na své usnesení ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3358/2007 s tím, že postup stěžovatelky je obstrukční, a proto nepožívá právní ochrany. S tímto závěrem se Ústavní soud nemůže bez dalšího ztotožnit. Odkazované usnesení se totiž potýká se zjevně obstrukčními, opakovanými návrhy na odročení jednání, a proto v něm vyjádřené závěry by bylo možno na nyní projednávanou věc vztáhnout jedině v případě, kdy by stěžovatelka opakovaně ve stejném druhu řízení podávala návrhy na přiznání osvobození od soudních poplatků, aniž by se změnily skutkové okolnosti (viz výše sub 33).

38. Uvedené tedy nelze v žádném případě interpretovat tak, že podáváním návrhů na přiznání osvobození od soudních poplatků by nebylo vůbec možno dopustit se obstrukčních jednání. Opakované podávání těchto návrhů ve stejném řízení za nezměněného skutkového stavu zpravidla bude obstrukčním jednáním, a na tyto případy by byl výše uvedený závěr Nejvyššího soudu ve věci obstrukčních žádostí o odročení jednání přenositelný. V těchto případech by dokonce bylo přípustné řízení o návrhu na osvobození od soudního poplatku zastavit pro překážku věci rozsouzené [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (Rc 94/2014)]. Za obstrukční jednání ovšem nelze považovat samo o sobě podávání opravných prostředků ani návrhy na přiznání osvobození od soudních poplatků za jejich podání, jakož ani podávání opravných prostředků proti nepřiznání těchto osvobození.

39. Rovněž nepřípadným je i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 543/2015, které připouští rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků jakožto prejudiciální otázky. Tímto způsobem totiž není možné ospravedlnit odepření možnosti soudní poplatek doplatit dodatečně, a tedy i odepření přístupu k soudu ve věci samé. V rámci předběžné otázky je proto možno rozhodnout o návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku jen tehdy, pokud soud po předběžném posouzení tohoto návrhu shledá, že účastníkovi důvody pro osvobození svědčí, případně jedná-li se o obstrukční opakovaný návrh ve shora nastíněném smyslu. Z toho vyplývá, že jde vlastně o možnost zúspornit řízení před dovolacím soudem tím, že tento buď může rozhodnout o přiznání osvobození v jednom rozhodnutí spolu s rozhodnutím o dovolání samém, tedy nemusí předtím ještě rozhodovat samostatně pouze o návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku, nebo může zabránit obstrukčnímu postupu účastníka, jehož návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku soud nevyhověl a umožnil mu soudní poplatek doplatit, účastník však místo toho podal další, změnou okolností neodůvodněný návrh. Tato možnost je ovšem dána nejen tím, že nepatrně urychluje řízení, ale hlavně tím, že nijak nezasahuje do práva účastníka řízení na soudní ochranu.

40. Odkazoval-li Nejvyšší soud ve svém vyjádření na své usnesení ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 958, 959, 960/2015, pak toto usnesení stojí obsahově na identických závěrech, jaké prezentoval Nejvyšší soud v doplnění svého vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 8. 2015. V uvedeném usnesení se však Nejvyšší soud nijak nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu, uvedenou sub 25, nadto se uvedené usnesení dostatečně nevypořádává se závěry výše specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. Rc 73/2014.

41. V odkazovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 958, 959, 960/2015 a obdobně ve výše odkazovaném usnesení 21 Cdo 543/2015 se s existencí svého vlastního publikovaného rozhodnutí Rc 73/2014 Nejvyšší soud vypořádává tak, že toto se nevztahuje na dovolání proti rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudního poplatku z obstrukčních důvodů. Tomuto závěru ovšem nelze přisvědčit, neboť jak Ústavní soud uvedl výše sub 32 až 36, je-li podávání návrhů na přiznání osvobození od soudního poplatku vyvoláno využitím opravného prostředku proti rozhodnutí, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku, nelze per se nahlížet na tyto procesní úkony účastníka řízení jako na obstrukce.

42. Nadto je nutno uvést, že předmětný argument Nejvyššího soudu je vnitřně rozporný. Přejímá totiž závěr výše specifikovaného usnesení sp. zn. 21 Cdo 3358/2007 (zvýrazněno Ústavním soudem, že: "... soud nepřihlíží k takovému procesnímu úkonu (neboť ten nepožívá žádnou právní ochranu), který nebyl učiněn v souladu se smyslem a účelem zákona k uplatnění procesního práva nebo ke splnění procesních povinností, ale který směřuje k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení ..." Tento závěr plně dopadal na skutkový stav neodůvodněných návrhů na odročení jednání, nedopadá však na skutkový stav nyní projednávaného případu. Nejvyšší soud totiž k návrhu stěžovatelky na přiznání osvobození od soudního poplatku přihlédl, byť mu nevyhověl. Z toho je patrné, že jej nemohl považovat za obstrukční procesní úkon, neboť v takovém případě by k němu vzhledem ke svému výše uvedenému závěru přihlédnout nemohl.

43. Je navíc zřejmé, že stěžovatelka se domáhala vydání rozhodnutí o svých dvou výše specifikovaných dovoláních, proto by bylo v příkrém rozporu s jejími zájmy a záměry, aby řízení bezdůvodně protahovala. Ústavní soud má proto za to, že výše specifikované návrhy stěžovatelky na přiznání osvobození od soudního poplatku za dovolací řízení byly motivovány snahou dosáhnout odstranění překážky řízení, spočívající v nezaplacení soudního poplatku, nikoliv způsobením nedůvodných průtahů a oddálit co možná nejvíce rozhodnutí o jejích dvou dovoláních. Zda stěžovatelka zvolila k dosažení tohoto cíle vhodný prostředek a zda tak učinila důvodně, to Ústavní soud nemůže předjímat, neboť řešení této otázky je svěřeno Nejvyššímu soudu jako ve věci příslušnému soudu obecnému [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275) či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Nejvyšší soud je ovšem povinen v případě svého eventuálního negativního rozhodnutí poskytnout stěžovatelce prostor k odstranění řečené překážky řízení tím, že jí umožní soudní poplatek uhradit dodatečně.

44. Ostatně názor, že k obstrukčním procesním úkonům soud nepřihlédne, nepovažuje Ústavní soud za správný ani v obecné rovině. Obstrukčním procesním úkonům obecné soudy pochopitelně nemusí vyhovět [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. I. ÚS 729/01 (N 108/27 SbNU 205)] a zpravidla jim ani nevyhoví, zabývat se jimi ovšem musí. Vzhledem k pravému účelu takových úkonů a pravidelné absenci relevantního obsahu se jimi nemusí zaobírat tak pečlivě, jako procesními úkony učiněnými v dobré víře a sledující legitimní cíl, nicméně jsou povinny v odůvodnění svých rozhodnutí (je-li vzhledem k typu procesního úkonu rozhodnutí vyžadováno, jak je tomu např. v nyní projednávaném případě) alespoň konstatovat obstrukční charakter úkonu a stručně vylíčit důvody, pro něž soud takový úkon za obstrukční považuje. Nejvyšší soud však v touto stížností napadeném usnesení neuvádí, že by se ze strany stěžovatelky jednalo o obstrukce, příp. že z tohoto důvodu se jím nezabýval, pouze koncisně poznamenal, že na straně stěžovatelky důvody dle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu dány nejsou. Argumentaci o obstrukcích Nejvyšší soud poprvé zmínil až ve svém vyjádření v řízení před Ústavním soudem.

45. Ústavní soud dále podotýká, že i kdyby postup stěžovatelky bylo možno kvalifikovat jako obstrukční, nebylo by tím ještě oprávněno zastavení řízení bez předchozí opakované výzvy k zaplacení soudního poplatku. I v logice shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu by totiž obstrukční charakter návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku opravňoval toliko k nevyhovění tomuto návrhu. Tím by však ještě nebyl soud zbaven povinnosti umožnit stěžovatelce zaplatit soudní poplatek, a umožnit jí tak přístup k soudu s řečenými dovoláními.

46. Poměří-li konečně Ústavní soud právo na ochranu účastníků původního řízení o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím před obstrukcemi a právo stěžovatelky na přístup k soudu, pak má za to, že prvé jmenované právo nebude ve prospěch druhého jmenovaného práva nijak citelně zasaženo, jestliže Nejvyšší soud nejprve rozhodne o návrhu stěžovatelky na přiznání osvobození od soudního poplatku v řízení o obou jejích předmětných dovoláních a eventuálně opět vyzve stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za tato řízení, pakliže jí nevyhoví. Tento postup by přitom nevyžadoval neúměrné úsilí ze strany soudu (vydání jednoho procesního usnesení, potenciálně spojeného s novou výzvou k zaplacení).

47. K tomu je nutno zopakovat závěr, uvedený výše sub 27, že v řízení o přiznání osvobození od soudního poplatku je účastníkem pouze ten, kdo toto řízení inicioval, nikoliv účastníci původního řízení. Těch se tak případné průtahy, způsobené rozhodováním v tomto řízení, příp. i o opravných prostředcích proti rozhodnutí v něm vydaném, tak mohou dotýkat toliko zprostředkovaně. Takový průtah navíc nebude příliš markantní ani v hypotetickém scénáři, v němž (a, jak Ústavní soud předestřel, k tomuto posouzení je povolán Nejvyšší soud a Ústavní soud v žádném případě nepředjímá jeho výsledek) by Nejvyšší soud stěžovatelce nevyhověl, stanovil jí dodatečnou lhůtu k zaplacení, tato by v této lhůtě nezaplatila a Nejvyšší soud by následně řízení zastavil.



VII. Závěr

48. Neumožnění stěžovatelce zaplatit dodatečně soudní poplatek poté, co soud dospěl k závěru, že na její straně nejsou dány podmínky k osvobození od něj, je nutno kvalifikovat jako porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-700 zrušil.

49. Ústavní soud na tomto místě opětovně podotýká, že v žádném případě nepředjímá rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelčině návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku za podané dovolání z hlediska posouzení existence důvodů dle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (natož jeho případné rozhodnutí o stěžovatelčině dovolání v řízení o žalobě pro zmatečnost). Takové posouzení je zásadně svěřeno obecným soudům. I kdyby však Nejvyšší soud v dalším řízení naplnění těchto důvodů neshledal, je povinen o návrhu stěžovatelky rozhodnout samostatným usnesením a opětovně ji vyzvat k zaplacení soudního poplatku. Až eventuální nezaplacení soudního poplatku v této dodatečné lhůtě by hypoteticky opravňovalo Nejvyšší soud k zastavení řízení.

50. Ostatními námitkami stěžovatelky nepovažoval Ústavní soud za nutné se zabývat, neboť již výše vylíčené důvody postačovaly k tomu, aby ústavní stížností napadené usnesení zrušil. Jako obiter dictum však uvádí, že již z prosté datace jednotlivých procesních úkonů je zřejmé, že Nejvyšší soud jednal s Mgr. Shánělcem jakožto s právním zástupcem stěžovatelky ještě v době, kdy mu bylo známo, že jeho zmocnění zaniklo pozdějším a Nejvyššímu soudu řádně doručeným zmocněním Mgr. Šedy, LL.M. Tím vznikla nepřehledná procesní situace, projevivší se mimo jiné v tom, že Nejvyšší soud doručil nesprávně první výzvu k zaplacení soudního poplatku Mgr. Shánělcovi, který tou dobou již nebyl právním zástupcem stěžovatelky v předmětném dovolacím řízení.