II.ÚS 1598/08 ze dne 8. 7. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti T. C. N., zastoupeného JUDr. ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem Na Višňovce 1/1044, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2008, č.j. 8 Afs 136/2006 - 64, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, č.j. 8 Ca 123/2004 - 41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 6. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva garantovaná čl. 24 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 14. 4. 2004, č.j. FŘ-9810/11/03 a č.j. FŘ-3085/11/04, kterými bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutím vydaným Finančním úřadem v Praze - Modřanech, kterými byla podle § 49 odst. 2 písm. b) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru správce daně ze dne 26. 7. 2002, jímž mu byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 2000 ve výši 5.807.180,- Kč. Soud konstatoval, že mezi účastníky řízení je sporné, zda je podání žalobce, doručené správci daně dne 19. 8. 2002, žádostí o sdělení důvodu vyměřené daně podle § 32 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků či zda se jedná, jak tvrdil stěžovatel, o odvolání proti platebnímu výměru, přičemž dospěl k závěru, že se nepochybně jedná o žádost ve smyslu § 32 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítal, že městský soud nesprávně posoudil jeho podání, neboť je nepochybné, že jím podal jednak odvolání proti platebnímu výměru a jednak současně žádost podle § 32 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků. Dle názoru stěžovatele jej mělo finanční ředitelství vyzvat k doplnění podání, pokud tedy neobsahovalo veškeré náležitosti podle zákona, a to tím spíše, že stěžovatel je cizinec a jeho znalost češtiny byla v roce 2002 omezená. Stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl a konstatoval, že napadené rozhodnutí městského soudu neshledal nezákonným. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že daňové orgány a posléze i městský soud předmětné podání správně kvalifikovaly pouze jako žádost ve smyslu § 32 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků a nikoliv současně jako odvolání proti platebnímu výměru, což vyplývá i ze samotného podání, které nemělo vady (proto nebylo nutné postupovat podle § 21 odst. 8 zák. o správě daní a poplatků) a které stěžovatel výslovně opřel o § 32 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces a zásah do práv národnostních a etnických menšin spatřuje zejména ve způsobu, jímž obecné soudy vykládaly zákon a hodnotily důkazy. Dále rovněž v tom, že se nevypořádaly se skutečností, že stěžovatel byl cizinec a jeho znalost češtiny a schopnost v ní formulovat byla v roce 2000 velmi omezená. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel v daném případě již v průběhu řízení před obecnými soudy vznášel námitky stran nesprávného posouzení obsahu jeho podání a hodnocení důkazů, a tuto argumentaci, jež se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva, předestřel také v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak městský, tak i Nejvyšší správní soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků, která upravují průběh daňového řízení. S námitkami stěžovatele vůči rozsudku městského soudu se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že městský soud při právním hodnocení věci nepochybil, když podání stěžovatele kvalifikoval jako žádost ve smyslu § 32 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků a nikoliv jako odvolání a že jeho rozhodnutí tedy není v rozporu se zákonem, což také Nejvyšší správní soud podrobně zdůvodnil. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat, neboť odůvodnění Nejvyššího správního soudu považuje v tomto směru za dostatečné. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud je považuje za zcela ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezasáhly. Ostatně ani na základě argumentů obsažených v ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud v dané věci dospět k závěru, že došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť v tomto ohledu žádná nová tvrzení nepředložil.

Argumentuje-li stěžovatel, že se obecné soudy nevypořádaly se skutečností, že jeho znalost českého jazyka byla v době konání řízení omezená a že mu napadená rozhodnutí nebyla doručena v jeho mateřském jazyce, čímž mělo dojít k porušení čl. 24 Listiny, Ústavní soud k tomu uvádí, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která reflektuje judikaturu Ústavního soudu, není povinností soudu zasílat účastníku řízení překlad rozhodnutí z českého jazyka do jeho mateřského jazyka, protože pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým (rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Azs 52/2004, in Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, 11/2004, č. 376, str. 983).

Výše citované závěry se ostatně opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, v němž se Ústavní soud vyslovil, že "základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak, to (ovšem) nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard."

Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 8. července 2008


Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu