Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
Městské části Praha 14, zastoupené advokátem Mgr. I. Ch., proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.11.1997, sp. zn. 14 Co
695/97, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne
17. 9.1997, čj. 34 Ro 380/97-14, za účasti Městského soudu
v Praze, jako účastníka řízení, se souhlasem účastníků bez ústního
jednání, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1997, sp. zn.
14 Co 695/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17.
9. 1997, čj. 34 Ro 380/97-14, se zrušují.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26.11.1997, sp. zn. 14 Co 695/97,
kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
17. 9.1997, čj. 34 Ro 380/97-14, o nepřiznání práva na osvobození
od soudního poplatku za podání žalobního návrhu. V odůvodnění
rozhodnutí soudů je uvedeno, že je pojmově vyloučeno u právnických
osob přiznávat osvobození od zaplacení soudních poplatků, jelikož
nelze posuzovat poměry právnické osoby z hlediska jejich
sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo kriterium pro zjištění
majetkových poměrů u právnických osob obecně.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedená rozhodnutí jsou
v rozporu s čl. 95 Ústavy ČR, dle kterého je soudce při svém
rozhodování vázán zákonem, a čl. 96 Ústavy ČR, dle kterého mají
všichni účastníci řízení před soudem rovná práva, a čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého jsou si
všichni účastníci rovni. V tomto smyslu nemůže soud nepřiznat
předmětný nárok jen z toho důvodu, že se mu těžko hledá kriterium
pro zjištění majetkových poměrů žadatele. Stěžovatel dále
objasnil, že o osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1
o. s. ř. žádal vzhledem ke své rozpočtové a finanční situaci - tj.
deficitní rozpočet, přičemž svůj nárok byl nucen vymáhat soudní
cestou a nejednalo se o svévolné nebo zřejmé bezúspěšné
uplatňování práva.
Městský soud ve svém vyjádření ze dne 2. 4.1998 v podstatě
vyjádřil totéž stanovisko jako v odůvodnění rozhodnutí a zejména
poukázal na historický výklad procesních ustanovení, upravujících
osvobození účastníka řízení, na to, že se vždy rozlišovalo
osvobození právnických osob od osob fyzických a na problematické
hodnocení sociální situace právnických. Městský soud proto navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 34
Ro 380/97, Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne
17. 9.1998 nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na přiznání
osvobození od soudních poplatků v řízení vedeném o žalobě proti
ing. J. M. o zaplacení dlužné částky 2.651.769,70 Kč
s příslušenstvím, která představuje nezaplacený nájem a náklady za
služby spojené s užíváním nebytových prostor. Městský soud
napadené usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil.
Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy vycházely ze
závěru, že je u právnických osob pojmově vyloučeno přiznávat
osvobození od placení soudních poplatků, jelikož nelze posuzovat
sociální a majetkové poměry u právnické osoby z hlediska jejich
sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo kriterium pro zjištění
majetkových poměrů u právnických osob obecně. Pokud by výklad
§ 138 odst. 1 o. s. ř. byl vztáhnut i na právnické osoby,
zjišťováním jejich poměrů by se nepřiměřeně zatížily soudy již ve
stadiu zahájení řízení a je těžké si představit společné hledisko
pro posouzení majetkových poměrů právnických osob, které jsou
povahou velice různorodé.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a posouzení
věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého
procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1
Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení procesních
předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení
stanoví v ustanovení § 18, z něhož pro soudy plyne povinnost
zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování
jejich práv. Je proto třeba také při interpretaci ustanovení §
138 odst. 1 o.s.ř., z jehož dikce plyne, že jeho použití se může
dovolávat každý účastník, vycházet z pohledu uvedené ústavní
zásady rovnosti. Právnické osoby, mezi něž patří i jednotky územní
samosprávy, mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s nimi
tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení,
který je fyzickou osobou. Skutečnost, že zjišťování poměrů
právnické osoby při rozhodování o osvobození do soudních poplatků
by mělo být obtížné či nákladné, sama o sobě nemůže být důvodem
k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez dalšího
vyloučena možnost použití ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř., jehož
aplikace může ve svých důsledcích ovlivnit i tak významné právo
jako je právo na přístup k soudu. Je pak věcí judikatury obecných
soudů, aby vymezila kritéria poměrů, z nichž bude při aplikaci
tohoto ustanovení u právnických osob vycházet (srov. též nález
Ústavního soudu ve věci pod sp. zn. IV. ÚS 13/98).
Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl
k závěru, že postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu
pro Prahu 9 došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a proto
napadená usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zák.
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27.10.1998
|
|