II.ÚS 154/03 ze dne 12. 8. 2004
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. F., zastoupeného JUDr. I. Č. P., PhD., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 17. 12. 2002, čj. 29 Odo 536/2002-44, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2001, čj. 5 Cmo 61/2001-26, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, čj. 50 Cm 333/2000-13, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, t a k t o:



Návrh se o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského obchodního soudu v Praze (stěžovatel nesprávně tento soud označil jako Městský soud v Praze), a to s odkazem na údajné porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu v Praze), sp. zn. 50 Cm 333/2000, z něhož zjistil následující:

Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2000, čj. 50 Cm 333/2000-13, zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal, aby žalovaný F. N., (dále též "vedlejší účastník"), byl uznán povinným zaplatit stěžovateli částku 168.743,70 Kč se 6% úroků z této částky ode dne 1. 10. 1998 do zaplacení a odměnu ve výši 562,50 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí soud konstatoval, že vedlejší účastník vystavil listinu se závazkem zaplatit stěžovateli určitou sumu, tato listina však není směnkou. Neobsahuje totiž místo vystavení. Tento nedostatek nelze nahradit zákonnou domněnkou o jejím vystavení (§76 odst. 4 zák. č. 191/1950 Sb., dále též "zákon").

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2001, čj. 5 Cmo 61/2001-26, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud provedl opakovaně důkaz předmětnou směnkou, z níž učinil shodná zjištění se soudem prvého stupně. Ztotožnil se s ním i v právním hodnocení otázky, zda lze údaje v rubrice směnečníka vztahovat k osobě výstavce. Konstatoval, že předmětná směnka je směnkou vlastní, na níž je údaj směnečníka nadbytečný. Nelze z něj dovodit, že údaje týkající se takto uvedené osoby směnečníka je možno vztahovat k podpisu výstavce, i když by bylo zřejmé, že jde o tutéž osobu. K samotnému jménu výstavce u jeho podpisu žádný místní údaj uveden není. Nelze tak uplatnit § 76 odst. 4 zákona.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 12. 2002, čj. 29 Odo 536/2002-44, dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Postupoval přitom podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též "zák. č. 30/2000 Sb."), a to s odkazem na bod 17, hlavy první, části dvanácté uvedené novely.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. V prvé řadě namítá, že řízení před odvolacím soudem probíhalo celé až po účinnosti novely zák. č. 30/2000 Sb., a z rozsudku vrchního soudu ani není patrno, že by byl vydán po řízení podle dosavadních předpisů. Má tak za to, že mělo být projednáno věcně. Dále pak tvrdí, že obecné soudy projednávaný případ posoudily právně nesprávně. Údaje týkající se směnečníka lze vztahovat k podpisu výstavce na této směnce, neboť se na ní jiná osoba odlišná od výstavce (kromě remitenta) neuvádí. Lze tak uplatnit fikci ve smyslu ustanovení § 76 odst. 4 zákona. Závěry obecného soudu nemají oporu v zákoně. Ten totiž jako podstatnou náležitost vyžaduje ve vztahu k výstavci pouze jeho podpis. Pokud tedy je výstavce uveden v místech, která jsou uvozena názvem směnečník, nemůže být tento údaj pomíjen. Vedlejší účastník je právě na tomto místě v textu směnky označen jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště. V zákoně není určeno, že údaje o výstavci nesmějí být uvozeny ničím jiným než označením "výstavce". Je nerozhodné, že vedlejší účastník je označen ve směnce jako směnečník, neboť z listiny je nepochybné, že je tato osoba totožná s výstavcem. Soud též dospěl k nesprávnému závěru, dle něhož nemá význam úřední ověření adresy výstavce. Skutečnost, že je u jména vedlejšího účastníka použito označení neodpovídající označení osoby zavázané ze směnky vlastní, nemůže vést k závěru, že k tomuto údaji nelze přihlížet. Údaj směnečníka se může vyskytovat pouze na směnce cizí. Stěžovatel se domnívá, že soud dospěl k nesprávnému závěru o nemožnosti použití zákonné domněnky, dle níž by při absenci údaje o místu vystavení platilo, že směnka byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce. Směnečníkem je osoba, vůči níž směřuje příkaz výstavce k zaplacení směnečné částky ve prospěch remitenta. Pokud je tedy u směnky vlastní uveden směnečník jako ten, který má platit, navíc je výstavce zavázán stejně, jako příjemce směnky cizí (§78 odst. 1 zákona), tj. směnečník, který učinil právní úkon přijetí směnky. Skutečnost, že výstavce byl označen termínem směnky cizí jako směnečník, nemůže být důvodem pro to, aby nebylo možné jej považovat za výstavce.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, F. N., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud ČR ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vrchní soud v Praze dodal, že v řízení, v němž je napadáno fakticky pouze hodnocení formální platnosti směnky, nelze shledat porušení žádného z ústavou zaručených práv.

F. N. se, ač náležitě vyzván, k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud se primárně zabýval námitkou stěžovatele, směřující proti způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel zjevně zpochybňuje jeho závěr, že v projednávaném případě bylo nutno věc projednat podle o. s. ř., ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Následně pak dovozuje, že dovolání mělo být projednáno věcně.

Podle bodu 17, hlavy první, části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Stěžovatel tvrdil, že uvedené ustanovení nelze aplikovat, neboť řízení před odvolacím soudem probíhalo celé po účinnosti novely zák. č. 30/2000 Sb. a z rozsudku tohoto soudu není patrné, že by byl vydán po řízení dle dosavadních předpisů. Zjevně tomu tak však bylo, což plyne z ustanovení bodu 15, hlavy první, části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb., dle něhož se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. První z podmínek tohoto ustanovení byla naplněna, neboť rozhodnutí soudu prvého stupně bylo vydáno dne 18. 10. 2000, tj. před účinností zák. č. 30/2000 Sb. (1. 1. 2001). Z tohoto důvodu tedy pak jak odvolání, tak i dovolání muselo být projednáno dle dosavadních předpisů. Dovolací soud ve svém rozhodnutí ústavně konformním způsobem objasnil, z jakého důvodu nelze dovolání projednat věcně. Postupu dovolacího soudu tak nelze z hlediska ústavnosti cokoliv vytknout.

Ve zbývající části stěžovatel polemizuje se závěry krajského a vrchního soudu, týkajícími se platnosti směnky, na základě níž požadoval v projednávaném řízení zaplacení shora uvedené částky.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Nejprve je třeba poznamenat, že stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, v níž opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, se v podstatě domáhá přezkoumání citovaných rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné" zákonnosti a do jurisdikční činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout ex constitutione jen tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud po přezkoumání připojeného spisového materiálu konstatuje, že o návrhu stěžovatelů bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny plynoucích. S výhradami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly (157 odst. 2 o.s.ř.) a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jeho právními závěry, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 zákona má směnka vlastní obsahovat mimo jiné datum a místo vystavení směnky a podpis výstavce. Podle ustanovení § 76 odst.1 zákona platí, že listina, v které chybí některá náležitost uvedená v § 75, není platná jako vlastní směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích. Takovou výjimku připouští odst. 4 cit. ustanovení, dle něhož není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě, uvedeném u jména výstavce.

V projednávaném případě není v listině, na jejímž základě se stěžovatel domáhá zaplacení, uvedeno místo vystavení. Jádro sporu pak spočívá v tom, zda bylo uvedeno místo alespoň u jména výstavce, a zda tak lze použít fikci ustanovení § 76 odst. 4 zákona. Stěžovatel tvrdí, že ano. Přihlíží přitom k údaji, uvedeném v rubrice "směnečník". Osoba směnečníka a výstavce je totiž shodná (což dokladuje i notářsky ověřeným podpisem výstavce na rubu směnky). Obecné soudy však zaujaly stanovisko opačné. Konstatovaly, že údaj o směnečníkovi je na směnce vlastní nadbytečný a nelze jej považovat za jméno výstavce. U jména výstavce v souvislosti s jeho podpisem směnky žádný místní údaj uveden není. Směnka tedy neobsahuje všechny požadované náležitosti, a není proto platná.

Ve vztahu k výhradám stěžovatele vůči interpretaci v projednávané věci aplikovaného ustanovení § 76 odst. 3 zákona (správně zjevně § 76 odst. 4) je Ústavní soud nucen konstatovat, že není bez dalšího oprávněn zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva, ale pouze tím, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. Je nesporně na soudech obecných, aby prováděly výklad těchto zákonných norem, tj. interpretace jednoduchého práva přísluší výhradně jim. Nelze sice pominout, že v souvislosti s aplikací ústavních práv se Ústavní soud interpretaci práva jednoduchého pod aspektem ochrany ústavnosti zcela vyhnout nemůže, neboť základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. V naznačeném směru opakovaně ve své judikatuře vyjádřil stanovisko, že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení na základním právu a svobodě (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17; nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/99, tamtéž, sv. 17, str. 73; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/02; nález ve věci II. ÚS 738/2000, tamtéž, sv. 23, str. 273; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 537/01). V projednávaném případě Ústavní soud pochybení, která by byla podřaditelná pod konstatované vymezení protiústavní aplikace jednoduchého práva, tj. že by se v daném případě jednalo o interpretaci či aplikaci zákonného ustanovení (natolik) extrémní, že již vybočuje z mezí hlavy páté Listiny, ze strany obecných soudů neshledal. Jejich argumentace je naopak logická, přesvědčivá a konzistentní, Ústavní soud se s ní ztotožňuje, a proto na ni stačí pro stručnost odkázat. Výklad, provedený obecnými soudy, zjevně nevybočuje z mezí ústavnosti. Naopak, zcela rigidně se drží znění interpretovaného ustanovení. Obecným soudům nelze vyčíst ani přílišnou formálnost, když právě přísná formálnost směnečné právo ovládá.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně konformním, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených vpředu vyjmenovaných práv nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.


P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 12. srpna 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu