II.ÚS 1758/19 ze dne 26. 6. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019 č. j. 7 Tdo 1550/2018- 39, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2018 č. j. 10 To 58/2018 - 717 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. prosince 2017 č. j. 1 T 171/2015 - 664, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále namítá porušení čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl napadenými rozhodnutími stěžovatel uznán vinným přečinem pojistného podvodu ve spolupachatelství, kterého se dopustil nepravdivým uvedením údajů pro pojišťovnu v souvislosti s dopravní nehodou, jíž se účastnil.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje některé závěry (skutkové i právní), které učinily obecné soudy. Obecné soudy podle něj dostatečně neprokázaly všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu a dostatečně se nevěnovaly důkazům svědčícím o nepříčetnosti stěžovatele, a tím i nesprávně posoudily otázku zavinění. Stěžovatel poukazuje na posudky znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, doc. MUDr. llji Žukova, CSc., v nichž diagnostikoval u stěžovatele akutní reakci na stres, což je mezinárodně uznávaná duševní porucha, ta pak měla způsobit u stěžovatele narušení vědomí, disociační amnézii a poruchu paměti. Dále se domnívá, že tento závěr potvrdily i svědecké výpovědi. Stěžovatel tvrdí, že si následkem vymizelých rozpoznávacích a ovládacích schopností po nehodě nemohl zapamatovat její skutečný průběh, a nemohl tedy vědět, že se dopravní nehoda odehrála jinak. Nejvyšší soud se bližším zkoumáním této otázky nezabýval, ač podle stěžovatele měl. Stěžovatel se též domnívá, že s ohledem na rozhodovací činnost v jeho věci byli podjatí soudci odvolacího soudu, neboť měl za to, že spravedlivého rozhodnutí za tohoto složení senátu nelze dosáhnout. Námitce podjatosti ani následné stížnosti vyhověno nebylo, a soudci odvolacího soudu tak rozhodovali i ve třetím odvolacím řízení (ačkoli svůj již dříve projevený názor na vinu stěžovatele nezměnili).

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu.

8. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce nesprávného složení odvolacího soudu s ohledem na podjatost jeho soudců, neboť standardně nelze vyvozovat podjatost soudce z jeho předchozí rozhodovací činnosti ve věci dotčené osoby.

9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2019


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu