II.ÚS 123/98 ze dne 19. 3. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Š.R., zastoupeného JUDr. J.S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. 1 Tvo 3/98, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

V podané ústavní stížnosti napadá navrhovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. 1 Tvo 3/98, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 6 Ntv 31/97, o prodloužení vazby stěžovatele ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. do 30. 4. 1998.

Ke skutkovým okolnostem případu stěžovatel uvedl, že dne 22. 2. 1995 byl vzat do vazby pro podezření z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Vzhledem k tomu, že podle názoru stěžovatele dochází v průběhu zahájeného trestního řízení k průtahům, a to údajně na straně Vrchního soudu v Praze, který v období od 19. 5. 1997 do 24. 11. 1997 způsoboval svou nečinností neúměrné prodlužování trestního řízení. Stěžovatel tvrdí, že jeho další ponechání ve vazbě je neodůvodněné a neúměrně dlouhé, neboť takový zásah do osobní svobody navrhovatele nemá dle jeho mínění žádnou oporu v trestním řádu a v konkrétních skutečnostech celého případu. Rozhodnutí soudu o jeho dalším setrvání ve vazbě pak prý bylo založeno pouze na subjektivním mínění orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel konstatoval, že dotčenými rozhodnutími obecných soudů byl údajně porušen čl. 5 odst. 3, 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod. Návrh výroku případného nálezu však neobsahuje označení toho, čeho se stěžovatel podanou ústavní stížností snaží dosáhnout, takže pouze z obsahové stránky podání Ústavní soud dovodil, že účelem podané ústavní stížnosti je zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 6 Ntv 31/97, Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím byla navrhovateli podle § 71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba do 30. 4. 1998. V odůvodnění usnesení tento soud konstatoval, že stěžovatel (dříve obžalovaný) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 46 T 18/96, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let. Vrchní soud konstatoval, že při prodloužení vazební lhůty i nadále trvá vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. (ve znění před novelou provedenou zák. č. 166/1998 Sb.), jakož i další důvody podle § 71 odst. 3 tr. ř.

S ohledem na dosud neukončené odvolací řízení proti již citovanému rozsudku Městského soudu v Praze požádal předseda senátu Vrchního soudu v Praze, který o odvolání bude rozhodovat, v zákonné lhůtě o další prodloužení vazby na nezbytně nutnou dobu z důvodu neskončeného odvolacího řízení. Odůvodnění prodloužení vazby obsahuje odkaz na rozsah a komplikovanost projednávané věci a další objektivní překážky, pro které soud nebyl schopen trestní stíhání ani v prodloužené lhůtě ukončit.

Na základě stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který stížnost navrhovatele podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Ve svém rozhodování se Nejvyšší soud ČR zabýval v podstatě totožnými námitkami, které uvádí stěžovatel i ve své ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR rozšířil odůvodnění Vrchního soudu v Praze pokud konstatoval, že k prodloužení vazby stěžovatele vedly zákonné skutečnosti, především hrozba vysokého trestu, který je možno uložit vzhledem k trestné činnosti, pro níž byl stěžovatel nepravomocně odsouzen a zejména s ohledem na rozsah a stupeň nebezpečnosti této trestné činnosti, která představuje možnou škodu ve výši 36 mil. Kč. Dalším důvodem setrvání stěžovatele ve vazbě je pak skutečnost, že se navrhovatel před zadržením a vzetím do vazby prakticky vůbec nezdržoval v místě svého bydliště. Ze všech těchto skutečností a dále v důvodech majících svůj původ v osobě stěžovatele shledal Nejvyšší soud ČR výrok napadeného usnesení Vrchního soudu jako věcně správný a odpovídající zákonu. Nejvyšší soud ČR pak dále zdůraznil, že je nutno především zdůraznit, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu před ukončením trestního stíhání by došlo k ohrožení účelu trestního řízení a navíc doba čtyř měsíců, na kterou je vazba prodlužována, se jeví jako lhůta nezbytně nutná k dokončení trestního stíhání.

Ústavní soud konstatuje, že trestní řád ukládá soudu, aby rozhodnutí o vazbě (jejím prodloužení) bylo odůvodněno konkrétními skutečnostmi, odůvodňujícími naprosto reálnou obavu, že by se obžalovaný po propuštění z vazby dopustil jednoho nebo více následků uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř.

Rozhodnutí o vzetí do vazby, resp. ponechání ve vazbě musí tedy obsahovat konkretizaci skutečností, které naplňují již citované ustanovení § 67 odst. 1 tr. ř., přičemž zejména v případě "tzv. útěkové vazby" musí být toto nebezpečí reálné a trvající, takže rozhodující soud má povinnost tutu skutečnost nebo více skutečností přesně označit a uvést, že právě ona je důvodem, který setrvání stěžovatele ve vazbě odůvodňuje.



Skutečností zůstává, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 6 Ntv 31/97, je v odůvodnění zejména pokud se týká důvodů vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. ř., ve znění před novelou, poněkud kusé a tento nedostatek musel napravit ve svém rozhodnutí až Nejvyšší soud ČR poukazem na hrozbu možného vysokého trestu ve vztahu k rozsahu a stupně nebezpečnosti šetřené trestné činnosti.

V této souvislosti senát Ústavního soudu připomíná nález ÚS publikovaný pod č. 214/1994 Sb., který uvádí, že v případě rozhodování o prodloužení vazby je nutno zkoumat, zda i nadále trvají či se jiným způsobem nezměnily důvody vazby, ovšem nejdůležitějším hodnotícím kritériem i tehdy zůstává skutečnost, zda v případě propuštění obžalovaného na svobodu, po uplynutí zákonné lhůty po kterou je vazba přípustná, by mohlo dojít nebo bylo ztíženo dosažení účelu trestního řízení pro který je obžalovaný ponecháván ve vazbě. Dále je takovéto rozhodování nutno odůvodnit poukázáním na ty závažné důvody, v důsledku nichž nebylo možno v uplynulé lhůtě řízení ukončit.

Jak již bylo řečeno shora, určité nedostatky v odůvodnění usnesení Vrchního soudu napravoval v tomto směru až Nejvyšší soud ČR, když poukázal na procesní obtížnost a rozsah zkoumané trestné činnosti, pro kterou nebylo možno trestní řízení v zákonné lhůtě ukončit.

S ohledem na tyto výše uvedené skutečnosti neshledal Ústavní soud podání stěžovatele jako důvodné a poukazem na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je jako zjevně neopodstatněné odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 1999
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS