II.ÚS 1731/07 ze dne 12. 6. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 56, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2005 ve věci sp. zn. 22 Co 43/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2007 ve věci sp. zn. 26 Cdo 196/2006, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění


Stěžovatel brojí proti rubrikovaným soudním rozhodnutím, kterými mělo dle jeho názoru dojít k porušení článku 90 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Bývalá manželka stěžovatele (dále jen "vedlejší účastnice") se u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že dříve uložená povinnost stěžovatele vyklidit byt není vázaná na její povinnost opatřit mu byt náhradní. Žaloba byla rozsudkem ze dne 26. 7. 2002 zamítnuta jako nedůvodná. Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice odvolání k Městskému soudu v Praze, který rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V rozsudku ze dne 23. 4. 2004 obvodní soud žalobě vyhověl z důvodu změny poměrů a určil, že stěžovatelova povinnost vyklidit byt je vázána pouze na povinnost vedlejší účastnice zajistit mu náhradní ubytování. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení § 79 odst. 1, § 120, § 118a, § 132, § 157 odst. 2 a § 159a občanského soudního řádu. Obecné soudy dle stěžovatele přes jeho námitky nijak nehodnotily věrohodnost jednotlivých důkazních prostředků, navíc opomenuly řádně poučit svědky - nejbližší příbuzné - o povinnosti vypovídat pravdu. Skutková zjištění obecných soudů jsou tak dle mínění stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel připomíná, že aplikaci § 3 odst. 1 občanského zákoníku řešily obecné soudy pouze na základě výpovědi vedlejší účastnice a jí stranících svědků, přičemž zcela pominuly otázku, zda je naopak počínání vedlejší účastnice v souladu s dobrými mravy a zda její jednání není účelové, mající za cíl bez majetkového vypořádání a bez bytové náhrady vyklidit bývalého manžela z bytu za pomoci vyprovokovaných a vykonstruovaných událostí (např. účelová návštěva psychiatra jedním ze synů těsně před vynesením rozsudku nalézacího soudu).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví, jež by měla za úkol odstraňovat veškerá pochybení, která nebyla zhojena ani v rámci řízení o řádných, případně i mimořádných opravných prostředcích. Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Ústavní soud neposuzuje věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontroluje (a kasačním rozhodnutím případně vynucuje) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

V posuzované věci proto není rozhodující, zda se Ústavní soud věcně ztotožňuje s rozhodnutími obecných soudů, ale zda těmito rozhodnutími bylo či nebylo zasaženo některé základní stěžovatelovo ústavně zaručené právo. Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu tak hodnotit provedené důkazy, ani posuzovat, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci.

V předmětné věci se Ústavní soud z výše uvedených důvodů soustředil pouze na zkoumání otázky, zda obecné soudy prováděly dokazování ústavně konformním způsobem, zda jsou napadené rozsudky přezkoumatelné a zda provedené dokazování, skutková a z nich vyvozená právní zjištění nevykazují extrémní nesoulad, jenž by představoval projev libovůle, v důsledku čehož by bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem naříkaný extrémní nesoulad v napadených rozhodnutích neshledal.

Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že nelze přisvědčit stěžovateli, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami a tvrzeními. Z předmětného spisu je totiž zřejmé, že stěžovatel nedostál své povinnosti, vyplývající účastníkům řízení z § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, označit důkazy k prokázání svých tvrzení, k čemuž byl soudem vyzván a současně byl i řádně poučen (č.l. 126 a 145). Aktivita účastníků řízení spočívající v předkládání důkazů podporujících jejich tvrzení je přitom předpokladem řádného průběhu kontradiktorního řízení. Pokud soud dospěje na základě provedených důkazů k názoru, že má skutkový stav za zjištěný, nelze mu úspěšně vytýkat, že rozhodl bez ohledu na opačná tvrzení, jež nebyla nijak důkazně podložena, ať již z důvodu neexistence důkazů nebo z důvodu pasivního chování dané procesní strany. Ústavní soud přezkoumal projednávanou věc i z pohledu tvrzené absence poučení před výslechem svědků a zanedbání poučovací povinnosti soudu ve vztahu ke stěžovateli jako účastníku řízení. Na základě Ústavním soudem vyžádaného spisu není možné dát ani v tomto ohledu stěžovateli za pravdu, neboť dle protokolace byli svědci vždy řádně poučeni (č.l. 119, 123-125 a 159). Pokud se týče tvrzeného nepoučení dle § 118a občanského soudního řádu, Ústavní soud připomíná, že stěžovatel nijak nekonkretizuje, v jaké situaci se mu potřebného poučení nedostalo a čím přesně byl zkrácen na svých základních právech. Ani tuto námitku proto nemohl považovat Ústavní soud za případnou.

Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v posuzovaném případě došlo k porušení některého ustanovení Listiny, Ústavy ČR či Úmluvy. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost projednávané ústavní stížnosti. Právní závěry, které Městský soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavnímu soudu tak z výše uvedených důvodů nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2008

Jiří Nykodým
předseda senátu