II.ÚS 1645/16 ze dne 12. 7. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 121/2016-93 ze dne 9. března 2016, a proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku č. j. 2 PP 42/2015-77 ze dne 29. ledna 2016, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva na spravedlivý proces a na ochranu své osobnosti.

2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 PP 42/2015 se podává, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání 7 let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 56 T 4/2011 ze dne 8. 12. 2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 25/2012 ze dne 5. 4. 2012 pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

3. Podáním doručeným soudu dne 28. 7. 2015 stěžovatel požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jednalo se o jeho třetí žádost, když předcházející žádosti byly zamítnuty. Okresní soud v Rakovníku napadeným usnesením podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku i tuto třetí žádost stěžovatele zamítl. Uvedenou věcí se zabýval již podruhé, neboť jeho rozhodnutí ze dne 27. 10. 2015 stížnostní soud zrušil a soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování tak, aby bylo postaveno najisto, jsou-li v případě stěžovatele splněny podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu.

4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. Konstatoval, že soud prvního stupně po zrušení předchozího rozhodnutí v rámci veřejných zasedání v souladu s trestním řádem provedl všechny potřebné důkazy, které pečlivě a ve shodě s pokyny stížnostního soudu hodnotil, přičemž se vypořádal se všemi okolnostmi potřebnými pro posouzení důvodnosti žádosti stěžovatele. S důvody, které soud prvního stupně vedly k zamítnutí žádosti, že stěžovatel ani po odpykání již více než pěti let z uloženého sedmiletého trestu neskýtá záruku polepšení, se zcela ztotožnil.

5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti kriticky vyjadřuje k důvodům, které soudy vedly k zamítnutí jeho předchozích žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí na tyto důvody navazují, přičemž se dle stěžovatele zabývají především otázkou jeho sebereflexe. Stěžovatel poukazuje na původně kladně probíhající vztah s probačním úředníkem, který však po opakovaně zamítnutých žádostech o podmíněné propuštění vedl k hostilnímu vztahu k osobě úředníka, včetně určitých neodůvodněných podezření. Stěžovatel ovšem očekával alespoň ze strany stížnostního soudu vyšší schopnost empatie, než byla projevena. Popisuje konflikt, který se udál v kanceláři probačního úředníka, přičemž uvádí, že jeho agrese nesměřovala vůči tomuto úředníkovi. Poukazuje na to, že byl původně pracovně zařazen, ale opakovanými postoji předchozích soudů se zhoršoval jeho psychický stav, takže musel být z práce vyřazen. Místo toho, aby výkon trestu působil na stěžovatele (bývalého vynikajícího sportovce) výchovně, opakovanost i "mělkost" argumentů soudů vytvořila základy pro asociální postoj stěžovatele. Připomíná závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011, že účelem trestu je motivace odsouzeného k tomu, aby svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, a že podmíněné propuštění v sobě obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, přičemž hrozící nařízení zbytku výkonu trestu výrazně snižuje riziko potencionální recidivy. Soudy obou stupňů však dle jeho názoru na jistou míru výchovného optimismu v jeho případě rezignovaly.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení § 88 tr. zákoníku, či v podstatě shodného ustanovení § 61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život.

8. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2761/14 ze dne 2. 10. 2014). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, U 10/53 SbNU 863). Ústavní soud není z hlediska svého poslání (viz čl. 83 Ústavy České republiky) orgánem rozhodujícím o míře napravení a resocializace odsouzeného a jakékoliv přehodnocování v napadeném řízení provedených důkazů mu proto zásadně nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1681/13 ze dne 11. 7. 2013). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.

9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy na jedné straně vážily hodnocení z výkonu trestu, které vyznělo ve prospěch stěžovatele, na straně druhé však neshledaly splnění další zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž velmi podrobně vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky. Pokud stěžovatel dovozuje své polepšení z hodnocení věznice a poukazuje na své zázemí pro pobyt na svobodě, i dle názoru Ústavního soudu tyto předpoklady samy o sobě nemohou vést k vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivého za situace, kdy vykazuje naprostý nedostatek sebereflexe a uložený trest vnitřně odmítá. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že vinu za své selhání a současnou situaci svaluje na poškozenou a její rodiče, posléze na probačního úředníka, který mu odmítl napsat jednoznačně pozitivní hodnocení, které by přispělo k podmíněnému propuštění, a na celý systém. Jak připomněly soudy obou stupňů, smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování ve výkonu trestu automaticky propuštěn, ale je potřeba sledovat i prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život. Jak však vyplynulo z provedených důkazů, stěžovatel se doposud nezbavil těch charakterových rysů a špatných návyků, které ho vedly ke spáchání trestné činnosti, a které se zřetelně projevily při schůzce s probačním úředníkem i při jednání před soudem.

10. Ústavní soud opakovaně připomíná, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není právem, ale privilegiem závislým na soudcovském uvážení, při němž soud zohledňuje aspekty resocializační a nápravné i ochrannou funkci trestu odnětí svobody. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy podrobně odůvodnily, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že stěžovatel v případě podmíněného propuštění povede řádný život. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za nedostatečně odůvodněná či povrchní, jak tvrdí stěžovatel zejména ve vztahu k usnesení stížnostního soudu.

11. Argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 není přiléhavá už jen proto, že soudy v případě stěžovatele nedovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života z povahy a závažnosti jím spáchané trestné činnosti, pro kterou je ve výkonu trestu, ale z naprostého nedostatku jeho sebereflexe.

12. Přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, ve veřejném zasedání byl vyslechnut a měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil. Nelze tak dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jiná základní práva.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu