II.ÚS 121/01 ze dne 4. 2. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 4. 2. 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. V., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, sp.zn. 39 Co 242/2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 1999, sp.zn. 6 C 163/98, takto :



Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění :


Ústavnímu soudu byla dne 22. 02. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými mu byla uložena povinnost zaplatit v rozhodnutích určenou částku, s tím, že jeho návrhu na připuštění dovolání nebylo vyhověno a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces, zákaz diskriminace a princip rovnosti před zákonem.

V ústavní stížnosti se dále uvádí, že proti napadeným rozhodnutím podal stěžovatel dne 15. 2. 2001 dovolání. Ústavní soud ověřil, že tomuto návrhu stěžovatele byla Nejvyšším soudem přidělena sp.zn. 26 Cdo 1342/2001 a věc nebyla do dnešního dne rozhodnuta.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1961 Sb., v tehdy účinném znění, dále jen "o.s.ř."). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) .

Protože občanský soudní řád ponechal závěr o přípustnosti dovolání na úvaze dovolacího soudu, musel Ústavní soud vyložit pojem "poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje" (§ 72 odst. 2 věta druhá zákona). V nálezu III. ÚS 40/93 Ústavní soud judikoval, že "v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu" (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález č. 6, Praha, ročník 1993/94). Za této situace mohlo snadno dojít ke zmeškání propadné lhůty k podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé vedení zásadou procesní opatrnosti na zmíněné riziko reagovali tak, že současně s dovoláním podávali i ústavní stížnost a podle výsledku dovolacího řízení poté buď napadali novou ústavní stížností rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud za této situace vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Od této většinové praxe soudců Ústavního soudu předpokládající souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud upustil rozhodnutím pléna ze dne 21. 1. 2003, vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod číslem 32/2003 Sbírky předpisů ČR, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a v rozhodnutí téže sekce Evropského soudu pro lidská práva z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99. Napříště bude soudci a senáty Ústavního soudu vykládána přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení takto: 1) V případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. 2) Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené stanovisko pléna bylo nutno za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Ústavní stížnost, která nenapadala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona ), nemohla být věcně přezkoumána.


Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona jako návrh nepřípustný.


Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 2. 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj