II.ÚS 1303/16 ze dne 8. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Trousilové, zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2015 č. j. 11 Co 478/2014-204 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2016 č. j. 20 Cdo 5762/2015-222, v řízení o vyloučení věci z exekuce, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno ústavně zaručené právo rovného postavení účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

2. Stěžovatelka navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2015 č. j. 11 Co 478/2014-204. Stěžovatelka se formálně nedomáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2016 č. j. 20 Cdo 5762/2015-222, kterým odmítl dovolání stěžovatelky. Toto rozhodnutí však přiložila k ústavní stížnosti a ve svém návrhu jej zmiňuje. Ústavní soud tak postupoval pro stěžovatelku příznivějším způsobem a zahrnul rozhodnutí Nejvyššího soudu do svého přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2011 č. j. IV. ÚS 1755/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011 č. j. IV. ÚS 571/11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016 č. j. IV. ÚS 3085/15). Pokud by tak neučinil, musel by Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost.

3. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 25. 8. 2014 č. j. 16 C 296/2011-170 zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí z exekuce vedené proti povinnému žalovaným jako oprávněným a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 62 890,40 Kč k rukám jeho právního zástupce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 9. 2015 č. j. 11 Co 478/2014-204 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem I. Ve výroku pod bodem II citovaný rozsudek změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 83 650 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 9 968 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. Odvolací soud v této věci již rozhodoval usnesením ze dne 12. 10. 2012 č. j. 11 Co 648/2012-68 a usnesením ze dne 30. 9. 2013 č. j. 11 Co 310/2013-107, jimiž zrušil předchozí rozsudky soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž důvodem pro opakované zrušení rozhodnutí soudu I. stupně byla jejich nepřezkoumatelnost a nedostatek odůvodnění. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2015 č. j. 11 Co 478/2014-204 dovolání. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 1. 2. 2016 č. j. 20 Cdo 5762/2015-222 odmítl.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. K zásahu Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci může dojít jen v případě zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační svévoli.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni vychází z nesprávně posouzených důkazů, což vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním a tedy k nesprávnému právnímu posouzení věci. Soud dle tvrzení stěžovatelky nevzal do úvahy, že mezi stěžovatelkou a povinným došlo ke smluvnímu zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů formou notářského zápisu a ani to, že stěžovatelka na koupi nemovitých věcí, jejichž vyloučení z exekuce požadovala, použila finanční prostředky ze svého výlučného vlastnictví. K prokázání svých tvrzení navrhla jako důkazní prostředek výslech svědků, avšak odvolací soud provedené důkazy údajně zjevně nesprávně zhodnotil. Nesprávnost napadeného rozsudku stěžovatelka spatřovala i v tom, že odvolací soud shledal správným rozsudek soudu prvního stupně s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1389/2003. Dle stěžovatelky dané rozhodnutí řeší zcela odlišnou situaci. Stěžovatelka dále s odkazem na § 143 zákona č. 40/1964 Sb. namítá, že odvolací soud nevzal do úvahy, že vymáhaný závazek se nikdy nestal součástí společného jmění manželů.

8. Stěžovatelčiny námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému.

9. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí vykazovalo výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Jeho rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení a osvětluje jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí. Z odůvodnění jasně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

10. Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí konstatoval, že soud I. stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav věci, který tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci, a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že závazek vzniklý za trvání manželství netvořil součást společného jmění manželů. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že podíl na nemovitých věcech žalobkyně nabyla za prostředky, které by byly součástí společného jmění manželů, kdyby nedošlo k uzavření smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu tohoto společného jmění manželů. Argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1389/2003 je tedy na základě takto zjištěného skutkového stavu správná.

11. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu