II.ÚS 1413/13 ze dne 7. 5. 2014
N 77/73 SbNU 373
Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 7. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1413/13 ve věci ústavní stížnosti Jana Vočadla, zastoupeného JUDr. Janou Novákovou, advokátkou, se sídlem Neratovická 218, 277 13 Kostelec nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 12 EC 205/2012-63 ze dne 5. 2. 2013, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7 521 Kč s příslušenstvím z důvodu neuzavření pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, za účasti Okresního soudu v Mělníku jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů, zastoupené Mgr. Ľubomírem Vdovcem, advokátem, se sídlem Šumavská 416/15, 602 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.

Rozsudek Okresního soudu v Mělníku č. j. 12 EC 205/2012-63 ze dne 5. 2. 2013 se ruší.

Odůvodnění

I.

1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení ustanovení čl. 4 odst. 1 a 4 i čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že Okresní soud v Mělníku učinil přepjatě formalistický právní závěr na pozadí ústavně nekonformní interpretace a aplikace ustanovení § 24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších změn, a sice, že je-li provozováno tuzemské vozidlo bez pojištění odpovědnosti v rozporu s tímto zákonem, je vlastník vozidla povinen uhradit České kanceláři pojistitelů příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem, aniž přitom soud vzal v úvahu, zda je vozidlo provozováno podle zákona č. 168/1999 Sb., resp. za jakých podmínek existuje povinnost pojištění odpovědnosti podle zákona č. 168/1999 Sb.

3. Ve spojitosti s tím stěžovatel poukázal na ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., dle něhož platí, že na dálnici, silnici, místní komunikaci a účelové komunikaci, s výjimkou veřejně nepřístupné účelové komunikace, smí provozovat vozidlo pouze ten, jehož odpovědnost za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla je pojištěna podle tohoto zákona. Povinnost pojištění odpovědnosti musí být splněna i v případě ponechání vozidla na pozemní komunikaci. Dle názoru stěžovatele z tohoto zákonného ustanovení jednoznačně vyplývá, že pojistit odpovědnost za škodu je třeba pouze v případě, že se vozidlo pohybuje po pozemní komunikaci nebo stojí, resp. je na ní ponecháno. Stěžovatel trvá na tom, že u něho neexistovala povinnost pojistit odpovědnost za škodu podle zákona č. 168/1999 Sb. V uvedeném řízení se proto také bránil tím, že vozidlo neprovozoval, tedy že s ním nejezdil na pozemních komunikacích ani na nich nestál, a to již od 18. 9. 2008 dosud, neboť předmětné vozidlo nebylo nezpůsobilé k provozu, protože nemělo technickou kontrolu. Od té doby je vozidlo zaparkováno na jeho soukromém pozemku v Kostelci nad Labem. Pojištění z odpovědnosti přitom skončilo ke dni 7. 1. 2009.

4. Stěžovatel dále vyzdvihl, že předmětné vozidlo patří do kategorie vozů, pro které je stanovena pojistná částka od 8 000 Kč do 14 000 Kč. Pro stěžovatele jako důchodce, který nepoužívá vozidlo pro výdělečné účely, je tato částka dosti vysoká. Proto stěžovatel dle svých slov smlouvu na pojištění uzavíral na dobu určitou, nejčastěji na čtvrtletí, s tím, že poté chtěl dát registrační značku do depozita, aby nevznikaly zbytečné náklady v době neužívání vozidla, k čemuž nedošlo následkem odcizení registrační značky. Tak prý také bylo vyhotoveno povinné ručení v posledním čtvrtletí roku 2008, kdy bylo sjednáno pouze od 8. 9. 2008 do 7. 1. 2009.

5. Uvedená skutečnost byla známa i vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatel tvrdí, že mu Česká kancelář pojistitelů zaslala výzvu k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných ze dne 26. 7. 2011 a následně pak 28. 8. 2011. Stěžovatel se domníval, že jde o výzvu na totéž, neuvědomil si, že výzva ze dne 26. 7. 2011 se týká "nepojištěného" období od 8. 1. 2009 do 28. 2. 2009 (zn. 7000360664) a výzva ze dne 28. 8. 2011 se týká "nepojištěného" období od 1. 3. 2009 do 7. 4. 2009 (zn. 700625099). Proti posledně uvedené výzvě se stěžovatel dle svých slov "odvolal" s tím, že vozidlo má propadlé schválení technické způsobilosti a nesmí být provozováno. K tomuto odvolání stěžovatel přiložil kopii technického průkazu, kde je jasně potvrzeno skončení technické způsobilosti vozidla. Po tomto odvolání stěžovatel obdržel od vedlejšího účastníka potvrzení o ukončení případu ze dne 31. 10. 2011, kde je uvedeno, že na základě sdělených skutečností vedlejší účastník potvrzuje, že případ VS 700625099 ukončil a s ním spojenou úhradu zákonného příspěvku nepojištěných dle § 24c zákona č. 168/2000 Sb. nepožaduje. Stěžovatel tak pokládal záležitost za uzavřenou. Nevšiml si však, že vedlejší účastník zaslal ve skutečnosti dvě výzvy a že potvrzení o ukončení případu se týká pouze té, která byla označena zn. 700625099 (tj. výzva ze dne 28. 8. 2011 k "nepojištěnému" období od 1. 3. 2009 do 7. 4. 2009). Stěžovatel v této spojitosti podotkl, že nerozumí tomu, proč mu vedlejší účastník "odpustil neplacení" za období od 1. 3. 2009 do 7. 4. 2009 a proč podal žalobu za "neplacení" za období od 8. 1. 2009 až 28. 2. 2009.

6. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí soudu rovněž za nespravedlivé a neadekvátní, a to i s ohledem na přisouzené náklady řízení, které jsou téměř dvakrát vyšší než jistina. I z tohoto pohledu má stěžovatel za to, že rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel je dle svých slov starobní důchodce, částky, ke kterým byl odsouzen, naruší jeho již tak napjatý finanční rozpočet. Přiznané náklady jsou dle něj v hrubém nepoměru k hodnotě sporu, čímž dochází ke stanovení sankce bez zákona, a tedy i ke kolizi s čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Stěžovatel připomněl, že tato skutečnost, stejně jako rozpor s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), který stanoví jako kritérium přiznání náhrady nákladů řízení účelnost vynaložení těchto nákladů, vedla Ústavní soud dne 25. 4. 2013 k rozhodnutí zrušit vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek.

7. Stěžovatel též uvedl, že soud mu měl doporučit, aby se v soudním řízení nechal zastoupit právním zástupcem z řad advokátů, resp. měl stěžovateli právního zástupce sám ustanovit. Právní zástupce by v uvedeném řízení, kromě jiného, též dle jeho názoru uplatnil námitku promlčení žalované pohledávky s tím, že "[p]ro jistotu stěžovatel namítá promlčení žalované pohledávky".

8. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu v Mělníku zrušil.

II.

9. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Mělníku vedený pod sp. zn. 12 EC 205/2012, z něhož, jakož i obsahu napadeného rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.

10. Vedlejší účastník se žalobou podanou u jmenovaného soudu vůči stěžovateli domáhal zaplacení částky 7 521 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatel neměl uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla s nejvyšší přípustnou hmotností do 12 000 kg v době od 8. 1. 2009 do 28. 2. 2009, a je tedy povinen hradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno bez pojištění odpovědnosti. Vedlejší účastník k tomu uvedl, že vyzval stěžovatele k uhrazení příspěvku a nákladů na jeho uplatnění a vzhledem k tomu, že stěžovatel nereagoval na výzvu k úhradě zákonného příspěvku a ani na upomínku, byl nucen přistoupit k vymáhání příspěvku spojenému s dalšími náklady.

11. Věc byla původně vedena u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 EC 699/2011, který usnesením ze dne 2. 1. 2012 č. j. 4 EC 699/2011-7 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Mělníku jako soudu místně příslušnému.

12. Ve věci následně rozhodl Okresní soud v Mělníku v záhlaví označeným rozsudkem, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl v žalovaném období vlastníkem výše specifikovaného vozidla, přičemž pro toto vozidlo vedené v příslušném registru nebylo v daném období uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Soud dále poznamenal, že žalovaný příspěvek se stal splatný ve lhůtě 30 dnů od doručení písemné výzvy vedlejšího účastníka k jeho uhrazení stěžovateli, přičemž stěžovatel dosud ničeho z dlužné částky neuhradil. K námitce stěžovatele, že předmětné vozidlo nebylo způsobilé k provozu, neboť nemělo technickou kontrolu, a tudíž nemohl vzniknout nárok k zaplacení příspěvku, soud uvedl, že povinnosti pojištění odpovědnosti by se zbavil ten, kdo by prokázal, že pojištění ze zákona zaniklo v důsledku taxativně vymezených okolností ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., například tím, že zaniklo vozidlo, které podléhá evidenci vozidel, tedy došlo by k zániku věci jako takové. K tomu okresní soud doplnil, že v případě, že vozidlo nebylo provozuschopné, a to bez ohledu na skutečnost, zda mělo či nemělo technickou kontrolu, mohl stěžovatel tuto skutečnost oznámit evidenci vozidel a odevzdat do depozita registrační značku, po dobu depozita by vozidlo bylo z registru vozidel vyjmuto, a stěžovatel by tak neměl povinnost pojištění odpovědnosti. Avšak taková skutečnost dle soudu nenastala, přičemž stěžovatel se pouze hájil tím, že vozidlo nebylo provozuschopné, když nemělo technickou kontrolu.

III.

13. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Okresní soud v Mělníku jako účastníka řízení a Českou kancelář pojistitelů jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.

14. Okresní soud v Mělníku se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 9. 2013 nedomnívá, že byly právní předpisy interpretovány v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a bylo tak porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak tvrdí stěžovatel. K jeho námitce, že soud měl doporučit, aby se nechal zastoupit, popř. ustanovit stěžovateli právního zástupce, soud poznamenal, že z jednání a písemné komunikace se stěžovatelem nikterak nevyplynuly předpoklady pro ustanovení zástupce ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř., ostatně sám stěžovatel ani o takové zastoupení z řad advokátů v průběhu řízení ani u ústního jednání nežádal. Soud neměl zřejmý a konkrétní důvod (podnět) ze strany stěžovatele k jeho ustanovení.

15. Okresní soud dále uvedl, že se jedná o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nedosahuje bez příslušenství částky 10 000 Kč, jde o tzv. bagatelní řízení, kdy v odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud k tomu dodal, že postupoval zcela v souladu s tímto ustanovením, když se ve svém odůvodnění rozsudku v rámci právního posouzení věci vyjádřil k námitkám stěžovatele uplatněným při ústním jednání. Konkrétně pak k námitce, že soud nezkoumal, zda nedošlo k zániku pojištění, okresní soud konstatuje, že ta se nezakládá na pravdě, neboť z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud vycházel z argumentace stěžovatele při ústním jednání a listinných důkazů založených ve spise, přičemž takový zánik pojištění soud nedovodil. Pokud má stěžovatel na mysli, že soud nezkoumal samotnou existenci věci, pak je dle soudu zapotřebí říci, že vycházel z tvrzení stěžovatele, který uvedl, že vozidlo nebylo provozuschopné z důvodu neexistence technické kontroly. S takovou námitkou se v odůvodnění soud vypořádal a v této souvislosti odkázal na samotný text odůvodnění rozsudku.

16. Pokud jde o námitky týkající se nákladů řízení, okresní soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost, a to i s ohledem na dosavadní průběh řízení, rozhodnutí v něm vydaná, jakož i důvody, které k nim vedly, jako nedůvodná zamítnuta.

17. Česká kancelář pojistitelů ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 9. 2013 uvedla, že návrh stěžovatele by měl být odmítnut, protože nesplňuje základní zákonné náležitosti k tomu, aby mohl být meritorně projednán a rozhodnut, a sice konkrétně z důvodu dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost návrhu. Stěžovatel dle názoru vedlejšího účastníka "nerespektuje postavení Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, ale staví ho do pozice běžné přezkumné instance". Ve svém návrhu sice označuje základní práva, která měla být porušena, avšak ve skutečnosti jen nesouhlasí s výkladem jednoduchého práva, požaduje přehodnocení skutkového stavu bez toho, že by hodnocení skutkových okolností představovalo porušení základního práva. Vedlejší účastník připomněl judikaturu Ústavního soudu a doplnil, že jelikož nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti, tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu.

18. Pokud jde o námitku stěžovatele, že soud interpretoval právní předpisy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, vedlejší účastník jí vytkl přílišnou obecnost a poznamenal, že v jakých konkrétních skutečnostech stěžovatel spatřuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, není z ústavní stížnosti již zřejmé. K námitce stěžovatele ohledně ustanovení právního zástupce vedlejší účastník poznamenal, že v konkrétním případě nebyly splněny podmínky pro užití § 29 či 30 o. s. ř., a soud tak neměl povinnost právního zástupce stěžovateli ustanovit ani mu zastoupení doporučit. K námitce promlčení pak uvedl, že je bezpředmětná, poněvadž žalovaná pohledávka promlčena není. Období nepojištění, za které požadoval vedlejší účastník příspěvek, trvalo od 8. 1. 2009 do 28. 2. 2009, žalobní návrh byl podán 22. 12. 2011, tříletá promlčecí doba tedy v době podání návrhu stále běžela. K podání žaloby byl vedlejší účastník dle svých slov donucen přistoupit až po vyčerpání všech možností mimosoudního vyřešení případu. K výhradám vztahujícím se k nákladovému výroku vedlejší účastník sdělil, že soud rozhodl v souladu s (v té době) platnými a účinnými procesními předpisy dle ustanovení § 151 odst. 1 a 2 o. s. ř. a ustanovení § 142 odst. 1 téhož předpisu. Nelze tak dle mínění vedlejšího účastníka hovořit o stanovení sankce bez zákona, natož o extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, dle které není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení; to neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Žádný takový exces však v posuzované věci podle tvrzení vedlejšího účastníka nenastal.

19. Pokud jde o další tvrzení uváděná stěžovatelem v ústavní stížnosti, tato již dle názoru vedlejšího účastníka jen polemizují s výkladem jednoduchého práva a nevyplývá z nich žádné porušení základních práv a svobod. Na základě výše uvedeného se vedlejší účastník domnívá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat zásah do základních práv a svobod, a proto by měla být odmítnuta. Vedlejší účastník se zde plně ztotožňuje se závěrem Okresního soudu v Mělníku, že v případě, že vozidlo nebylo provozuschopné, a to bez ohledu na skutečnost, zda mělo či nemělo technickou kontrolu, stěžovatel mohl a měl tuto skutečnost oznámit evidenci vozidel a odevzdat do depozita registrační značku vozidla v souladu s ustanovením § 15 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb., po dobu depozita by bylo vozidlo z registru vyjmuto, a stěžovatel by tak neměl povinnost sjednat pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Navíc pokud měl stěžovatel za to, že není osobou povinnou hradit příspěvek nepojištěných, měl tuto skutečnost vedlejšímu účastníkovi dle § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. prokázat ve lhůtě 30 dní od doručení výzvy, neboť tato lhůta je lhůtou prekluzivní. Stěžovatel tak neučinil, ač mu vedlejší účastník dle svého přesvědčení poskytl dostatek časového prostoru svými dvěma písemnými upomínkami. Na závěr vedlejší účastník navrhl, aby - pokud Ústavní soud neshledá důvody pro odmítnutí návrhu stěžovatele - jej z důvodu nedůvodnosti zamítl.

20. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť oba účastníci řízení předestřeli dostatečně konkrétní argumenty, a proto od ústního jednání již neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud současně nezasílal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovateli, neboť to nepokládal za účelné, když v mezidobí od podání nyní posuzované ústavní stížnosti byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 (viz dále), jehož právní závěry jsou pro rozhodnutí nyní souzeného případu zásadní povahy a jimiž je Ústavní soud ve svém dalším rozhodování vázán, a proto by replika, nadto k argumentům účastníka a vedlejšího účastníka řízení s převážně procesním charakterem, nemohla ze své podstaty jakkoli zvrátit citovaným nálezem vyslovené právní závěry, a ve svém důsledku by se tak jednalo o zbytečné prodlužování řízení. Nadto nejde o případ, kdy by Ústavní soud na základě těchto vyjádření přistoupil k odmítnutí či zamítnutí (ve smyslu petitu návrhu) ústavní stížnosti, byť i zčásti [srov. např. bod 19 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4754/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 193/71 SbNU 301) či bod 13 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013 (N 174/71 SbNU 57)].

IV.

21. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníka i vedlejšího účastníka řízení, příslušný spisový materiál, jakož i vlastní obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

22. Ústavní soud na prvém místě považuje za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine nález ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

23. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

24. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že ač jde o svého druhu bagatelní spor, nebylo lze přehlédnout, že stěžovatelem rozporované rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku v otázce posouzení povinnosti hradit vedlejšímu účastníkovi příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu se zákonem, je po právní stránce založeno na ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci ustanovení § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, kterýžto postup vede ve svém posledku k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

25. Napadený rozsudek Okresního soudu v Mělníku je zároveň dokladem rozkolísanosti judikatury soudů prvního stupně v problematice výkladu právě citovaného zákonného ustanovení stran povinnosti hradit České kanceláři pojistitelů příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s daným zákonem (v této souvislosti poukazuje Ústavní soud kupř. na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 100/2012-122 ze dne 18. 2. 2013, v němž za podobného skutkového stavu dospěl tento soud k opačnému závěru než Okresní soud v Mělníku v nyní napadeném rozsudku). Na tuto rozhodovací činnost potom mnohdy nemohou odvolací soudy (a potažmo ani Nejvyšší soud) patřičně zareagovat, neboť, jak je Ústavnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, v převážné míře se jedná o tzv. bagatelní spory, v nichž není s ohledem na dikci § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání přípustné. Nelze zde nicméně přehlédnout, že přímým důsledkem této situace je skutečnost, že účastníkům řízení, kteří nesouhlasí s rozsudkem soudu prvního stupně vydaným v takovém sporu, nezbývá než se s ochranou svých práv obrátit na Ústavní soud, který je tak postaven de facto do přezkumné role odvolacího soudu, poněvadž otázce hodnocení skutkového stavu se při námitce extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry nemůže vyhnout, čímž do jisté míry nahrazuje činnost obecného soudu. Z důvodu nežádoucího nejednotného rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech tohoto typu, jakož i s ohledem na svou vlastní závaznou precedenční judikaturu Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelní výše předmětu sporu a podrobil stížnostní námitky meritornímu přezkum [srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289)].

26. Ústavní soud však pokládá za nutné se nejprve vypořádat s argumentací stěžovatele směřující proti postupu soudu, který mu v průběhu řízení měl doporučit, aby se nechal zastoupit, popř. ustanovit stěžovateli právního zástupce z řad advokátů. Jak již plyne z ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř., soud ustanoví účastníku řízení zástupce jen tehdy, jsou-li u něho splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů a adresoval-li stěžovatel v tomto směru patřičnou žádost soudu (předsedovi senátu). V projednávaném případě nedošlo ze strany stěžovatele, který byl jednání soudu přítomen, k artikulaci takového požadavku, čímž nebyly splněny podmínky pro ustanovení stěžovateli zástupce, natož z řad advokátů. Je tedy správný závěr Okresního soudu v Mělníku i vedlejšího účastníka, že z jednání a písemné komunikace se stěžovatelem nikterak nevyplynuly předpoklady pro ustanovení zástupce ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř., když sám stěžovatel ani o takové zastoupení z řad advokátů v průběhu řízení ani u ústního jednání nežádal.

27. Namítá-li stěžovatel, že nebyl poučen o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce ve smyslu § 30 odst. 1 věty druhé o. s. ř., sluší se poznamenat, že daného procesního poučení soudu (předsedy senátu) se účastníku řízení nemusí dostat vždy. Krom případů, kdy soud rozhoduje bez nařízení jednání nebo kdy takový účastník není jednání soudu přítomen (srov. § 118a odst. 4 o. s. ř.), nebude třeba účastníka řízení o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce poučovat tehdy, je-li z jeho procesní aktivity zřejmé, že svými podáními či jinými procesními úkony prokázal, že se v problematice přiměřeně orientuje (má o věci přehled, chápe jednotlivé procesní instituty, umí se vyjadřovat a svá tvrzení argumentačně podkládat), a že je tak schopen hájit své zájmy, kdy jeho rozumové a vyjadřovací schopnosti jsou více než dostatečné. O tom, že se stěžovatel v předmětné problematice přiměřeně orientoval, svědčí právě jeho výhrady, které proti žalobě vznesl na jednání soudu konaném dne 4. 2. 2013 (č. l. 58) a které se posléze staly i jádrem argumentace ústavní stížnosti, jíž musil Ústavní soud přisvědčit. Za tohoto stavu pak Okresní soud v Mělníku nebyl povinen stěžovatele dle § 30 odst. 1 věty druhé o. s. ř. poučit (natož mu právní zastoupení doporučit), a proto nemohl zasáhnout do jeho základního práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

28. Pokud jde o vznesení námitky promlčení žalobou uplatněného nároku, dlužno podotknout, že tomuto aktu nelze v řízení o ústavní stížnosti přisuzovat žádný význam, neboť takovou námitku lze vznést a řádně uplatnit toliko v řízení před soudy obecnými, což je primárně dáno postavením, posláním a kompetencí (rozsahem přezkumu) Ústavního soudu i samotnou povahou řízení o ústavní stížnosti, sekundárně však, inter alia, též koncentrací řízení v civilním procesu (o čemž byl stěžovatel náležitě poučen - srov. č. l. 60 soudního spisu). Touto výhradou se proto Ústavní soud dále již nezabýval, a to ani z argumentační pozice vedlejšího účastníka.

29. Ústavní soud nicméně musil souhlasit se stěžovatelem v tom, že Okresní soud v Mělníku se dopustil ústavně nekonformní interpretace ustanovení § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, když na okolnost, zda je či není vozidlo provozováno, usoudil toliko z toho, že v žalovaném období bylo vedeno v příslušném registru vozidel, ač takový údaj o tom, zda vozidlo je či není fakticky provozováno, není v tomto registru veden. Jak dal ostatně Ústavní soud najevo ve vzpomínaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 (N 48/72 SbNU 543), "[s] těmito závěry se však Ústavní soud nejenže nemůže ztotožnit, ale považuje je za natolik extrémní, že mají za důsledek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele" (bod 26 in fine).

30. Ústavní soud konkrétně vyzdvihl, že podle náhledu Ústavního soudu je zcela nelogický a je projevem libovůle soudu závěr, že by povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti z provozu vozidla stěžovateli zanikla v případě, že by vozidlo stěžovatel dočasně vyřadil z registru. Nic takového z výše citovaného § 12 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla neplyne, neboť toto ustanovení se netýká povinnosti uzavřít pojištění odpovědnosti, ale zániku tohoto pojištění. Přestože pak stěžovatel v řízení relevantními důkazy prokazoval, že vozidlo stěžovatele nebylo provozováno, soud dospěl k závěru, že provozováno bylo, a to pouze na základě toho (nebylo to prokázáno jinak), že vozidlo stěžovatele bylo v rozhodném období vedeno v registru. Přitom, jak správně namítá též stěžovatel, registr údaj o tom, zda je vozidlo provozováno, neobsahuje, a tento závěr není založen ani na žádném zákonném ustanovení, které by obsahovalo nějakou fikci provozování vozidla v případě jeho vedení v registru, a žádné takové ustanovení neexistuje. Je sice pravda, že podle § 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, pokud pojištění odpovědnosti zaniklo a nebyla-li ve lhůtě 14 dnů ode dne tohoto zániku pojištění uzavřena nová pojistná smlouva týkající vozidla, byl stěžovatel povinen nejpozději ve stejné lhůtě vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla stěžovatele příslušnému orgánu evidence, což stěžovatel neučinil. Nicméně, jak též správně namítá stěžovatel, porušení této povinnosti zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a opět nikoli fikci či alespoň domněnku provozování vozidla (a ani povinnost hradit příspěvek za nepojištěné vozidlo vedlejšímu účastníkovi). Povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti je navíc podle § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla spojena s provozováním vozidla, resp. ponecháním vozidla na pozemní komunikaci, nikoli však s pouhým držením vozidla, které provozováno, resp. ponecháno na pozemní komunikaci, není (body 30 a 31 citovaného nálezu).

31. K tomu Ústavní soud doplnil, že Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že vedlejší účastník nemá možnost zjišťovat, zda bylo či nebylo vozidlo bez pojištění odpovědnosti fakticky použito k jízdě nebo ponecháno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a disponuje pouze informací podle § 15 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Ústavní soud k tomu uvádí, že již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je samozřejmě možno dovozovat, že vozidlo je provozováno (zpravidla tomu tak bude), to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak (bod 33 citovaného nálezu).

32. Výše citované závěry plně dopadají i na nyní posuzovaný případ, kdy se i v podstatné části shodují jejich skutkové okolnosti. I nyní okresní soud námitku stěžovatele o neprovozování vozidla odmítl s tím, že v případě, že vozidlo nebylo provozuschopné, a to bez ohledu na skutečnost, zda mělo či nemělo technickou kontrolu, mohl stěžovatel tuto skutečnost oznámit evidenci vozidel a odevzdat do depozita registrační značku, po dobu depozita by vozidlo bylo z registru vozidel vyjmuto, a stěžovatel by tak neměl povinnost pojištění odpovědnosti, což nelze s ohledem na zaujatý právní názor akceptovat. Stěžovatel i v nyní hodnocené věci nepochybně byl povinen vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla stěžovatele příslušnému orgánu evidence, což stěžovatel neučinil (pro údajné její odcizení, které však, jak plyne z ústavní stížnosti, neprodleně nenahlásil Policii České republiky), avšak s tím, že porušení této povinnosti zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a nikoli fikci či domněnku provozování vozidla. I v nyní souzené věci bylo výše specifikované vozidlo stěžovatele ponecháno, řečeno terminologií zákona o silničním provozu [zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů], na "místě ležícím mimo pozemní komunikaci", nikoli tedy na dálnici, silnici, místní komunikaci a (veřejně přístupné) účelové komunikaci, s nimiž zákon č. 168/1999 Sb. spojuje provozování vozidla, a tím i vznik povinnosti uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

33. Krom uvedeného nelze přehlédnout, že sám vedlejší účastník zaslal stěžovateli výše zmíněné potvrzení o ukončení případu ze dne 31. 10. 2011 (stěžovatelem předložené k důkazu během jednání a založené v soudním spisu na č. l. 68), v němž vedlejší účastník na základě stěžovatelem sdělených skutečností potvrzuje, že případ VS 700625099 (tj. požadované pojistné za pozdější období než nárokované žalobou, tedy od 1. 3. 2009 do 7. 4. 2009) ukončil a s tím spojenou úhradu zákonného příspěvku nepojištěných dle § 24c zákona č. 168/1999 Sb. nepožaduje, ačkoliv zde se stěžovatel bránil právě tím, že vozidlo má propadlé "schválení technické způsobilosti" a nesmí být provozováno. Vedlejší účastník se ve svém jinak obsáhlém vyjádření k této zcela konkrétní a případné námitce stěžovatele nijak nevyjadřuje, a proto Ústavní soud neměl důvod tvrzením stěžovatele nevěřit, pakliže stěžovatel předložil toto potvrzení soudu při jednání a toto potvrzení bylo čteno jako důkaz. Ač je pravda, že stěžovatel soudu nepředložil svůj dopis vedlejšímu účastníkovi, na jehož základě posledně jmenovaný dospěl k "ukončení případu" a vydání daného potvrzení (což by bylo tuto okolnost objasnilo zcela), zůstává skutečností, že Okresní soud v Mělníku toto tvrzení jako důkaz provedl (nadbytečný tedy být nemohl), ale neučinil z něj žádné závěry, přičemž ani v odůvodnění svého rozsudku alespoň stručně (právě s ohledem na okresním soudem akcentovanou dikci § 157 odst. 4 o. s. ř.) neozřejmil (resp. to ani není možno - na rozdíl od předloženého technického průkazu vozidla - implicite dovodit), proč z tohoto důkazu nevyvodil žádné závěry. Toto pochybení ve spojení s ústavně nekonformní interpretací § 24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. vedlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

34. Závěrem se sluší zareagovat na argumentaci vedlejšího účastníka stran povinnosti stěžovatele dle § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. prokázat ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy neprovozování pojištěného vozidla, neboť tato lhůta je lhůtou prekluzivní. Ústavní soud se s touto totožnou námitkou vedlejšího účastníka vypořádal již v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13, kdy poukázal na to, že "[z] těchto ustanovení však nevyplývá, byť se to tak může jevit, že by lhůta 30 dnů ode dne doručení písemné výzvy vedlejšího účastníka k úhradě příspěvku podle § 24c odst. 4 byla nějakou ‚prekluzivní lhůtou', resp. že po uplynutí této lhůty by již nebylo neprovozování vozidla možno tvrdit a prokazovat" (bod 35), což je v právě citované pasáži nálezu posléze podrobněji rozvedeno. Vedlejšímu účastníkovi je toto rozhodnutí Ústavního soudu známo, a proto se k těmto argumentům dále vyjadřovat není nutno.

35. Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke kasaci ústavní stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Mělníku. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány všechny orgány i osoby.