II.ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007
N 51/44 SbNU 645
K rozhodování o nákladech řízení v případě nepřijetí návrhu na smír
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 14. března 2007 sp. zn. II. ÚS 145/06 ve věci ústavní stížnosti A. L. proti výroku sub II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. 11 Co 258/2005, jímž nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. 11 Co 258/2005 se ve výroku sub II zrušuje.

Odůvodnění



Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve výroku sub II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 17 C 144/2004, z něhož zjistil následující:

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 14. 1. 2005 č. j. 17 C 144/2004-81 zamítl žalobu žalobce J. J., s. r. o., proti stěžovateli, jíž se domáhal zaplacení částky 56 861 Kč s příslušenstvím. Stěžovateli pak přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že žalobce se uvedené částky domáhal jakožto nedoplatku ceny díla, které provedl pro stěžovatele dle smlouvy o dílo ze dne 9. 9. 2003. Soud dospěl k závěru, že dílo nesplňovalo vlastnosti vymíněné objednatelem a žalobce neprovedl jeho nápravu. Za dané situace pak bylo důvodné, odstoupil-li objednatel (stěžovatel) od smlouvy (v příslušné části). Žalobce nemá právo na zaplacení doplatku ceny díla, který odpovídá části díla postiženého odstoupením. O nákladech řízení pak soud rozhodl dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.").

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2005 č. j. 11 Co 258/2005-113 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Žalovanému ovšem nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že napadené rozhodnutí je věcně správné, mající oporu v provedených důkazech, což dále podrobně odůvodňuje. Zcela přisvědčil právní argumentaci soudu prvního stupně. Odvolání proto považoval za nedůvodné. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, rozhodl soud dle § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v přístupu stěžovatele k řešení sporu v odvolacím řízení, když vědom si složitosti věci a celkové délky řízení nebyl ochoten akceptovat žalobcův návrh na uzavření smíru, v rámci něhož se dožadoval zaplacení 1/3 žalované částky s tím, že si každý z účastníků ponese náklady řízení ze svého. Zohlednil dále skutečnost, že stěžovatel vede proti nynějšímu žalobci další řízení, požadujíc peněžité plnění za neprovedení záruční opravy díla z téže smlouvy. Dalším důvodem pro daný postup je dle soudu skutečnost, že nepřiznání nákladů ve výši cca 15 600 Kč neovlivní nepříznivě majetkovou sféru stěžovatele.

Posledně uvedené rozhodnutí ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení napadá stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti. Poukazuje na to, že proti tomuto výroku, který považuje za nesprávný, nemůže brojit jinými prostředky než projednávanou stížností. To považuje za narušení práva na soudní ochranu, neboť tato úprava může vést k svévolnému rozhodování soudů. Dává Ústavnímu soudu na zvážení (aniž, jak výslovně uvádí, by sám navrhoval zrušení příslušných pasáží o. s. ř.), zda nezahájit řízení o zrušení § 201 o. s. ř., které vyjímá možnost napadení rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení odvoláním. Napadený výrok zpochybňuje též věcně. Uvádí, že žalobce žádnou smírnou aktivitu nevyvíjel až do odvolacího řízení, kdy už z jeho strany šlo o postup vynucený bezvýchodností jeho procesní situace poté, kdy předseda odvolacího soudu naznačil vyhlídky obou stran na úspěch ve věci. Stěžovatel proto "smírčí nabídku" žalobce neakceptoval. Odůvodnění odvolacího soudu, poukazující na neochotu stěžovatele ke smírnému řešení, proto považuje za nekorektní. Odvolací soud též neměl žádnou oporu pro tvrzení, že nepřiznání náhrady nákladů neovlivní zásadním způsobem majetkovou sféru stěžovatele, neboť majetkové či sociální poměry stěžovatele nezkoumal. V tomto postupu spatřuje též své neoprávněné znevýhodnění jakožto účastníka řízení. V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 3. 5. 2006 pak dodává, že soud své rozhodnutí v napadené části řádně a rozumně neodůvodnil.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vedlejší účastník se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě. Poukázal na to, že nabízel stěžovateli smírné vyřízení věci, což stěžovatel podmiňoval ústupky ve věci dalšího řízení. Odvolací soud tak rozhodl zcela v souladu s ustanovením § 150 o. s. ř., své rozhodnutí řádně odůvodnil. Tvrzený zásah do stěžovatelových zaručených práv, mj. "jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny", tak nenastal. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Tento svůj přístup Ústavní soud konstantně akcentuje právě ve věcech, kdy se jedná o problematiku nákladů řízení, včetně otázky aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. s ohledem na to, že tento typ sporu nedosahuje zpravidla intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod.

Ústavní soud však též opakovaně připustil, že otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole. I přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace § 150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 153/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127). Pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny.

Odvolací soud výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, vyslovený dle § 150 o. s. ř., odůvodnil tak, jak bylo shora popsáno. Ústavní soud se proto primárně zaměřil na to, zda rozhodnutí vyjádřené napadeným výrokem je celkově souladné s průběhem řízení, a zda tedy aplikace § 150 o. s. ř. v situaci, již popsal odvolací soud, byla ústavně konformním krokem.

Rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Na základě tohoto principu by tedy měl stěžovatel i v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně, na náhradu jemu vzniklých nákladů nárok. Aplikované ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu ve výjimečných případech zcela nebo zčásti nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení, a to ve prospěch odstranění nepřiměřené tvrdosti či dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Toto diskreční oprávnění je sice věcí obecného soudu, to však neznamená, že by pod okolnosti hodné zvláštního zřetele bylo možno podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I. ÚS 305/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 136). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu v případě zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení § 150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 75), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. nález sp. zn. II. ÚS 635/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 65), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 130), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 654/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27, či sp. zn. IV. ÚS 199/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 63).

K takovým pochybením došlo i v projednávaném případě. Ústavní soud má za to, že důvody, o něž odvolací soud své rozhodnutí opřel, se jeví jako zcela nedostatečné, neodůvodňující postup dle ustanovení § 150 o. s. ř. Účastník nesmí být prostřednictvím aplikace daného ustanovení "trestán" za to, že neakceptoval návrh na smír. Ke smírnému urovnání jej není možno takto nepřímo nutit, neboť je zcela na jeho vůli, aby zvážil své případné šance v řízení a svobodně se rozhodl, jak bude v řízení dále postupovat. Jako zcela absurdní se tento krok jeví v situaci, kdy účastník již v řízení před prvním stupněm uspěl a žalobce nabízí pro něj v dané situaci zjevně nevýhodný smír. Z pohledu aplikace § 150 o. s. ř. je irelevantní též vedení dalšího řízení, které stěžovatel vede, neboť v něm bude o náhradě nákladů řízení rozhodováno samostatně. Pokud krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že "nepřiznání nákladů odvolacího řízení žalovanému (...) neovlivní zásadním způsobem nepříznivě majetkovou sféru žalovaného", aniž by se majetkovou sférou žalovaného jakkoli zabýval, pak pro takové tvrzení nebylo žádné opodstatnění.

Z výše uvedeného tedy plyne, že napadený výrok trpí zásadním ústavněprávní deficitem, spočívajícím v absenci relevantního odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení. Důvody uvedené v napadeném rozhodnutí skutkovou podstatu ustanovení § 150 o. s. ř. zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a z hlediska ochrany ústavnosti jsou zjevně nepřijatelné. Napadeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu tedy došlo k zásahu do práva stěžovatele, garantovaného čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud ovšem při svém rozhodování nedospěl k závěru, že by v rámci ochrany práva na spravedlivý proces měl přistoupit k iniciaci řízení o zrušení § 201 o. s. ř.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadený výrok sub II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2005 č. j. 11 Co 258/2005-113 zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].