II.ÚS 1562/20 ze dne 23. 6. 2020
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2b, proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze v řízení vedeném pod sp.zn. 3 KZN 887/2020 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp.zn. ZN 703/2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Městského státního zastupitelství v Praze v řízení vedeném pod sp.zn. 3 KZN 887/2020, který jako věcně správný aproboval postup Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp.zn. ZN 703/2019, bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na účinné vyšetřování, vyplývajícího ze základních práv podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva stěžovatele na poskytnutí náležité právní ochrany orgánem veřejné moci dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož bylo porušeno taktéž právo stěžovatele na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Městskému státnímu zastupitelství v Praze a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 se zakazuje pokračovat v porušování základních práv stěžovatele, jmenovitě práva na účinné vyšetřování, práva na poskytnutí náležité právní ochrany orgánem veřejné moci dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práv plynoucích z él. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a přikazuje se jim obnovit stav před porušením těchto základních práv, a to prověřením skutečností uvedených v trestním oznámení a řádným rozhodnutím o této věci v souladu se zákonem č. 191/1961 Sb., trestní řád.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že dne 13. 12. 2019 podal u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 trestní oznámení na neznámé pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy dle § 184 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Stěžovatel spatřuje spáchání trestného činu pomluvy v kontinuálním šíření nepravdivých a silně dehonestujících zpráv o své osobě neznámými pachateli prostřednictvím e-mailových zpráv, různých webových stránek a sociálních sítí, když podstatou těchto zpráv je zejména nepravdivé sdělení, že "Prezidentský kandidát J. D. se neštítil vzít na volební kampaň 1 milion Kč od Nadace pro děti." Toto sdělení je obvykle obsaženo v e-mailech, příp. článcích označených předmětem či titulkem, "K. slušný člověk okrádá děti!" Tento výrok byl o stěžovateli šířen ve vysoké míře v době politické kampaně probíhající před prezidentskými volbami v roce 2018, avšak nadprůměrné zvýšení intenzity jeho výskytu a šíření zaznamenává stěžovatel opětovně přibližně od měsíce října roku 2019.

3. Dne 20. 1. 2020 bylo stěžovateli prostřednictvím právního zástupce doručeno vyrozumění státní zástupkyně č. j. ZN 703/2019-4 ze dne 16. 1. 2020, kterým mu bylo sděleno, že se státní zastupitelství nebude trestním oznámením dále zabývat a trestní oznámení bude bez dalšího opatření založeno. Z tohoto postupu stěžovatel vyvozuje, že v této věci ani nebyly zahájeny úkony trestního řízení, když státní zastupitelství věc toliko administrativně ukončilo tzv. založením a stěžovatele o tomto kroku vyrozumělo. V této věci tudíž nebylo vydáno usnesení o odložení věci ani jiné rozhodnutí, proti němuž by se mohl stěžovatel bránit. Jelikož stěžovatel se s uvedeným způsobem vyřízením trestního oznámení neztotožnil, podal dne 19. 3. 2020 u Městského státního zastupitelství v Praze žádost o přezkoumání tohoto postupu a to jej informovalo o výsledku vyrozuměním o přezkumu ze dne 3. 4. 2020 č. j. 3 KZN 887/2020- 10, ve kterém konstatovalo, že postup státního zastupitelství shledalo věcně správným a podnět jako nedůvodný odložilo.

4. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a v odůvodnění ústavní stížnosti proti němu obsáhle argumentuje. Tu zejména konstatuje, že podal trestní oznámení, v němž důkladně vylíčil jemu známé skutkové okolnosti, zejména blíže popsal škodlivost šíření předmětného výroku, způsob jeho šíření, jakož i negativní dopady na jeho osobu a zejména na vnímání jeho osoby očima veřejnosti, jako člověka bez jakýchkoli morálních hodnot a zásad, který je za účelem dosažení moci schopen okrádat děti v nouzi. Svá tvrzení stěžovatel podpořil předložením důkazů, ze kterých je prý jasně patrno, že je výrok nepravdivý, jakož i skutečnost, že si část příjemců tohoto výroku jeho pravdivost vůbec neověřuje, příp. ani není schopná ověřit, a zcela nekriticky jej přijímají, a dokonce jej dále šíří. Z doručeného vyrozumění je patrné, že se státní zastupitelství protiprávním jednáním popisovaným v trestním oznámení více do hloubky nezabývalo a nepodniklo žádné kroky k jeho prošetření a zjištění případného pachatele. Přestože výslovně uvedlo, že není sporu o tom, že je výrok nepravdivý a že byl neznámou osobou hojně šířen prostřednictvím e-mailu a internetu, uzavřelo, že se jedná o údaj, který nemůže ohrozit vážnost stěžovatele a dále konstatovalo, že stěžovatel jakožto veřejně známá osoba je vystaven většímu tlaku veřejnosti, což zahrnuje i skutečnost, že je častým terčem nepravdivých informací. Stěžovatel je přesvědčen, že tímto svým přístupem státní zastupitelství zcela rezignovalo na svou povinnost náležitě prověřit veškeré skutečnosti uvedené v trestním oznámení a případně vyvodit trestní odpovědnost pachatelů, což je hlavním úkolem a smyslem činností orgánů činných v trestním řízení. Řádný, důkladný a pečlivý postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování trestných činů a jejich pachatelů (tedy i ve fázi prověřování, zda byl trestný čin spáchán) je přitom nezbytný k naplnění veřejného zájmu na předcházení páchání trestné činností a jen tak lze přispět ke kultivaci veřejného prostoru v České republice. Taktéž městské státní zastupitelství prý bez jakýchkoliv pochybností konstatovalo, že šířená zpráva je nepravdivá, nicméně dále uvedlo, že lze s úspěchem pochybovat o způsobilosti výroku značnou měrou poškodit vážnost stěžovatele u spoluobčanů a mj. uvedlo: "Co se týče tvrzeného nedostatku soukromoprávních prostředků k nápravě vzhledem k neznámé identitě autora zprávy, lze namítnout, že podatel jako veřejně činná osoba s přístupem k médiím má k dispozici jiné než trestně právní prostředky, jak svojí pověst ochránit." S tímto závěrem se stěžovatel nemůže v žádném případě spokojit. Přestože stěžovatel nepopírá, že má možnost se proti těmto zprávám veřejně ohradit, např. na svých profilech na sociálních sítích či prostřednictvím médií, nemá již tímto způsobem možnost domoci se náhrady újmy, která mu byla protiprávním jednáním pachatele způsobena. Z tohoto důvodu byl stěžovatel nucen podat trestní oznámení, přičemž tento jeho postup je v souladu s principem ultima ratio trestního práva. Pokud obě státní zastupitelství uvedla, že stěžovatel jakožto veřejně činná osoba musí být připraven na to, že je terčem nepravdivých informací, stěžovatel se s tímto názorem odmítá ztotožnit a upozorňuje na skutečnost, že svobodou projevu nejsou a ani nemohou být chráněny výroky a projevy, které jsou zjevně nepravdivé a jejichž jediným účelem je poškodit jinou osobou. S ohledem na shora uvedené je stěžovatel přesvědčen, že státní zastupitelství nepostupovala při prověřování jím podaného trestního oznámení s náležitou péčí a nedostály tak povinnosti provést účinné vyšetřování, čímž zasáhly do stěžovatelova ústavně garantovaného práva. Tento zásah stěžovatel spatřuje zejména v nedostatečném prověření jím podaného trestního oznámení a založení věci bez jakéhokoli dalšího opatření pouze na základě závěrů opřených o chybnou interpretaci odborné literatury a judikatorních závěrů stran povinnosti veřejně známé osoby snášet vyšší míru kritiky, kterýžto byl aprobován jako správný rovněž nadřízeným státním zastupitelství. Stěžovatel také uvedl, že si je vědom judikatury Ústavního soudu, která dovodila, že ve stadiu prověřování trestného činu nelze ve vztahu k osobám, které se považují za poškozené, vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu, jelikož v tomto stadiu trestního řízení dosud není dán procesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení. Stěžovatel je nicméně přesvědčen, že judikované případy se od jeho situace značně liší, jelikož stěžovatel nepodával trestní oznámení pouze za účelem uplatnění svých práv v případném adhezním řízení, ale s oprávněnou nadějí, že bude zjištěno, kdo je autorem výroku a kdo jej dále šíří.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Koncepce trestního řízení v České republice ve vztahu k poškozenému vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde primárně o věc poškozeného a o jeho právo na potrestání pachatele, nýbrž o povinnost státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, když vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna trestněprávní sankce; srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008), aniž by z něj však bylo možno dovodit existenci subjektivního práva na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Ústavnímu soudu proto nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek; navíc se důsledně dotýká pouze nejzávažnějších trestných činů, mezi které nepatří pomluva.

7. V posuzovaném případě byla věc řádně zvážena a projednána příslušnými orgány veřejné moci, které postupovaly nezávisle, nestranně, přiměřeně rychle a případem se náležitě zabývaly.

8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020


Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu