II.ÚS 1401/09 ze dne 9. 7. 2009
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MultiServ CZ, s. r. o., se sídlem Frýdecká 462, 719 00 Ostrava, zastoupeného JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem, se sídlem Dvořákova 26, 728 57 Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2009, č. j. 51 Co 104/2009-95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2009, č. j. 51 Co 104/2009-95, bylo v řízení o zaplacení částky 16.245,60 Kč změněno usnesení soudu prvního stupně pouze v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem (stěžovatelem) a druhým žalovaným tak, že bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto stejným způsobem (tj. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení). Žalobce v řízení svůj procesní nárok opíral o § 106 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), když vycházel z toho, že žalovaní jako společníci společnosti, která byla dlužníkem žalobce, nemají zapsán plný rozsah splacení svého vkladu v obchodním rejstříku a ručí proto do výše nesplaceného vkladu za závazky společnosti. Důvodem zpětvzetí žaloby pak byla žalobcem zjištěná skutečnost, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaní docílili změny zápisu v obchodním rejstříku tak, že jejich vklad byl splacen v celém rozsahu. Odvolací soud za situace, kdy řízení před soudem prvního stupně bylo zastaveno, zkoumal, který z účastníků z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno. V této souvislosti konstatoval, že žalobce sice podal žalobu důvodně a vzal ji zpět poté, kdy zjistil, že v důsledku aktivity žalovaných byla před vydáním meritorního rozhodnutí provedena změna zápisu v obchodním rejstříku a proveden zápis úplného splacení vkladů, což by mělo za následek procesní neúspěch žalobce, nedošlo však k tomu, že by žalovaní žalobcův nárok na předmětné peněžité plnění uspokojili dobrovolně a nelze proto dovodit, že byly naplněny podmínky pro aplikaci § 146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], resp. práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), které nastalo v důsledku libovůle, či dokonce svévole, kterého se dopustily obecné soudy nerespektováním kogentní normy, resp. přepjatě formalistickou interpretací právní normy. Stěžovatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že podmínka pro aplikaci § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. by byla naplněna, pokud by žalovaní pohledávku uspokojili dobrovolně. Podle názoru stěžovatele chování žalovaného není vymezeno jenom jako uspokojení uplatněného nároku. Může se jednat i o další způsoby jeho jednostranné aktivity vedoucí k tomu, že žalobce nemůže dosáhnout meritorního rozhodnutí ve věci. Pohledávka může zaniknout i jinak než zaplacením. V případě stěžovatele zanikla pohledávka vůči žalovaným ze zákona (plným splacením vkladu), přičemž právní skutečnost, která k zániku vedla, byla vyvolána chováním žalovaného. Proto je interpretace § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. podaná obecnými soudy zjevně formalistická. Akceptováním podobného postupu by vymáhání pohledávek vůči ručitelům společnosti ztratilo význam a odpadl by tak efektivní nástroj k vymáhání pohledávek.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Při posuzování důvodnosti projednávaného podání musel mít Ústavní soud navíc na zřeteli, že stěžovatel brojí toliko proti výroku o nákladech řízení.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení - tak jako v projednávané věci - citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).

Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto případě se však nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení. Uplatňuje se zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Byť lze v daném případě v jistém směru souhlasit s argumentací stěžovatele, představuje otázka řešená obecnými soudy (zda splacení vkladu do společnosti představuje takové chování žalovaného, pro které by bylo možno aplikovat § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) čistě interpretační problematiku podústavního práva, která v rámci rozhodování o nákladech řízení nedosahuje ústavněprávní roviny. Proto je věcí obecného soudu, ke které z různých interpretačních alternativ se přikloní. Ústavní soud si neosobuje právo, do tohoto oprávnění obecných soudů jakkoliv zasahovat. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že splacení vkladu ve společnosti, v jehož důsledku dochází k zániku ručení společníka a v daném případě tedy k zániku nároku vůči společníkovi z titulu ručení, nepředstavuje takové chování žalovaného, pro které by mu musela být uložena povinnost hradit náklady řízení, nelze proti tomuto závěru s ústavněprávního hlediska nic namítat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu