II.ÚS 139/08 ze dne 23. 1. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu L. V., ve věci § 4 odst. 4 vyhlášky č. 372/2001 Sb., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 15. ledna 2007 stěžovatel brojí proti § 4 odst. 4 vyhlášky ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění, a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele. V návrhu je podrobně popsána situace navrhovatele a důsledky aplikace napadené části vyhlášky s tím, že jednání s vlastníkem domu, zpracovatelem vyúčtování tepla, jakož i dalšími institucemi je bezvýsledné. Proto žádá o zjednání nápravy ohledně uvedeného ustanovení, které označuje za nespravedlivé, resp. špatné, nebo špatně pochopené nebo špatně aplikované, třeba i v rozporu s dobrými mravy. Má přitom zato, že i místně příslušný soud by zřejmě jen posuzoval dodržení vyhlášky a nebral by v úvahu věcnou správnost.

Ústavní soud se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a pravomoci, zejména Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud nemůže tyto zákonné kompetence překračovat už vzhledem k čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Funkce Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti se projevuje ve vztahu k rozhodování o souladu právních předpisů s ústavním pořádkem ve dvou základních rovinách.

První rovinu představuje tzv. abstraktní kontrola ústavnosti, kdy je právní předpis podroben přezkumu ze strany Ústavního soudu, bez toho, že by se jeho existence musela nutně projevit v právní sféře jednotlivce v podobě neoprávněného zásahu do jeho základních práv a svobod. Možnost iniciovat abstraktní kontrolu ústavnosti právního předpisu svěřuje zákon v § 64 taxativně vymezenému okruhu subjektů, do něhož fyzické a právnické osoby bez dalšího nenáležejí.

Druhou rovinu kontroly ústavnosti právních předpisů představuje tzv. konkrétní kontrola ústavnosti, kde je naopak nezbytnou podmínkou, aby se právní předpis negativně projevil ve sféře jednotlivce, a to v podobě individualizovaného zásahu do ústavně zaručených práv nebo svobod. Nadto musí jít o projev kvalifikovaný, tedy konstatovaný Ústavním soudem v souvislosti s podanou ústavní stížností [§ 64 odst. 1 písm. e) a § 64 odst. 2 písm. d) zákona ve spojení s § 74 zákona]. Návrh na zrušení zákona nebo podzákonného předpisu může být tedy fyzickou nebo právnickou osobou podán toliko spolu s ústavní stížností, nastala-li uplatněním napadeného předpisu skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Konečně ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona].

V nyní posuzovaném případě se stěžovatel nedomáhá ochrany svých základních práv proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí, opatření či zásahu orgánu veřejné moci, k němuž by došlo na základě vyhlášky, proti níž brojí. Samotné tvrzení, že ustanovení vyhlášky nepovažuje za spravedlivé, však nelze ze shora vyložených důvodů považovat za dostatečné pro aktivní legitimaci k návrhu na zahájení řízení proti tomuto právnímu předpisu.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl návrh stěžovatele, a to jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ani nevyzýval navrhovatele k odstranění vad podání, spočívajících především v absenci právního zastoupení, absenci tvrzení o porušení konkrétního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, a absenci konkrétního návrhu rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2008

Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu