II.ÚS 1512/12 ze dne 30. 7. 2013
N 138/70 SbNU 295
Otázka platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě; hodnocení rovnováhy práv a povinností smluvních stran obecnými soudy
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) - ze dne 30. července 2013 sp. zn. II. ÚS 1512/12 ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Kočicové, zastoupené Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 567/2011-24 ze dne 5. 1. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 40 C 90/2011-17 ze dne 2. 11. 2011 o zastavení řízení ve věci určení neplatnosti smlouvy o podpoře prodeje nemovitostí z důvodu nedostatku pravomoci soudu s ohledem na sjednanou rozhodčí doložku, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení.

Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 567/2011-24 ze dne 5. 1. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 40 C 90/2011-17 ze dne 2. 11. 2011 se ruší.

Odůvodnění

I.

1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že obě napadená usnesení při posouzení otázky platnosti rozhodčí doložky obsažené v předmětné spotřebitelské smlouvě vycházela vedle ustanovení občanského a obchodního kodexu zejména z použití směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též jen "směrnice"). Soudy obou stupňů přitom shodně dospěly k závěru, že rozhodčí doložka byla sjednána platně, neboť se nejedná o nepřiměřenou podmínku, v jejímž důsledku by docházelo k výrazné nerovnováze v právech a povinnostech v neprospěch stěžovatelky jakožto spotřebitele, s kterýmižto závěry stěžovatelka principiálně nesouhlasí.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vedlejší účastník, proslulý nechvalně řadou sporů se svými údajnými smluvními partnery - spotřebiteli, vedenými jak před obecnými soudy v rovině nalézacího i exekučního řízení, tak i před rozhodčími orgány, prý sice přistoupil v nedávné době před podpisem smlouvy o podpoře prodeje se stěžovatelkou ke změně formulářového vyhotovení tohoto dokumentu, jejímž výsledkem je formulace zdánlivě konformní, nepříčící se příslušné právní úpravě, ale učinil tak dle názoru stěžovatelky pod tlakem rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, jež dle ní judikovalo neplatnost dřívějších rozhodčích doložek předkládaných nepozorným klientům vedlejším účastníkem, v jehož důsledku "začal prohrávat řadu skutkově shodných sporů se spotřebiteli před obecnými soudy". Stěžovatelka poukázala dále na to, že vedlejší účastník si přesto v rozhodčí doložce zachoval v podstatě exkluzivní možnost obrátit se se svým nárokem na obecný soud, nicméně druhé straně toto právo upírá, a to jak v rovině závazkové, tak fakticky, což je prý zřejmé i z průběhu projednání stěžovatelčiny žaloby před obecnými soudy.

4. Stěžovatelka se domnívá, že znění rozhodčí doložky je ve věci možnosti stran volby rozhodčího orgánu formálně neutrální, nicméně možnost její praktické aplikace vyznívá jednoznačně ve prospěch vedlejšího účastníka označeného ve smlouvě jako poskytovatel. Tvrdí, že mu šlo (a v podstatě ve všech jeho obchodních případech jde) o to, aby se stěžovatelka (či jakýkoliv jiný klient) nemohla u obecného soudu domáhat určení neplatnosti předmětné smlouvy. V případě nároků ze smlouvy je dle přesvědčení stěžovatelky situace jiná, neboť dle znění tohoto dokumentu se jedná v podstatě pouze o nároky poskytovatele vůči klientovi, zejména o nároky na uhrazení odměny, smluvních pokut, především pak širokou a téměř nesplnitelnou škálu povinností klienta, ve vazbě na dobu trvání smlouvy (čl. III předmětné smlouvy) a jednostranné sankční závazky, okamžik splnění povinnosti poskytovatele, tedy vznik fikce nemožnosti nárokovat klientem vůči němu jakékoliv plnění ze smlouvy (čl. II odst. 1), okamžik vzniku nároku na odměnu poskytovatele, jenž není vázán na jeho součinnost při prodeji nemovitosti.

5. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti podotkla, že znění rozhodčí doložky v napadené smlouvě o podpoře prodeje nemovitosti jednoznačně představuje zřejmou nerovnováhu v postavení stran, v jejich možnostech uplatňovat svá práva před stanoveným rozhodcem či obecným soudem, eventuálně v možnosti volby této autority, a jedná se tedy o podmínku zjevně nepřiměřenou. Rozhodčí doložka je tedy dle ní zjevně neplatná, a to dle ustanovení § 39, § 55 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 56 občanského zákoníku.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž na podporu své argumentace poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441), který se uvedené problematiky platnosti rozhodčích doložek dotýká. Stěžovatelka v této spojitosti upozornila na důraz Ústavního soudu na rovnost stran a neplatnost ujednání, kterými by bylo některé ze stran poskytnuto více procesních práv. Z okolností případu, důkazů provedených obecnými soudy a osoby vedlejšího účastníka se dle ní nestrannému orgánu může jevit přinejmenším více než pravděpodobné, že "se tentokrát jedná o zřejmé zneužití rozhodčí doložky ze strany podnikatele vůči spotřebiteli, a že tedy podpisem předmětné kvazismlouvy nemohlo dojít a ani nedošlo ze strany stěžovatelky ke skutečnému projevu její vůle, která by směřovala k tomu, že nechce (z důvodu, jenž by šel u této osoby jen stěží vystopovat), aby byl případný spor mezi ní a vedlejším účastníkem řešen obecným soudem".

7. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

8. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 vedený pod sp. zn. 40 C 90/2011, z něhož, jakož i obsahu napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.

9. Napadeným usnesením obvodní soud jako soud prvního stupně zastavil řízení a stěžovatelce, v původním řízení žalobkyni, uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 10 600 Kč. Rozhodl tak v řízení o určení neplatnosti uvedené smlouvy o podpoře prodeje nemovitostí. Vedlejší účastník svým podáním ze dne 2. 9. 2011 namítl nedostatek pravomoci soudu s ohledem na sjednanou rozhodčí doložku (č. l. 11-14). Jednalo se o jeho první úkon ve věci. Soud uplatněnou námitku posuzoval dle ustanovení § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jakož i dle příslušných ustanovení směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Nejprve se zabýval otázkou, zda předmětná rozhodčí doložka je pro stěžovatelku závazná, a dospěl ke kladné odpovědi. Poukázal na to, že rozhodčí doložka sice nebyla mezi účastníky sjednána individuálně ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice, neboť byla sepsána předem a stěžovatelka jako spotřebitel nemohla mít žádný vliv na obsah této podmínky. Nalézací soud však zdůraznil, že ve smlouvě je zřetelně uvedeno, že obě strany potvrzují, že mezi sebou ujednaly vzájemná práva a povinnosti, jež jsou uvedeny na zadní straně smlouvy, a poznamenal, že strany se ve smyslu § 262 odst. 1 obchodního zákoníku dohodly, že smlouva o rezervaci se bude řídit obchodním zákoníkem. Soud dále konstatoval, že v souladu s ustanovením § 273 odst. 1 obchodního zákoníku odkazovala smlouva na všeobecné obchodní podmínky, označené jako smluvní ujednání, jež byly k návrhu řádně přiloženy (nacházely se na zadní straně smlouvy). Soud se také zabýval přiměřeností podmínek v uzavřené smlouvě a otázkou, zda některá z podmínek nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které z dané smlouvy vyplývají v neprospěch spotřebitele, přičemž i zde dospěl k závěru, že vzájemná práva a povinnosti stran nebyly formulovány nevyváženě v neprospěch žalobkyně. Ze všech těchto důvodů soud řízení zastavil.

10. Proti usnesení podala stěžovatelka včasné odvolání. Namítla, že ujednání o rozhodčí doložce ve smlouvě považuje za neplatné, a proto trvá v souladu s § 106 odst. 1 o. s. ř. na projednání svého návrhu příslušným soudem. Důvod neplatnosti rozhodčí doložky spatřovala ve shodných okolnostech jako důvod neplatnosti smlouvy, jejíž je součástí. Argumentovala tím, že soud prvního stupně sice správně rovněž aplikoval směrnici Rady 93/13/EHS, ale při její aplikaci dospěl k nesprávným právním závěrům ohledně způsobené významné nerovnováhy v právech a povinnostech stran plynoucí ze smlouvy v neprospěch spotřebitele, což v odvolacím návrhu podrobněji rozvedla. Rovněž v něm uvedla, že rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 a 40 ve spojení s § 13 a 49a občanského zákoníku, neboť mj. odporuje zákonu č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, obchází jeho jednotlivá ustanovení a především se příčí dobrým mravům. Navrhla zrušení napadeného usnesení a uložení soudu prvního stupně pokračovat v řízení. Nesouhlasila rovněž s rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení v případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Dle svého názoru není stranou sporu, která by procesně zavinila zastavení řízení, které bylo zastaveno k námitce žalovaného, neboť v případě její absence by soud bez dalšího mohl žalobu projednat. Pro případ potvrzení usnesení ohledně zastavení řízení navrhla změnu výroku o náhradě nákladů řízení tak, aby soud postupoval dle ustanovení § 150 o. s. ř.

11. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, když se ztotožnil s postupem a závěry učiněnými soudem nalézacím. V této souvislosti zejména uvedl, že bylo věcí žalobkyně se před uzavřením písemné smlouvy s jejím obsahem řádně a důkladně seznámit, a pokud postupovala laxně, nejedná se z hlediska práva o omyl, a proto nelze takovéto její lehkomyslné jednání přičítat k tíži žalovaného. Rovněž tak jako účelovou vyhodnotil odvolací soud námitku, že nevěděla, s kým jedná, neboť nepochybné je, že smlouvu uzavřela, věděla, kdo je druhým subjektem smluvního vztahu, tedy právnická osoba, které plynou z uzavřeného závazku práva a povinnosti, a jde tedy opět v případě pravdivosti tohoto tvrzení pouze o lehkomyslnost žalobkyně. Ve vztahu k nákladům řízení poukázal na to, že účastníci smluvního vztahu mají možnost obrátit se v případě sporu se svým nárokem na obecný soud, a ten je věcně příslušný k projednání věci, i když mezi nimi byla sjednána rozhodčí doložka, pokud se žádný z účastníků rozhodčí doložky nedovolá. Jestliže však takto žalovaný učinil, pak dle názoru městského soudu využil pouze svého zákonného práva, a nelze proto jeho chování hodnotit jako takové, které by odůvodňovalo odepření mu náhrady vzniklých nákladů ve smyslu § 150 o. s. ř.

III.

12. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1 jako účastníky a PROLUX Consulting Int., s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.

13. Městský soud v Praze ani Obvodní soud pro Prahu 1 se k ústavní stížnosti v poskytnuté desetidenní lhůtě nevyjádřily.

14. Vedlejší účastník ve svém podání ze dne 12. 7. 2013 výslovně uvedl, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdává. Ústavní soud s ním proto již dále nejednal. Z těchto důvodů Ústavní soud stěžovatelce žádná vyjádření k replice nezasílal.

IV.

15. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

17. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoli zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistota, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

18. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí obecných soudů v otázce posouzení platnosti předmětné smlouvy je založeno na nadmíru formalistickém a selektivním hodnocení jejích ustanovení, kterýžto postup vede ve svém důsledku k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

19. Obvodní soud pro Prahu 1 se k námitce vedlejšího účastníka o nedostatku pravomoci soudu nejprve správně zabýval otázkou, zda rozhodčí doložka sjednaná v předmětné smlouvě o podpoře prodeje nemovitostí je pro stěžovatelku závazná z hlediska ustanovení směrnice, přičemž v rozhodčí doložce žádný deficit v tomto ohledu neshledal. Hodnocení obecných soudů v otázce platnosti samotné rozhodčí doložky, tj. jejich poukazu na její určitost, jakož i na skutečnost, že odkazuje na řád a statut Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který je stálým rozhodčím soudem zřízeným dle zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Obvodní soud nicméně pochybil, pakliže přehlédl smluvní ustanovení, dle kterého ujednáním o této rozhodčí doložce není dotčeno právo žalobce obrátit se se svým nárokem na obecný soud (čl. VI odst. 2 věta poslední smlouvy), a nezohlednil je při svém rozhodování. Tato úvaha se objevuje až v rozhodnutí soudu odvolacího, který z něj ovšem nepřípustně dovodil, že jakmile se druhá strana, tedy žalovaný, dovolá rozhodčí doložky (ve smyslu § 106 odst. 1 o. s. ř.), nelze věc v řízení před obecnými soudy rozhodnout. Stěžovatelka je přitom toho názoru, že toto ustanovení je projevem nerovnováhy v právech a povinnostech stran daného smluvního vztahu, jelikož pouze vedlejší účastník jako žalobce má právo volby mezi řízením soudním a rozhodčím, kdežto sama stěžovatelka nikoliv. Tento úsudek stěžovatelky je mylný, ale právě chybnost tohoto závěru ve spojení s dalšími, níže vyloženými okolnostmi činí ústavní stížnost důvodnou.

20. Smluvní ujednání, podle kterého není dotčeno právo žalobce obrátit se se svým nárokem na obecný soud, není adresováno výhradně vedlejšímu účastníkovi, ale kterékoli smluvní straně, jelikož pojem žalobce není ve smlouvě užit jako synonymum pouze pro jednu ze smluvních stran, přesněji řečeno, jako výraz označující tuto smluvní stranu v určitém, zde procesním postavení; z žádného jiného ustanovení nic jiného nelze dovodit. Kdyby žalobcem byl ve světle dalších smluvních ujednání skutečně myšlen pouze vedlejší účastník, bezpochyby by se jednalo o nikoli nevýznamnou nerovnováhu prizmatem citované směrnice. Právo volby mezi obecnými soudy a rozhodci má dle tohoto ustanovení jak vedlejší účastník, tak i stěžovatelka, obrátí-li se na obecný soud v pozici žalobce, jak tomu bylo i v projednávaném případě. Ostatně tento závěr potvrdil v napadeném usnesení i Městský soud v Praze, přičemž zdůraznil, že účastníci smluvního vztahu mají možnost obrátit se v případě sporu se svým nárokem na obecný soud, tedy zjevně nikoli jen vedlejší účastník.

21. Nicméně úvaha soudu druhého stupně o tom, že dovolá-li se žalovaný rozhodčí doložky před obecným soudem, řízení, u kterého zahájil žalobce v rámci své volby mezi rozhodčím a soudním řízením, je třeba řízení zastavit a upřednostnit řízení rozhodčí, není ústavně konformní, poněvadž vůbec nerespektuje vůli stran založit možnost alternativního řešení sporů. Přitom zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ani ve znění ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu (tj. k 5. 1. 2012), ani nyní ve znění platném (tj. ke dni rozhodnutí Ústavního soudu), jakož ani kogentní ustanovení jiného právního předpisu nezapovídá, aby rozhodčí smlouva představovala toliko alternativu k řešení sporů před obecným soudem, aby ztělesňovala fakultativní, a nikoli obligatorní cestu řešení těchto sporů. Dohodnou-li si smluvní strany, že řešení sporů je možné jak cestou rozhodčího řízení, tak i cestou občanského soudního řízení, aniž je mezi nimi výslovně smluvena preference rozhodčího řízení v případě nesouhlasu žalované strany, nelze tuto skutečnost pominout či explicite vyjádřenou vůli umožnit stranám výběr mezi dvěma způsoby řešení sporů obsahově negovat, resp. vyprázdnit. Jiný přístup by vedl k nepřípustnému zasahování do soukromoprávního vztahu a k nalomení zásady smluvní autonomie, a to v rozporu s principy odvozenými ze zásady legální licence zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 3 Listiny.

22. Z toho je patrné, že vedlejší účastník nemohl dle § 106 odst. 1 o. s. ř. námitku nedostatku pravomoci obecného soudu úspěšně vznést, jelikož věc může být v daném případě podle smlouvy účastníků projednána jak v řízení rozhodčím, tak i v občanském soudním řízení, a nejde tudíž o situaci, kdy věc má být rozhodnuta výlučně v řízení před rozhodci, jak požaduje citované ustanovení. Ujednání o alternativním způsobu řešení sporů z vlastní smlouvy má proto ve svém důsledku tytéž účinky, jako kdyby účastníci teprve v zahájeném řízení před obecným soudem prohlásili, že na rozhodčí smlouvě netrvají (§ 106 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V této souvislosti je třeba nicméně poznamenat, že v rozsahu, v jakém bylo v rozhodčím či soudním řízení rozhodnuto o sporu vymezeném žalobou, již nemůže být při existenci možnosti vícero způsobů řešení sporů k žalobě dalšího či téhož účastníka rozhodnuto v alternativním řízení, expressis verbis, otázka vyřešená rozhodci nemůže již být v témže rozsahu zkoumána v občanském soudním řízení a naopak.

23. Ústavní soud se nemohl ztotožnit s vývody obecných soudů ani v otázce posouzení přiměřenosti podmínek ve smlouvě o podpoře prodeje nemovitostí, konkrétně s jejich hodnocením rovnováhy práv a povinností smluvních stran. Nalézací soud toliko obecně uvedl, že smlouva v čl. II odst. 2 vypočítává povinnosti žalovaného jako poskytovatele, v čl. II odst. 3 jsou formulovány povinnosti žalobkyně jako spotřebitele a že čl. V stanoví sankci v podobě smluvní pokuty ve výši 6 % z předpokládané ceny nemovitostí nabízených k prodeji (nejméně však 19 500 Kč) pro případ, že žalobkyně smluvní ujednání nedodrží, přičemž tuto smluvní pokutu neshledal nepřiměřenou. Odvolací soud pak byl v tomto ohledu ještě stručnější a obecnější; vedle strohého přitakání obvodnímu soudu v jeho zhodnocení, že se nejedná o výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, aniž by provedl jejich samostatné posouzení či alespoň blíže odůvodnil svůj souhlas s jeho úsudkem, pouze podotkl, že pozice stěžovatelky je ošetřena v bodě 3 závěrečných ustanovení, který jí dává právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů.

24. Takové vyhodnocení rovnováhy práv a povinností je nutno označit za velmi povrchní, selektivní a ve svém důsledku porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť jde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Obecné soudy zde zcela pominuly nejen rozsah, nýbrž i charakter práv a povinností smluvních stran. Přestože není úkolem Ústavního soudu posoudit vyčerpávajícím způsobem tuto rovnováhu, neboť to je úloha soudů obecných, je současně povinen odůvodnit, v čem spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry ze strany obecných soudů.

25. Zatímco povinnosti vedlejšího účastníka jako poskytovatele jsou až na výjimky formulovány daleko obecněji a méně určitě (srov. znění ustanovení čl. II odst. 2 smlouvy o podpoře prodeje nemovitostí: "Poskytovatel je povinen ... bez zbytečného odkladu sdělovat klientovi veškeré okolnosti důležité pro dosažení účelu této smlouvy, včetně informací o jemu známých nabídkách ... vykonávat činnost dle této smlouvy s náležitou péčí"), než je tomu v případě povinností stěžovatelky jako klienta, jejichž soupis představuje poměrně obsáhlý výčet, v němž jsou jednotlivé povinnosti formulovány buď velmi precizně [kupř. v případě úhrady poplatků za výpisy z katastru nemovitostí vyhotovené dálkovým přístupem poskytovatele pod písm. i)], anebo naopak široce [např. v případě poskytování veškeré nutné součinnosti ke splnění účelu smlouvy dle písm. c)], a to v závislosti na povaze té které povinnosti klienta; přitom nelze přehlédnout, že povinnosti poskytovatele se považují za splněné mj. též uzavřením blíže nespecifikované (přiblížení v odstavci 4 je spíše zavádějící) "smlouvy o rezervaci předmětných nemovitostí ... nebo na základě jiných skutečností, jejichž důsledkem je změna vlastnictví předmětných nemovitostí", kdy klauzule obdobné povahy ve vztahu ke splnění povinností klienta absentuje. O vychýlení rovnováhy v právech a povinnostech stran ve prospěch vedlejšího účastníka svědčí také obsáhlý čl. IV o výši odměny poskytovatele a její splatnosti, čl. V o jednostrannosti zajištění závazků, a to pouze závazků klienta, zejména pak prostřednictvím smluvní pokuty, která je sjednána výhradně pro porušení (kterýchkoli) povinností klienta.

26. Povahu extrémního rozporu skutkových zjištění s právními závěry mají i ty úvahy odvolacího soudu, v nichž stěžovatelce vytýká její "laxnost", resp. lehkomyslnost při uzavírání napadené smlouvy. Ústavní soud je nucen podotknout, že stěžovatelka již v podané žalobě (viz č. l. 2) podrobně vylíčila okolnosti, za kterých k uzavření smlouvy o podpoře prodeje nemovitostí došlo, přičemž ani obvodní soud, ani městský soud neprovedly žádné důkazy za účelem prokázání těchto okolností (které stěžovatelka označila a navrhla pro případné dokazování, byť se jedná pouze o její výslech jako účastníka řízení). Odvolací soud proto založil svá tvrzení o "laxnosti" či lehkomyslnosti stěžovatelky na ničím nepodložených domněnkách, a proto tyto jeho argumenty nemohou v ústavněprávní rovině vůbec obstát. I závěr, že stěžovatelka hodnotí smlouvu jako platnou, když od ní odstoupila, je spekulativní, protože stěžovatelka tak mohla učinit čistě z důvodu opatrnosti, pro případ, že smlouva bude shledána platnou, a odstoupení pak - za splnění dalších zákonných požadavků - platným právním úkonem.

27. Též výrok o náhradě nákladů řízení není možné akceptovat, a to ani za předpokladu, že k zastavení řízení by skutečně důvod byl dle § 106 odst. 1 o. s. ř. Obvodní soud se totiž omezil na konstatování, že stěžovatelka procesně zavinila zastavení řízení, aniž by tento svůj postoj jakkoli (byť i jen stručně) odůvodnil (č. l. 18), a proto je zde porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces jednoznačné. Odvolací soud sice k námitkám stěžovatelky nákladový výrok přezkoumal, ale vyšel z neudržitelného a s rozhodováním o nákladech řízení, které bylo zastaveno, vůbec nesouvisejícího názoru, že vedlejší účastník uplatněním námitky nedostatku pravomoci soudu pro existenci platné rozhodčí doložky nic nezavinil, resp. v tomto jeho postupu nelze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. V prvé řadě se však měl odvolací soud zabývat odvolací námitkou stěžovatelky, že k zastavení řízení došlo v důsledku uplatnění zmíněné námitky vedlejšího účastníka (srov. č. l. 21, poslední odstavec), tedy měl se zabývat, zda vůbec některý z účastníků zastavení řízení zavinil (a nikoli zkoumat, kdo řízení nezavinil), a pakliže ano, který z nich a proč. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že nelze-li dospět k závěru, že některý z účastníků zastavení řízení procesně zavinil, je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přitom je třeba mít na zřeteli, že samotné podání žaloby nelze bez dalšího hodnotit jako procesní zavinění žalobce. Skutečnost, že se stěžovatelka obrátila s žalobou na obecný soud, jí nemůže jít k tíži. Takový závěr by snad mohl být oprávněný v případě, kdyby podání žaloby mělo zjevně šikanózní charakter. Ovšem ani v uplatnění svých procesních oprávnění dle § 106 odst. 1 o. s. ř. vedlejším účastníkem by za předpokladu, že by taková námitka byla namístě (která však v posuzované věci vzhledem k výše vyloženému nemohla být úspěšně uplatněna), nebylo možné spatřovat procesní zavinění tohoto účastníka. Nicméně protože samo o sobě zastavení řízení bylo postaveno na ústavně nekonformních důvodech, v dalším řízení bude třeba náklady řízení posuzovat s ohledem na výsledek řízení ve věci samé.

28. Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud podle § 82 zákona o Ústavním soudu vyslovil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a přistoupil ke zrušení naříkaných soudních rozhodnutí. Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. V dalším rozhodování jsou obecné soudy povinny přihlédnout k právním názorům vysloveným v tomto nálezu.