II.ÚS 16/2000 ze dne 8. 2. 2000
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
II. ÚS 16/2000












Senát Ústavního soudu ve složení předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla, soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Ivany Janů rozhodl ve věci ústavní stížnosti Městského zastupitelstva v P., zastoupeného JUDr. L. P., právně zastoupeného advokátem Mgr. P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1999, č.j. 10 Ca 213/99-28 a proti rozhodnutí Okresního úřadu v P. ze dne 1. 12. 1999, č.j. VV/453/99, VV 114/99-SD/1/99, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Dne 7. 1. 2000 došel Ústavnímu soudu návrh ze dne 6. 1. 2000 ve věci ústavní stížnosti Městského zastupitelstva v P., zastoupeného JUDr. L. P., právně zastoupeného advokátem Mgr. P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1999, č.j. 10 Ca 213/99-28 a proti rozhodnutí Okresního úřadu v P. ze dne 1. 12. 1999, č.j. VV/453/99, VV 114/99-SD/1/99.
Podle názoru stěžovatele je napadený rozsudek v rozporu s Ústavou České republiky, dále jen Ústava, a to s čl. 104, který zaručuje obcím právo na samosprávu a na vydávání obecně závazných vyhlášek. S Ústavou koliduje též v tom směru, že porušuje výlučnou pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat zákony z hlediska jejich ústavnosti. V ústavní stížností napadeném rozsudku krajský soud toto právo Ústavního soudu nevzal v úvahu a vybočením ze své kompetence porušil zákon i Ústavu.
Podstata námitek stěžovatele spočívá v tom, že obecný soud posoudil obecně závaznou vyhlášku č. 8/1998, vydanou Městem P. v samostatné jeho působnosti, kterou shledal jako rozpornou se zákonem.
Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem obecný soud porušil Ústavu a odepřel tak stěžovateli právo na samosprávu, když rozhodl sám namísto Ústavního soudu, neboť pouze ten je oprávněn posoudit zákonnost příslušného předpisu.
Dalším postupem Okresního úřadu v P. který zastavil správní řízení, byla stěžovateli odňata možnost jakkoliv reagovat na napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a tím mu byl znemožněn výkon samosprávy.

II. ÚS 16/2000

Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, jímž se zrušují obě ve výroku tohoto usnesení specifikovaná rozhodnutí.
Ústavní soud je toho názoru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Nakolik je obecně závazná vyhláška jiným právním předpisem, natolik může Ústavní soud tuto v příslušném řízení posoudit a pro její neústavnost i zrušit.
Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy soudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem.
Krajský soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku posoudil citovanou obecně závaznou vyhlášku jako rozpornou se zákonem. Nadále proto postupoval, jako by tento jiný právní předpis neexistoval. Tím se v žádném případě nedotknul jeho existence, zejména nerozhodoval o jeho zrušení. To je ve výlučné pravomoci Ústavního soudu. Krajský soud tedy v tomto ohledu respektoval zákon i Ústavu.
Vzhledem k tomu, že uvedený jeho postup byl evidentně v souladu s čl. 95 odst. 1, jakož i s čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, nezbylo Ústavnímu soudu, než aby podanou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen zákon, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení o opravných prostředcích: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
(§ 43 odst. 3 zákona)


V Brně dne



JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu