II.ÚS 1462/15 ze dne 16. 6. 2015
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Matouška, zastoupeného JUDr. Ilonou Mirvaldovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, podanou proti "postupu soudu ve věci znaleckých zkoumání a znaleckých posudků" v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli Městským soudem v Praze pod sp. zn. 45 T 5/2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil, že "postup Městského soudu v Praze v jeho věci je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v souvislosti s tím zrušil opatření Městského soudu v Praze ve věci 45 T 5/2012 ze dne 8. ledna 2015 o přibrání znaleckého ústavu Psychiatrické nemocnice Brno k podání posudku na osobu stěžovatele, a v návaznosti na to i předvolání stěžovatele k vyšetření."

2. Stěžovatel je obžalován ze zvlášť závažného zločinu znásilnění dle ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. V rámci probíhajícího trestního řízení byly zpracovány již čtyři znalecké posudky týkající se jeho duševního stavu (dva byly vypracovány znaleckými ústavy a jeden z nich si nechala vypracovat obhajoba). Jelikož se jejich závěry lišily, rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") opatřením ze dne 8. 1. 2015 o přibrání dalšího znaleckého ústavu podle ustanovení § 110 odst. 1 trestního řádu, přičemž tento posudek měl zhodnotit duševní stav stěžovatele a posoudit všechny dříve vypracované znalecké posudky.

3. Stěžovatel s přibráním dalšího znaleckého ústavu nejprve souhlasil. Provedení dalšího zkoumání odmítl až ve chvíli, kdy se dozvěděl, kdo má jako odborník zastupovat soudem vybraný znalecký ústav. Od tohoto okamžiku odvíjí také tvrzený zásah orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, proti němuž brojí nyní projednávanou ústavní stížností. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že je nucen podstoupit již páté sexuologické zkoumání, které je psychicky velmi zátěžové, kdy musí opakovaně podstupovat stále stejné dotazy o nejintimnějších záležitostech svého života a soukromí, ačkoli je zcela zřejmé, že na tyto dotazy již opakovaně odpovídal při všech předchozích znaleckých zkoumáních. Tento postup považuje za šikanózní, nadbytečný a zcela účelový. V této souvislosti též připomíná judikaturu Nejvyššího soudu, dle které skutečnost, že podané znalecké posudky obsahují různé závěry, není sama o sobě důvodem k vyžádání posudku ústavu. Proto dochází k závěru, že dalšími znaleckými ústavními posudky se nalézací soud snaží nahradit svoji rozhodovací pravomoc a přenést odpovědnost na závěry znaleckých posudků. Zároveň odmítá, že by na posouzení věci měla vliv skutečnost, že původně dal souhlas s nařízením dalšího znaleckého posudku, neboť v té době nevěděl, že nově nařízené znalecké zkoumání bude provádět znalecký ústav, jehož odborné zastoupení v oboru sexuologie zdaleka nedosahuje kvalit znaleckých ústavů, které vypracovaly dřívější posudky. Stěžovatel je tedy toho názoru, že soud svým postupem porušil jím chráněná základní práva a svobody zaručená v čl. 7 odst. 2 a čl. 10 Listiny a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s napadeným postupem městského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost lze vůbec meritorně projednat. Již ve své předchozí judikatuře Ústavní soud uvedl (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2088/11 ze dne 4. 8. 2011, viz http://nalus.usoud.cz), že opatření, jímž se přibírá do trestního řízení znalec či znalecký ústav, je neformálním úkonem, který se svým obsahem blíží rozhodnutí, a proti němuž není přípustný opravný prostředek. K vyšetřování duševního stavu obviněného dle ustanovení § 116 odst. 1 trestního řádu, které je ve své podstatě blízké též vyšetření duševního stavu osoby znalcem přibraným dle ustanovení § 110 odst. 1 trestního řádu (což je i případ stěžovatele), pak dodal, že se ve své podstatě jedná o důkazní prostředek, respektive o procesní úkon, který je způsobilý zasáhnout do základních práv obviněného, podobně jako řada jiných procesních úkonů a opatření v rámci dokazování či zajištění osob a věcí. Zároveň však zdůraznil, že určité omezení základních práv, zejména osobní svobody, soukromí a majetkových práv, je nezbytnou součástí trestního řízení, když však orgány činné v trestním řízení musejí vždy dbát na proporcionalitu mezi zájmem na efektivní ochraně společnosti před kriminalitou a mezi intenzitou zásahů do osobní a rodinné sféry obviněného (respektive obžalovaného). S ohledem na výše popsaný rozsah své pravomoci přitom může Ústavní soud zasáhnout do těchto postupů orgánů veřejné moci teprve v případě zřejmého nepoměru mezi zájmem na zajištění účelu trestního řízení a zásahem do práv obviněného [usnesení sp. zn. II. ÚS 145/2000 ze dne 5. 4. 2000 (U 12/18 SbNU 407)].

7. K přezkumu opatření o přibrání znalce nebo znaleckého ústavu by tedy Ústavní soud mohl přistoupit jen v případě prima facie zjevného excesu, jehož výsledkem by takové opatření bylo (např. přibrání znalce ke zkoumání osoby nemající s projednávanou věcí nic společného). Opačný přístup - dovolující Ústavnímu soudu uvedené (a jim podobná) opatření pravidelně přezkoumávat - by totiž nepřijatelně činil z Ústavního soudu opravnou instanci v procesu provádění důkazů potřebných pro meritorní rozhodnutí obecného soudu. Připuštění takového vstupu Ústavního soudu do důkazního řízení by činilo trestní proces nejen těžkopádným a zdlouhavým, ale především by popřelo ústavní princip, dle něhož jen soud (a tím se rozumí soud obecný) rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny), což nutně implikuje též závěr, že právě obecný soud je ústavně oprávněn i povinen pro rozhodnutí o vině a trestu si obstarávat relevantní důkazy.

8. S ohledem na tyto zásady přezkumu rozhodnutí o přibrání znalce či znaleckého ústavu dospěl Ústavní soud k závěru, že v nyní projednávané věci není dán žádný důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud nikterak nepopírá invazivnost nařízeného zásahu, spočívajícího v provedení znaleckého zkoumání duševního stavu stěžovatele, do osobní sféry stěžovatele. Z této skutečnosti však nelze přímo dovozovat i jeho neústavnost, neboť je především klíčové, zdali existují akceptovatelné důvody, pro které se jeví jeho nařízení nezbytným. Zde je však Ústavní soud nucen konstatovat, že ačkoliv byly v případu stěžovatele vypracovány již čtyři znalecké posudky, což by se samo o sobě na první pohled určitě jevilo dostatečným, důležité je, že tyto posudky se vzájemně ve svých závěrech značně odlišovaly. Proto lze z ústavněprávního hlediska akceptovat postup městského soudu, který nařídil vypracování pátého znaleckého posudku, jenž by měl posoudit závěry všech doposud vypracovaných posudků a opětovně přezkoumat duševní stav stěžovatele.

9. Ústavní soud přitom považuje za podstatné, že městský soud srozumitelně a racionálně zdůvodnil, proč se v případě stěžovatele jeví další znalecké zkoumání jeho duševního stavu z hlediska účelu trestního řízení jako nezbytné, kdy je důležité vyzdvihnout, že z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele je především klíčové zjistit, zda v době spáchání trestného činu, pro nějž je stíhán, netrpěl (či nadále netrpí) duševní poruchou či sexuální deviací, v jejímž důsledku nemohl rozpoznat protiprávnost jednání či toto jednání ovládat (viz ustanovení § 26 a § 27 trestního zákoníku). Navíc Ústavní soud připomíná, že též sám stěžovatel nejprve souhlasil s uskutečněním dalšího znaleckého zkoumání jeho duševního stavu, přičemž jej odmítl až ve chvíli, kdy zjistil, kdo má jako odborník zastupovat znalecký ústav (ostatně od tohoto okamžiku teprve odvíjí zásah orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv a svobod). Z uvedeného tedy plyne, že samotné provedení dalšího znaleckého zkoumání stěžovatel nepovažoval za nepřiměřený zásah do svých osobnostních práv, nýbrž brojil až proti jeho provedení konkrétní osobou zastupující určený znalecký ústav.

10. Zde však Ústavní soud připomíná, že pokud měl stěžovatel pochybnosti o osobě, která měla znalecké zkoumání provést, měl postupovat především dle ustanovení § 105 odst. 3 trestního řádu (ve spojení s ustanovením § 110 odst. 4 trestního řádu), dle kterého lze proti osobě znalce vznést námitky z důvodů, které stanoví zvláštní zákon (viz ustanovení § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů) a vedle toho lze vznést námitky proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek položených znalci. Pokud však tyto námitky stěžovatel nevznesl, nemůže je nyní adekvátně uplatňovat v rámci podané ústavní stížnosti, neboť nevyužil procesních prostředků, které nabízí právní řád k ochraně jeho práv. Nadto pak Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že by provedení znaleckého zkoumání právě konkrétní osobou zapříčinilo natolik masivní zásah do jeho osobní svobody, že by byl nezbytný kasační zásah Ústavního soudu.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného postupu orgánu veřejné moci tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Postup městského soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho důvodnost vyhovuje požadavkům na akceptovatelné omezení základních práv a svobod v rámci trestního řízení. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu nikterak zasahovat do jeho rozhodovací činnosti.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu