II.ÚS 1506/16 ze dne 2. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti D. S., zastoupeného Mgr. Janem Tomsem, advokátem se sídlem Petřvaldská 99/200, 715 00 Ostrava - Michálkovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 141/2016-104 ze dne 16. 2. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 75/2015-2239 ze dne 24. 6. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 91/2011, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 2 T 91/2011-2013 ze dne 11. 12. 2014 (poté, co předchozí rozsudky tohoto soudu odvolací soud opakovaně zrušil) uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Stěžovateli byla také uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví peněžní částku ve výši 3 272 207,50 Kč.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě prvostupňové rozhodnutí zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání téhož přečinu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Odvolací soud konečně stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 2 781 376,40 Kč.

Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.

Uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že jako řidič osobního automobilu přijížděl nepřiměřenou rychlostí k přechodu pro chodce, na který ani přes ztížený výhled nereagoval snížením rychlosti na nejvíce 35 km/h, přičemž nevěnoval náležitou pozornost situaci v silničním provozu, čímž porušil § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b), h), § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, v důsledku čehož přehlédl chodce, kterého autem zachytil a způsobil mu těžká poranění s trvalými následky. Jelikož se chodec řádně nepřesvědčil, že může bezpečně vstoupit do vozovky, krajský soud shledal jeho spoluzavinění ve výši 15 %.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.

Základní stěžovatelovou námitkou v tomto směru je, že chodec ve skutečnosti na přechod nevkročil rychlostí 5-6 km/h, jak uzavřel soud, nýbrž na něj vběhl rychlostí podstatně vyšší. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na princip příčného odhození a na místo zadokumentované krevní stopy. Pokud by se chodec pohyboval rychlostí 5-6 km/h, nedopadl by údajně do místa krevní stopy, jelikož by to bylo v rozporu se zákonem setrvačnosti.

Stěžovatel upozorňuje, že v projednávané věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků, přičemž ani jeden není v závěrech stejný s ostatními, což již samo o sobě budí pochybnost o tom, že byla dodržena zásada in dubio pro reo. Metoda, kterou použil Ústav soudního inženýrství Vysokého učení technického, je podle stěžovatele nepřesná a znalci se dopustili řady chyb, zvláště pak tím, že údajně nectili základní zásadu analýzy dopravních nehod, podle níž se rychlost chodce zjišťuje z jeho příčného odhození.

Podle stěžovatele s ohledem na konečnou polohu chodce není pochyb o tom, že se chodec pohyboval nejméně rychlostí 8 km/h. V tom případě by pak stěžovatel za nehodu odpovídal pouze v případě, že by Ústavní soud (ve shodě s obecnými soudy) dospěl k závěru, že se měl pohybovat rychlostí maximálně 35 km/h. S tím ovšem stěžovatel nesouhlasí, jelikož k nehodě došlo v klidné noční době, kdy nebyl žádný provoz a na chodnících se nikdo nenacházel. V daném místě podle stěžovatele neexistuje požadavek jet rychlostí 35 km/h, a pokud jde podle krajského soudu o špatně situované místo, kdy zaparkovaná auta brání řidičům ve výhledu na přilehlý chodník, je otázka, proč u místa nehody není umístěna značka s maximální rychlostí 30 km/h. Stěžovatel navíc dodává, že podle krajského soudu jel minimálně rychlostí 53km/h, ačkoli revizní znalecký posudek jeho rychlost stanovil na minimálně 50 km/h.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci nedošlo.

Stěžovatelova ústavní stížnost je v podstatě založena na zpochybňování postupů a závěrů, ke kterým v revizním znaleckém posudku došel Ústav soudního inženýrství Vysokého učení technického. Je sice pravda, že i znalecký posudek má být soudem kriticky hodnocen, nicméně právě to soudy učinily. Lze v tomto směru poukázat např. na úvahy uvedené na str. 9-11 rozsudku odvolacího soudu, který revizní znalecký posudek konfrontoval také s dalšími znaleckými posudky, jakož i s vyjádřením Ústavu súdného inženýrstva Žilinské univerzity v Žilině. Jednotlivými znaleckými posudky se přitom podrobně zabýval již okresní soud.

Skutečnost, že je v trestní věci vypracováno více posudků, z nichž některé docházejí k rozdílným závěrům, pak sama o sobě neznamená, že by obžalovaný nemohl být s ohledem na zásadu in dubio pro reo odsouzen. Jak již bylo řečeno, soudy se v projednávané věci znaleckými posudky i jejich vzájemnými rozdíly důkladně zabývaly a vysvětlily, proč posudkům některých znalců přikládaly větší váhu. Není koneckonců pravda, že by si snad všichni znalci navzájem protiřečili, naopak v mnoha ohledech revizní znalecký posudek závěry některých znalců potvrdil. Nelze na druhou stranu popřít, že určití znalci skutečně učinili diametrálně odlišné závěry, než ze kterých nakonec soudy vycházely. Především okresní soud nicméně objasnil, proč tito znalci postupovali chybně, přičemž ve vztahu ke znalcům Hromjaka a Strause dokonce konstatoval, že při vypracování posudků nedostáli svému znaleckému slibu.

Ústavní soud má tedy za to, že se soudy znaleckými posudky a konkrétně pak rychlostí chodce zabývaly dostatečně. Jelikož přitom jejich závěry s ohledem na provedené dokazování rozhodně nelze považovat za nelogické či "extrémní", nepřísluší Ústavnímu soudu, aby tyto závěry nahrazoval závěry vlastními.

Pokud stěžovatel zpochybňoval, že se měl před daným přechodem pohybovat rychlostí maximálně 35 km/h, i v tomto směru lze odkázat na rozsudek krajského soudu (str. 12), kde je tento názor podrobně vysvětlen. Stěžovatel sice namítá, že mu žádná značka nepřikazovala jet touto rychlostí, k tomu je však nutno uvést, že dopravní značení uvádí pouze maximální povolenou rychlost. To ovšem v žádném případě neznamená, že řidiči mohou vždy a bez dalšího jet právě touto rychlostí. Řidiči jsou naopak povinni přizpůsobit rychlost vozidla veškerým okolnostem provozu (§ 18 odst. 1 zákona o silničním provozu), mezi něž samozřejmě patří i skutečnost, že se blíží k přechodu pro chodce v místě se zhoršenou viditelností.

Na okraj lze poznamenat, že dle revizního znaleckého posudku stěžovatel skutečně jel minimální rychlostí 50 km/h, nikoli 53 km/h, jak uváděl krajský soud. To ovšem nemělo na konečné rozhodnutí žádný vliv (a stěžovatel to ani netvrdí).

Ústavní soud závěrem podotýká, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti žádal pouze zrušení rozsudku krajského soudu. Ústavní stížnost by přitom měla zásadně směřovat i proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 80/09 ze dne 17. 2. 2009), kterým v daném případě bylo usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud nicméně přesto nepřistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, neboť s ohledem na obsah ústavní stížnosti, jakož i na skutečnost, že stěžovatel k ústavní stížnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu přiložil, nebyly v tomto konkrétním případě pochyby o tom, že stěžovatel ve skutečnosti svou ústavní stížností mířil i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 2. srpna 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu