II.ÚS 1588/10 ze dne 25. 8. 2010
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Strejčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, proti postupu Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 27/2010, za účasti Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 31. května 2010 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáními ze dne 7. srpna 2010 a ze dne 19. srpna 2010, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že obecný soud v uvedeném řízení porušil jeho základní práva podle čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 a 3 písm. b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 2 a 3 písm. b) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech tím, že mu neposkytl dostatečnou lhůtu pro přípravu na hlavní líčení konané dne 25. května 2010, a aby obecnému soudu nařídil opakování tohoto hlavního líčení a hlavního líčení konaného dne 29. června 2010 a umožnil tak stěžovateli klást doplňující otázky svědkyni Z. K.

2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že proti stěžovateli je vedeno obecným soudem trestní řízení. Dne 18. května 2010 byl prováděn výslech svědkyně Z. K., přičemž opatřením předsedy senátu ze dne 22. dubna 2010 se tak dělo v nepřítomnosti stěžovatele. Po skončení výslechu pak bylo hlavní líčení odročeno na 25. května 2010, aby se stěžovatel seznámil s obsahem výpovědi svědkyně a aby jí mohl klást otázky. Stěžovatel o tom byl vyrozuměn soudem až dne 24. května 2010 a protokol s výpovědí dostal k dispozici až při hlavním líčení.

3. Stěžovatel má za to, že mu nebyla poskytnuta lhůta k přípravě na jednání podle § 198 odst. 1 trestního řádu, a tím, že se o jednání dozvěděl jeden den předem, nemohl se řádně připravit a reagovat na výpověď svědkyně, což mohlo mít vliv jak na rozhodnutí ve věci samé, tak i na rozhodnutí ve věci jeho vazby. Tuto skutečnost namítal u soudu prvého stupně a rozvedl ji i ve stížnosti proti usnesení o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Byla mu tak odepřena rovnost zbraní a nebyla provedena efektivní kontrola vazebních podmínek. Stěžovatel přitom nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně, že pětidenní lhůtu k přípravě není třeba zachovávat u odročeného hlavního líčení. Tak se stalo, že stěžovatel nemohl při hlavním líčení konaném dne 29. června 2010 konfrontovat rodiče uvedené svědkyně s obsahem její výpovědi.

4. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a tato zdrženlivost je s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti o to více na místě ve věcech meritorně dosud neskončených, kde Ústavnímu soudu rozhodně nepřísluší role orgánu průběžné kontroly takového řízení. Ústavní soud perfekcionisticky nenapravuje každá pochybení či nedostatky v postupu příslušných orgánů. Zásah do probíhajícího řízení připadá v úvahu jen zcela výjimečně tam, kde pochybení nabývá zásahem do základních práv stěžovatele ústavněprávní relevance (srov. sp. zn. III. ÚS 1537/07, U 7/50 SbNU 435; aj.). Jinými slovy, před podáním ústavní stížnosti je vždy nutno vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

5. Z tvrzení stěžovatele vyplývá, že jeho věc doposud nebyla ještě skončena ani před soudem prvního stupně. Stěžovatel se tedy může různými procesními prostředky poskytnutými zákonem domoci téhož cíle (resp. téže nápravy) v rámci procesu dokazování, jehož se domáhá ústavní stížností. S ohledem na to nemůže případné pochybení obecného soudu, jak tvrdí stěžovatel, dosáhnout v daný moment ústavněprávní relevance. Tím pádem nemůže být takto pojatá ústavní stížnost věcně projednatelnou.

6. Námitkami vztahujícími se k vazebnímu řízení se pak Ústavní soud nezabýval s ohledem na to, že ve vztahu k vazebnímu řízení a rozhodnutím v něm vydaným se stěžovatel ničeho nedomáhá.

7. Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2010


Jiří Nykodým
soudce zpravodaj