II.ÚS 1779/16 ze dne 13. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem se sídlem Střelecká 672, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 31. 10. 2012, č. j. 50 C 25/2012-116, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015 č. j. 3 Co 64/2013-189, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 5116/2015-242, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá explicitně; to, že ústavní stížnost směřuje i proti zbývajícím rozhodnutím pak Ústavní soud odvodil ze skutečnosti, že k ústavní stížnosti byla přiložena jejich kopie. Těmito rozhodnutími mělo být dle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V řízení, z něhož napadená rozhodnutí obecných soudů vzešla, se stěžovatel domáhal zaplacení částky 2.500.000 Kč jako náhrady imateriální újmy způsobené zásahem do jeho osobnostních práv. V rámci tohoto řízení stěžovatel rovněž požádal o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích však tento návrh zamítl. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Usnesení odvolacího soudu pak stěžovatel napadl dovoláním, aniž byl zastoupen advokátem, a požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Nejvyšší soud tomuto návrhu nevyhověl a jelikož ani stěžovatel (k výzvě Nejvyššího soudu) si advokáta pro dovolací řízení nezvolil, bylo dovolací řízení napadeným usnesením Nejvyššího soudu zastaveno.

3. Stěžovatel označuje skutečnost, že nebyl od soudních poplatků osvobozen, za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obecné soudy prý totiž posoudily jeho majetkové poměry nesprávně, když je nadhodnotily, a neudržitelný je i jejich závěr, že se ve věci jednalo o zřejmě neúspěšné uplatňování práva.

4. Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení, představuje však zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Výroky napadených rozhodnutí obecných soudů odrážejí - stručně řečeno - jejich právní závěr, podle něhož ve věci nejsou splněny kumulativní podmínky pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků. V prvé řadě dle jejich skutkových zjištění takový postup neodůvodňují majetkové poměry účastníka a navíc je stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti zjevně bezúspěšným uplatněním práva.

6. Ústavní soud v prvé řadě nemá ústavněprávních námitek proti závěru, že stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti byla zjevně bezúspěšným uplatněním práva. Obecné soudy totiž tento svůj závěr řádně, srozumitelně a racionálně odůvodnily odkazem na zjevný (a v ustálené judikatuře zakotvený) nedostatek pasivní legitimace žalované (okresní státní zástupkyně), když jí vytýká, že se mu snažila úmyslně ublížit a ztížit jeho léčení, aniž by však tento postup spojoval s jakýmkoliv správním či soudním řízením.

7. Za ústavně konformní pak považuje Ústavní soud i postup obecných soudů při zjišťování (a následném hodnocení) majetkových poměrů stěžovatele. Soud I. stupně při zjišťování majetkových poměrů stěžovatele postupoval řádně a pečlivě (srov. zejména skutkové zjištění, že stěžovateli byla v roce podání žaloby vyplacena Českou pojišťovnou částka více než dva miliony korun). Ani následný právní závěr obecných soudů, že majetkové poměry stěžovatele neodůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků, za tohoto stavu nepředstavuje porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. práva na přístup k soudu.

8. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy při rozhodování o osvobození stěžovatele od soudních poplatků postupovaly ústavně souladně. Za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny zákonné předpoklady pro ustanovení stěžovateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a kdy stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ačkoliv k tomu byl soudem prvního stupně vyzván, postupoval Nejvyšší soud zcela v intencích ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř., když řízení o podaném dovolání zastavil.

9. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu