II.ÚS 178/2000 ze dne 19. 12. 2000
N 190/20 SbNU 319
Zákaz analogie k tíži pachatele
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele J. Š., proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99, takto:

1) Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000,
sp. zn. 1 To 179/99 byl ve vztahu k navrhovateli porušen
ustanovením čl. 39 Listiny zaručený ústavní princip legality
trestního práva hmotného (zákaz analogie k tíži pachatele).

2)Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp.
zn. 1 To 179/99 se ve vztahu k osobě navrhovatele zrušuje.


Odůvodnění
Dne 21. 3. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze
dne 20. 3. 2000, jímž stěžovatel J. Š., brojí proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99.

Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadeným
rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené
základní právo na soudní a jinou právní ochranu, jakož i právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, č. 209/1992 Sb. a č. 243/1998
Sb. (dále jen "Úmluva"). Dále byla napadaným rozhodnutím porušena
zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.
2 Úmluvy. Stěžovatel se cítí poškozen též ve svém právu podle čl.
24 Listiny, jenž zaručuje, že příslušnost ke kterékoliv etnické
menšině nesmí být nikomu na újmu.

I.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11.
11. 1999, č.j. 2 T 17/99-1099 odsouzen s dalšími spoluobžalovanými
pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961
Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.
zák."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti
a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění
prvostupňového soudu dopustit tím, že společně se spolupachateli,
a po vzájemné dohodě:

1.dne 21. 9. 1998 kolem 04. 45 hodin v M., okres
Brno-venkov, vstoupili do prodejny čerpací stanice ARAL, kde si
zakoupili kávu a poté s namířenou plynovou pistolí, kterou držel
jeden ze spolupachatelů, spolu s ostatními přinutil, se slovy,
která pronesl jeden ze zúčastněných, že se jedná o přepadení,
pokladního čerpací stanice k vydání finanční hotovosti z pokladny
a zmocnil se tak finanční částky ve výši 29 444, 10 Kč,

2.dne 29. 9. 1998 kolem 02. 15 hodin v H., okres Vyškov,
vstoupili do prodejny čerpací stanice Benzina a. s., kde si
zakoupili kávu; poté, co se prodávající otočil, namířil na něho
jeden ze spolupachatelů plynovou pistoli a všichni po něm
požadovali vydání finanční hotovosti; poté, co pokladní vyjmul
zásuvku pokladny, vybral z ní stěžovatel bankovky, další
spolupachatel vzal z pultu karton cigaret a láhev whisky, čímž
způsobili škodu ve výši celkem 19 650,- Kč,

3.po předchozí dohodě, dne 22. 10. 1998 v B.,
v klenotnictví V., když jeden ze spolupachatelů odvedl pozornost
prodavačky, druhý jí přiložil plynovou pistoli ke krku, poté ji
připoutali k topení kovovými pouty a vyhrožovali zabitím, se
následně zmocnili šperků ze žlutého kovu v celkové hodnotě 1 243
724, 40 Kč, kazet na šperky v hodnotě 7 403,- Kč a finanční
hotovosti ve výši 11 329, 50 Kč a 1 100,- Kč, zatímco stěžovatel
po celou dobu čekal ve vozidle, s nímž po činu všichni tři odjeli,
přičemž stěžovatel poté většinu šperků převzal a prodával.

V ústavní stížnosti se vytýkají pochybení nalézacímu
i odvolacímu soudu spočívající v tom, že jejich rozhodnutí se
opírají o neúplná a nejasná skutková zjištění. Oba soudy též podle
názoru stěžovatele nezhodnotily náležitě všechny důkazy,
nepřihlédly dostatečně ke všem skutečnostem, které z výsledků
dokazování vyplynuly a neprovedly další důkazy, jež navrhoval.
Nejasnost skutkových zjištění, rozpory mezi výrokem o vině a jeho
odůvodněním, jakož i kusost dokazování ve svém důsledku znamenaly
jednak dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jednak vadné
závěry skutkové a právní.


Stěžovatel od samého počátku trestního řízení popíral
jakoukoliv svoji účast na předchozí dohodě o budoucí loupeži
u benzínového čerpadla ARAL. V době páchání tohoto činu ostatními
byl pro svou duševní indispozici zcela "mimo". Proto také napadl
závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie.

Stejné námitky vznáší stěžovatel i v souvislosti s loupeží
u čerpací stanice Benzina, a. s. Navíc soudu nalézacímu vytýká, že
ve svém rozsudku vůbec nezhodnotil důkaz, jinak provedený
u hlavního líčení, a sice videozáznam z místa činu; z předmětného
záznamu totiž nevyplýval stěžovatelův podíl na loupeži, jak jej
soud popsal ve svém rozhodnutí. V tom ústavní stížnost spatřuje
porušení § 2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").

Soudu prvostupňovému je stěžovatelem dále vytýkáno, že
k soudem tvrzené předchozí dohodě na budoucí loupeži
v klenotnictví vůbec nedošlo, soud ji pouze konstruuje z výpovědi
jednoho ze spolupachatelů, nehledě na fakt, že stěžovatel sám
jakoukoliv účast na podobných dohodách od počátku popírá.

Ústavní stížnost napadá také způsob zjištění výše škody,
způsobené v klenotnictví, nakolik do ní soud prvního stupně
zahrnul marži ve výši 200 - 300 procent, jakož i daň z přidané
hodnoty. Nebylo přihlédnuto ani k náhradě škody ve výši necelých
700 000,- Kč, likvidované příslušnou pojišťovnou. Proto byl podán
návrh na nový znalecký posudek stran správného zjištění výše
způsobené škody.

Podle názoru stěžovatele nebyla jeho účast na loupeži
v klenotnictví prokázána. Co se týče jeho podílů na loupežích
u čerpacích stanic, namítá svou psychickou indispozici, která byla
důkazně zdokumentována znalci tak, že odpovědnost byla v obou
případech dána. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již v odvolání
napadal znalecké vyšetření jako nedostatečné, navrhoval též
výslechy lékařů, tzn. svého ošetřujícího sexuologa, jakož
i primáře psychiatrického oddělení vězeňské nemocnice, kde strávil
převážnou část své vazby. Kromě toho usiloval o revizní posudek
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kterémužto návrhu
nalézací soud nevyhověl.

Odvolacímu soudu potom ústavní stížnost vytýká, že nedostál
své přezkumné povinnosti. Na řadu konkrétních námitek vůbec
nereagoval, a pokud ano, zjednodušil si situaci jejich
bagatelizováním a tvrzením, že jsou neopodstatněné. Konkrétně
připomíná neprovedení důkazu videozáznamem před odvolacím soudem.
Dále nesouhlasí s hodnocením průběhu vyšetření duševního stavu
stěžovatele znalci, jak toto hodnocení provedl odvolací soud
a naopak tvrzenou nedostatečností vyšetření zdůvodňuje návrh na
nový znalecký posudek soudními psychiatry. Ústavní stížnost též
odmítá hodnocení nalezeného obalu od pout v bydlišti stěžovatele,
jak je provedl odvolací soud: ze zajištěné věci dovodil vztah
stěžovatele k poutům, použitým při loupeži v klenotnictví, ačkoliv
se jednalo o obal od dětských pout, určených ke hrám.

Pokud se jedná o výši způsobené škody, výtka soudu odvolacímu
se soustředila na fakt, že tento soud, vzdor novému posudku,
odlišnému od toho, z něhož vycházely oba obecné soudy, setrval na
svém názoru stran výše škody.

V průběhu řízení doplnil advokát stěžovatele podanou ústavní
stížnost ověřenou kopií "znaleckého posudku" soudního psychiatra,
z něhož vyplývá, že stěžovatel v době spáchání trestných činů,
uvedených v napadeném rozsudku obecného soudu, trpěl poruchami
osobnosti. V důsledku toho byly jeho ovládací schopnosti sníženy
na polovinu, tedy podstatně. Tím je odůvodněn dřívější návrh
stěžovatele na nové znalecké zkoumání jeho duševního stavu.
Dodatečné znalecké zkoumání bylo možné až nyní, kdy je stěžovatel
ve výkonu trestu, nehledě na fakt, že v probíhajícím trestním
řízení návrh v tomto směru obecné soudy odmítly.

Porušením trestního řádu ve výše uvedených směrech byla podle
názoru stěžovatele dotčena jeho práva na soudní a jinou právní
ochranu a právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy. Dále
presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.
2 Úmluvy, jakož i čl. 24 Listiny, garantující zákaz diskriminace
vzhledem k národnostní či etnické příslušnosti. Proto navrhuje,
aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí odvolacího soudu, uvedené
v úvodní části tohoto rozhodnutí, zrušil.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků.

Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, jakožto zástupce
účastníka nesouhlasí s námitkami, jež jsou podstatou podané
ústavní stížnosti a navrhuje její zamítnutí.

V podrobném svém vyjádření k návrhu předně odkazuje na
odůvodnění napadeného rozsudku, neboť podstata námitek stěžovatele
je shodná s jeho původním odvoláním.

K námitkám, směřujícím vůči postupu samotného vrchního soudu
zvláště dodává:

Vrchní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož obecné
soudy náležitě neprověřily jeho psychický zdravotní stav; zcela
také odmítá jako zjevně nepodložený jeho názor, že v dané věci
postupoval obecný soud uvedeným způsobem proto, že stěžovateli
nevěřil pro jeho příslušnost k rómskému etniku. Námitku
stěžovatele stran porušení zásady presumpce neviny rovněž
nepovažuje za relevantní, neboť na odvolání tehdejšího
obžalovaného reagoval soud odvolací dalším dílčím dokazováním tak,
aby prokázal či vyvrátil tvrzení odvolatele. Na rozdíl od
stěžovatele neshledal odvolací soud žádný extrémní nesoulad mezi
obsahem jednotlivých důkazů a skutkovými zjištěními z nich
plynoucími, jakož ani extrémní nesoulad mezi těmito zjištěními
a právními závěry o ně se opírajícími, který by odůvodňoval
ingerenci Ústavního soudu. K námitce stěžovatele, že důkaz
videozáznamem z průmyslové kamery, v souvislosti s loupeží
u Benziny, a. s., měl provést sám odvolací soud, účastník uvedl,
že s tímto videozáznamem se soud seznámil v rámci přípravy na
veřejné zasedání. Pokud jde o námitky stěžovatele vůči úplnosti
a správnosti znaleckého posudku na jeho osobu z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byly jím uplatněny v zásadě až
v rámci odvolacího řízení, ač nepochybně mohly být vzneseny ve
stadiích dřívějších (např. již při seznámení se s obsahem
vyšetřovacího spisu). Účastník připouští, že uvedená skutečnost
nemůže jít k tíži stěžovatele, na straně druhé však byla jeho
postupem do značné míry ztížena možnost znalců, kteří posudek
zpracovali, se k těmto námitkám vyjádřit. Námitky proti znaleckému
posudku nezazněly ani u hlavního líčení. V reakci na ústavní
stížnost v tomto bodě, tedy tvrzenou neznalost osoby stěžovatele
jedním ze znalců (MUDr. F. S.), vrchní soud vyžádal a ke svému
vyjádření připojil písemné stanovisko tohoto znalce a navrhl jeho
provedení jako důkazu v řízení před Ústavním soudem. Ve vztahu ke
škodě a stanovení její výše odkazuje účastník na odůvodnění
napadeného rozsudku.

Své vyjádření vrchní soud uzavírá návrhem, aby předmětná
ústavní stížnost byla z věcných důvodů buď odmítnuta jako
neopodstatněná, anebo po provedeném řízení zamítnuta.

Vrchní státní zástupce v Olomouci, v postavení vedlejšího
účastníka, ve svém vyjádření označil podanou ústavní stížnost za
nedůvodnou. Podle jeho mínění oba obecné soudy přesvědčivě
reagovaly na námitky stěžovatele, které uplatnil již v trestním
řízení, a s nimiž se vypořádaly ve svých rozsudcích. Zejména to
platí o hodnocení změn ve výpovědi jednoho ze spolupachatelů jako
účelových. Rovněž tak znalecké dokazování, zaměřené k osobě
stěžovatele jako pachatele loupeží, netrpělo podle vyjádření
vedlejšího účastníka vadami, které ústavní stížnost vytýká.
Námitce stran nedůvěry soudu stěžovateli pro jeho etnickou
příslušnost oponuje konstatováním, že v dané trestní věci nebyli
odsouzeni pouze Rómové.

Ostatní vedlejší účastníci, tzn. pojišťovny Kooperativa
a Allianz, využily práva, které jim dává § 28 odst. 2 zákona,
a svého procesního postavení se vzdaly. Fyzické osoby jakožto
poškozené se k návrhu na zahájení řízení nevyjádřily.

V replice k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka zaujal
stěžovatel ústy svého advokáta následující stanovisko:

Nesouhlasí s důvody, které uvedl předseda senátu vrchního
soudu. Ohledně zjišťování zdravotního stavu stěžovatele setrvává
na tom, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, nebyl řádně zpracován. Odvolacímu soudu vytýká, že se
v tomto směru spokojil jen s vyjádřením zpracovatelů posudku.
Poukazuje na ve spise doložený fakt, že vyšetření stěžovatele
trvalo mnohem kratší dobu, než kterou účtovali znalci, a sice dobu
natolik krátkou, že to vzbuzuje důvodné pochyby o kvalitě posudku,
nehledě na skutečnost, že znalci neměli k dispozici zdravotní
dokumentaci stěžovatele z předcházející doby. Proto následoval
nový znalecký posudek, zaslaný Ústavnímu soudu jako doplnění
návrhu, k němuž jako k důkazu by mělo být přihlédnuto.

Dále trvá na své výhradě k důkazu videozáznamem v tom směru,
že jej tak, jak byl promítnut, tedy proveden v hlavním líčení,
z trestné činnosti neusvědčuje; předpokládá, že tento důkaz
provede sám Ústavní soud. Také vytýká účastníku ignorování
některých částí podané ústavní stížnosti (hodnocení zajištěné
krabičky od pout, zápočet daně z přidané hodnoty).

Vedlejšímu účastníku se v replice připomíná nepochopení
podstaty podané ústavní stížnosti, nakolik pouze konstatoval, že
ústavní stížnost jen zopakovala argumenty obhajoby stěžovatele
v trestním řízení, s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly,
včetně znaleckého zkoumání zdravotního stavu a stanovení výše
způsobené škody. Stěžovatel zdůrazňuje samostatné důvody své
ústavní stížnosti, jdoucí nad rámec dřívější obhajoby. K nim se
ovšem vedlejší účastník nevyjádřil. Domněnku o etnicky podbarvené
zaujatosti obecných soudů vůči osobě stěžovatele dokládá na
způsobu hodnocení důkazů v jeho neprospěch (změna svědecké
výpovědi, obal od pout, videozáznam).

Závěrem stěžovatel konstatuje, že obě vyjádření k jeho návrhu
důvody, o něž se opírá, nikterak nevyvracejí.

II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS:
MVV-421/557-98, sp. zn. 12 T 11/99) a dospěl k následujícím
závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

V souvislosti s útoky uvedenými v bodech 1. a 2. výrokové
části rozsudku vrchního soudu napadá ústavní stížnost způsob,
jakým bylo vedeno dokazování ohledně deliktní způsobilosti
stěžovatele. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a psychologie byl opřen podle jejího tvrzení o zcela
nedostatečné stěžovatelovo vyšetření, proto byly již v průběhu
trestního řízení navrhovány výslechy ošetřujících lékařů
stěžovatele, jakož i revizní znalecký posudek. Obojí obecné soudy
odmítly.

Z připojeného vyšetřovacího (ČVS: KVV-890/10-98) a soudníh
o spisu (sp. zn. 2 T 17/99) Ústavní soud zjistil, že prvostupňový
soud nevyhověl návrhu na slyšení svědka MUDr. P. z toho důvodu, že
z jeho lékařské dokumentace vycházeli již zpracovatelé znaleckého
posudku na stěžovatele (MUDr. M., MUDr. S.); č.l. 718, 723, 770
sv. II., č.l. 985, 1128 sv. III. Osobní výslech navrhovaného
svědka by tedy nepřinesl nic nového. Výslech MUDr. Sm. neprovedl
nalézací soud proto, že se měl týkat schopnosti stěžovatele
k výkonu vazby, což nebylo pro rozhodnutí ve věci podstatné, když
schopnost účasti na hlavním líčení stěžovatel nepostrádal.

Návrh na výslechy jmenovaných svědků opakoval stěžovatel
i v odvolání.

Nezávisle na tom doporučovali jejich výslech i sami
zpracovatelé předmětného znaleckého posudku ve vyjádření MUDr. F.
S. (č.l. 1185, sv. III.), zpracovaném na žádost předsedy
odvolacího senátu vrchního soudu, jehož rozhodnutí je předmětem
ústavní stížnosti.

Napadené rozhodnutí se o této skutečnosti zmiňuje na s. 25,
v souvislosti s odůvodněním, proč nebylo nutno vyhovět návrhům na
znalecké dokazování ve výše uvedeném směru. Vrchní soud zde
konstatuje, že neshledává potřebu provést další dokazování, ".a to
ani při písemném vyjádření MUDr. S., neboť hranice dokazování jsou
určovány potřebností dokazování nezbytného pro rozhodnutí orgánu
činného v trestním řízení, v daném případě soudu."

Výslovně reaguje též na návrh stěžovatele na revizní posudek,
vzhledem k tomu, že původní posudek nebyl údajně zpracován řádně.

Vrchní soud proto zdokumentoval fakta svědčící o tom, že
vyšetření stěžovatele oběma znalci proběhlo v náležitém čase
(č.l. 1182, 1185 sv. III.), ne tedy jak uváděla ústavní stížnost.
K tomu dále navrhuje vrchní soud jako účastník řízení listinný
důkaz, zmíněný výše, kde znalec MUDr. S. rovněž dokládá řádnost
zpracování znaleckého posudku na osobu stěžovatele (č.l. 45 a n.
sp. zn. II. ÚS 178/2000). Zde se popisuje ambulantní péče
poskytnutá stěžovateli v době od měsíce října 1996 do června
1997, nijak příčinně nesouvisející se skutky, pro něž byl
stěžovatel odsouzen napadeným rozsudkem vrchního soudu. Označeno
je též místo citace zdravotnické dokumentace, z níž bylo při
zpracování znaleckého posudku čerpáno, včetně dokumentace dalších
vyšetření, zhodnocených při podání předmětného posudku. Po celu
dobu zpracování znalecké expertizy byla znalcům k dispozici též
dokumentace ze sexuologického oddělení Fakultní nemocnice v Brně
- Bohunicích. Znalci též opakovaně konzultovali s ošetřujícím
lékařem stěžovatele, MUDr. M. P., jakož i s primářem
psychiatrického oddělení vězeňské nemocnice v Brně - Bohunicích,
MUDr. S.

Pokud vrchní soud odmítl návrh vyslechnout ošetřující lékaře
stěžovatele i poté, co totéž doporučili sami zpracovatelé
znaleckého posudku, který je stěžovatelem zpochybňován, potud
dostál liteře zákona, požadující, aby se soud v odůvodnění
vypořádal s obhajobou také v tom smyslu, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů (§ 125 tr. ř.).

Právní zástupce stěžovatele doplnil ústavní stížnost jím
vyžádaným "znaleckým posudkem" z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie - sexuologie (prof. MUDr. M. Z., DrSc.), byť procesně
použitelným jen jako listinný důkaz, (§ 106 tr. ř., za středníkem,
pokud by ještě probíhalo trestní stíhání, § 49, § 63 zákona,
§ 127 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.", pokud jde o stížnostní
řízení před Ústavním soudem).

Ten svými závěry staví do poněkud jiného světla procesní
znalecký posudek z trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
Zatímco tento znalecký posudek konstatuje lehce, nepodstatně
sníženou ovládací schopnost stěžovatele, onen listinný důkaz
dospívá ke snížené ovládací schopnosti asi do poloviny.



Za daného stavu dokazování v řízení o ústavní stížnosti je
Ústavní soud toho názoru, že předložený listinný důkaz by mohl
dokumentovat nanejvýše zmenšenou příčetnost stěžovatele, to
v návaznosti na jeho účast na útocích uvedených pod bodem 1. a 2.
Z hlediska viny stěžovatele těmito útoky se ovšem v důsledku
tohoto listinného důkazu nic nemění. Pro závěr o trestní
odpovědnosti pachatele z pohledu jeho deliktní způsobilosti totiž
postačí kromě plné příčetnosti i pouhá příčetnost zmenšená. Jinou
je otázka trestání takového pachatele, kde zmenšená příčetnost jím
nezaviněná právně relevantní být může, resp. relevantní je (§ 24,
§ 32 tr. zák.). Takto však ústavní stížnost svůj předmět nestaví.

Stěžovatel dále namítá rozpory mezi výrokem o vině v bodě 1.
rozsudku krajského soudu a jeho odůvodněním.

Dikce výroku podle jeho mínění naznačuje, jako by i on sám
někoho nutil k vydání finanční hotovosti (viz slova: ".přinutili
se slovy, že se jedná o přepadení."). Naproti tomu z textu
odůvodnění na s. 5 vyplývá, že pistolí mířil a slova o přepadení
vyřkl jen jeden ze spolupachatelů, zatímco stěžovatel celou dobu
pouze stál u pultu.

Fakt, že zmíněná slova pronesl jen jeden ze spolupachatelů,
tedy ten, jenž zároveň hrozil pistolí, nemění ničeho na tom, že
svědka - prodavače u čerpací stanice ARAL - přinutili ve smyslu
znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže (§ 234 odst. 1 tr.
zák.) všichni v tom okamžiku na místě činu přítomní. Jak
stěžovatel, tak další ze spolupachatelů vnímali, co se v prodejně
děje a tím, že proti tomu nic nepodnikli, konkludentně společně
realizovali pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci; to také v rámci dokončení této loupeže uskutečnili,
když se o odcizené peníze podělili.

Naprosto shodná námitka stěžovatele se týkala i výroku o vině
pod bodem 2. a jeho neshody s odůvodněním.

Tvrzené rozpory mezi oběma částmi výroku o vině a jejich
odůvodněním jsou trestněprávně bezvýznamné. Nezakládají vadu
napadeného rozhodnutí, jež by měla spočívat v porušení § 125 tr.
ř.

V návaznosti na bod 2. výroku o vině napadá ústavní stížnost
nedostatečné zhodnocení důkazu, a sice videozáznamu z prodejny
čerpací stanice Benzina a. s.

Z protokolu o hlavním líčení před soudem prvního stupně
(č.l. 1068, sv. III.) vyplývá, že soud provedl podle § 213 odst.
2 tr. ř. per analogiam důkaz promítnutím tohoto videozáznamu
z kazety, přiložené ke spisu. Poté se k dotazu předsedy senátu
žádný z obžalovaných, tedy ani stěžovatel, k tomuto důkazu
nevyjádřil, tedy nevznesl námitky.

Účastník řízení, zastoupený předsedou senátu vrchního soudu,
v této souvislosti konstatoval, že odvolací soud se
s videozáznamem seznámil v rámci přípravy na veřejné zasedání.
V průběhu samotného veřejného zasedání předmětný důkaz již
neprováděl, neboť z tohoto důkazu vycházel tak, jak jej provedl
soud nalézací. Nakolik předmětný důkaz úzce souvisel se svědeckou
výpovědí Z. Č. (č.l. 1017-1018, sv. III.), natolik bylo důležité,
zda se oba důkazy shodovaly, či nikoliv. Po provedení obou těchto
důkazů k nim stěžovatel žádné připomínky neměl, rovněž ani jeho
obhájce. Podezření na rozpor mezi oběma těmito důkazy tedy
nevzniklo. Namítá-li se proto následně v ústavní stížnosti, že
soud nalézací se ve svém rozhodnutí o videozáznam vůbec neopíral,
ačkoliv jej v hlavním líčení provedl, a vycházel tudíž jen
z výpovědi jmenovaného svědka, nelze uvedený postup soudu hodnotit
jako rozporný s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Tak by tomu bylo pouze za předpokladu, že by mezi oběma
důkazy rozpor svědčící stěžovateli existoval, přičemž by na něj
obhajoba upozornila již v řízení před obecným soudem, avšak ten by
uvedenou námitku ignoroval a ve svém rozhodnutí by vycházel jen
z důkazu, svědčícího v neprospěch stěžovatele. To se však nestalo.

Vůči výroku o vině, týkajícímu se skutkového stavu věci
popsanému v bodě 3., stěžovatel namítá jeho nepřezkoumatelnost.
Postrádá důkazně podložené zjištění toho, kdo loupež vymyslel,
jaká byla role toho kterého obžalovaného a konečně zjištění toho,
jak se kdo na loupeži podílel.

Z výpovědí spoluobžalovaného P. Š. v přípravném řízení (č.l.
466, sv. II.) plyne závěr o nedostatečné subjektivní stránce
stěžovatele ve vztahu ke skutkovému stavu věci v bodě 3. Naproti
tomu z výpovědí spoluobžalovaného Z. K. jak v přípravném, tak
v soudním stadiu trestního řízení vyplývá naprostý opak. Jmenovaný
svědek posléze i tuto výpověď mění, a sice ve prospěch
stěžovatele, ovšem soud nalézací jí neuvěří z důvodů nejasnosti,
nelogičnosti této změny a přidržuje se jeho původních výpovědí.

Za tohoto stavu dokazování tu přetrvával podstatný rozpor ve
výpovědích obou spoluobžalovaných stran účasti, či neúčasti
stěžovatele na skutkovém stavu věci uvedeném v bodu 3. Sám
stěžovatel jakoukoliv účast na loupeži ve zlatnictví popíral.

Jak dokládá rozsudek nalézacího soudu (č.l. 1114, sv. III.),
krajský soud řešil tento rozpor tím, že vycházel jen z původních
výpovědí Z. K. před jejich změnou. Změnu ve výpovědi tohoto svědka
odmítl, jak uvedeno shora, a v důsledku toho se přiklonil
k výpovědi pro stěžovatele nepříznivé, z hlediska ostatních důkazů
hodnocené jako logické a nikoliv rozporné (č.l. 1122, sv. III.,
§ 2 odst. 6 tr. ř.).

Zjištění, z těchto důkazů dovozená stran skutkového stavu věci
uvedeného pod bodem 3., právně posoudily oba obecné soudy společně
s útoky uvedenými pod bodem 1. a 2. jako třetí dílčí útok v rámci
jediného skutku de iure, právně kvalifikovaného jako pokračující
trestný čin loupeže, spáchaný všemi zúčastněnými, tedy
i stěžovatelem, a to ve spolupachatelství (§ 9 odst. 2, § 234
odst. 1, odst. 3, § 89 odst. 3 tr. zák.). Skutečností zůstává, že
soudy odkaz na § 9 odst. 2 a § 89 odst. 3 tr. zák. v právní
kvalifikaci skutku, ve výrokové části svých rozsudků, v souladu
s praxí Nejvyššího soudu neuvedly, ačkoliv v odůvodnění zmiňovány
jsou (č.l. 1122-1123, sv. III.), přitom jim to ukládá § 120 odst.
1 písm. c), odst. 3 tr. ř.

Pokračováním v trestném činu, podle § 89 odst. 3 tr. zák., se
rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené
jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného
činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení
a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Podle konstantní judikatury jednou ze základních podmínek
pokračování v trestném činu je, že pachatel (spolupachatel)
dílčími útoky uskutečňuje ten samý trestný čin. Nemůže být proto
součástí pokračování v trestném činu spáchaného formou
pachatelství (spolupachatelství) i útok, jímž pachatel naplňuje
znaky pouhého účastenství. U pachatele (spolupachatele)
a u účastníka nejde o totožné jednání uvedené ve (stejné) skutkové
podstatě trestného činu, proto útok naplňující znaky účastenství
nemůže být dílčím útokem pokračujícího trestného činu spáchaného
formou pachatelství (spolupachatelství) /Sb. rozh. tr. č.
22/1990, Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář.
3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, s. 523-524.).

V jednání stěžovatele, popsaném pod bodem 3. ve výroku obou
rozhodnutí, jakož i v odůvodněních, lze podle názoru Ústavního
soudu spatřovat nanejvýše pomoc k loupeži jako k hlavnímu
trestnému činu obou spolupachatelů, ve smyslu § 10 odst. 1 písm.
c) tr. zák., nikoliv však spolupachatelství této loupeže, podle
§ 9 odst. 2 tr. zák.

Tuto právně kvalifikační variantu zvažoval i soud nalézací
(č.l. 1122 - 1123, sv. III.), nicméně nakonec se přiklonil
k závěru o spolupachatelství všech tří zúčastněných i v případě
loupeže ve zlatnictví, ač to neopřel o žádný konkrétní právní
argument (č.l. 1123, sv. III).

Daný právní závěr procesní soud učinil vzdor tomu, že pomoc
jako forma účastenství nemůže naplnit "skutkovou podstatu"
spolupachatelství, tedy zároveň stále "stejnou skutkovou
podstatu", jak požaduje legální definice pokračování.

V rozporu s ní, jakož i v rozporu s citovaným judikátem,
posoudily pak oba obecné soudy skutkový stav věci uvedený pod
bodem 3. jako jeden z dílčích útoků pokračující společně spáchané
loupeže. Správně se však jednalo o samostatný skutek stěžovatele,
právně spočívající v pouhém účastenství v užším smyslu ve formě
pomoci, a to na hlavním trestném činu loupeže, spáchaném
zbývajícími spolupachateli. I kdyby onen třetí případ byl pokryt
ze strany stěžovatele subjektivně, nestačilo by to pro závěr
o pokračování, a sice z výše uvedených objektivních důvodů, resp.
překážek.

Právní kvalifikaci pouhé "pomoci" k trestnému činu jako
"spolupachatelství" na něm, nemůže odůvodnit ani v jádru chybná
konstantní judikatura obecných soudů, která takovouto "extenzi",
lépe řečeno "analogii legis" připouští (srov. např. č. 1/1980, č.
6/1993, č. 12/1994, 18/1994 a č. 23/1994 Sb. rozh. tr.).

Pokud by stěžovatel převzal od zbývajících spolupachatelů
dokonanou a dokončenou jejich loupeží získané cennosti k prodeji,
mohlo by jít v jeho případě nanejvýše zase jen o pomoc, a sice
jako realizaci takovéto pomoci, slíbené předem hlavním
spolupachatelům (pomoc psychická a její následné uskutečnění).

Pro evidentní nedostatek přinejmenším jednoho ze znaků
objektivní stránky "pokračování" (tj. "naplňování stejné skutkové
podstaty trestného činu") nebylo možné výše uvedený právní závěr
učinit, nehledě na zpochybněnou i subjektivní stránku samotného
tohoto účastenství, v důsledku již popsaných rozporů ve výpovědích
spoluobžalovaných.

Námitky ústavní stížnosti vůči správnosti vyčíslení škody,
způsobené trestnou činností popsanou v bodu 3. výroku napadeného
rozsudku, míří proti způsobu, jakým odvolací soud k výši této
škody dospěl. Zejména se mu vytýká zápočet daně z přidané hodnoty.



Vrchní soud v napadeném rozsudku k tomu předně uvedl, že
podmínky pro přibrání znalce ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř., jak
navrhoval stěžovatel i oba spoluodsouzení, neshledává. Nevyhovění
návrhu na znalecké dokazování v tomto směru vrchní soud zdůvodnil
poukazem na skutečnost, že charakter a rozsah odcizených šperků
nebyl zpochybněn. Naopak, příslušné svědecké výpovědi jedno
i druhé dostatečně zdokumentovaly. Tomuto závěru obecného soudu
nelze ničeho vytýkat.

Jmenovaný soud odmítl taktéž návrhy na revizní znalecký
posudek ke stanovení hodnoty odcizených šperků, přestože
v průběhu odvolacího řízení předložil obhájce jednoho ze
spoluodsouzených znalecký posudek, jenž stanovil hodnotu
odcizených šperků odlišně, tj. výhodněji pro obžalované. Obhajobou
předložený posudek hodnotil vrchní soud jako listinný důkaz
s poukazem na to, že znalkyně, která jej vypracovala, nebyla
poučena orgánem činným v trestním řízení ve smyslu § 106 tr. ř. za
středníkem, což pro odmítnutí tohoto důkazu nebylo zase až tak
podstatné. Co ovšem podstatné bylo, a o co oprávněně opřel vrchní
soud odmítnutí tohoto důkazu obhajoby, byla nedostatečnost
předloženého "znaleckého posudku" (č.l. 1235 - 1241, sv. III.),
jenž nebyl ničím jiným, než přepisem seznamu odcizených šperků
s oceněním, aniž by bylo přesněji uvedeno, na základě jakých
skutečností znalkyně stanovila ceny jednotlivých položek. Proto
obecné soudy oprávněně vycházely ze znaleckého posudku, o který se
opíral soud prvního stupně.

Konečně ani zmíněná stěžovatelova výtka stran započtení daně
z přidané hodnoty do celkové výše škody není důvodná. Vracela-li
by se totiž za normálních okolností tato daň poškozenému, tj.
klenotníkovi, po prodeji šperku, jak uvádí sama ústavní stížnost,
logicky ji nikdo poškozenému nevrátí poté, co jeho šperky byly
odcizeny v důsledku loupeže, a to ani pojišťovna, která takto
způsobenou škodu likvidovala a daň z přidané hodnoty nezapočetla.
Obecné soudy se proto v uvedeném směru nedopustily žádného
pochybení.


Chyba se ovšem stala potud, pokud skutkový stav věci uvedený
pod bodem 3. výroku napadeného rozsudku, spojený s jinak správně
stanovenou škodou, byl, jak rozvedeno výše, zahrnut do pokračující
trestné činnosti v rozsahu všech tří útoků, a to i v případě
stěžovatele. Uplatněním zásady kumulace škod u pokračujících
majetkových deliktů se tak ve vztahu k němu ustálila celková výše
škody v rozsahu dílčích škod, plynoucích z dílčích útoků ne pouze
v rozsahu 1. a 2., nýbrž nesprávně i v rozsahu 3. útoku.

III.
Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl.
36 odst. 1, čl. 40 odst. 2, jakož i čl. 6 odst. 1, 2, 3, písm. d)
Úmluvy, jež zaručují podle názoru stěžovatele právo na spravedlivý
proces, nelze jí přisvědčit. Ústavní soud v postupu obecných soudů
z tohoto hlediska nezjistil právní pochybení, jež by dosahovala do
ústavní roviny, vymezené citovanými ustanoveními.


Stejně tak Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele na porušení
čl. 24 Listiny, zaručujícího zákaz diskriminace vzhledem
k příslušnosti ke kterékoliv národnostní nebo etnické menšině.
V tomto směru nebyly v řízení o ústavní stížnosti presentovány
odpovídající důkazy.

Naproti tomu v trestněprávní kvalifikaci skutku uvedeného
v bodu 3. napadeného rozhodnutí, kdy namísto pomoci k trestnému
činu byl stěžovatel uznán vinným a potrestán jako jeho
spolupachatel, navíc spolupachatel deliktu pokračujícího,
v rozsahu všech tří bodů skutkového stavu věci dle napadeného
rozhodnutí, spatřuje Ústavní soud výrazný rozpor mezi skutkovými
zjištěními obecných soudů na straně jedné a právními závěry na
jejich základě učiněnými na straně druhé.

Tento rozpor je srovnatelný s posouzením skutku jako
trestného činu, ačkoliv jeho znaky pachatel svým jednáním
nenaplnil vůbec, resp. ne všechny, obligatorně vyžadované zákonem.

Jde tu o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
a právními závěry z nich plynoucími, jak již Ústavní soud
opakovaně judikoval (viz např. III. ÚS 205/97).

V této souvislosti musí Ústavní soud konstatovat, že extrémně
"extenzívní" výklad a aplikace § 9 odst. 2 tr. zák.
o spolupachatelství, na jednání stěžovatele, které bylo jen
pomocí, vybočuje z hranic jinak v trestním právu přípustného
rozšiřujícího výkladu (při respektování zásady "criminalia sunt
restringenda", trestní zákony je nutno vykládat zásadně
restriktivně).

Zjištěné vybočení je natolik výrazné, že se jedná ve
skutečnosti již o analogii legis. Nehledě na její nepřípustnost už
vzhledem k tomu, že její cestou nebylo nutné vyplňovat zákonnou
mezeru, protože § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. pomoc upravuje, jde
o analogii nepřípustnou především z toho důvodu, že je k tíži
pachatele (stěžovatele).

Takovýmto postupem byl tedy dotčen čl. 39 Listiny,
zakotvující ústavní princip legality trestního práva hmotného
(nullum crimen, nulla poena sine lege scripta) a z něho plynoucí
zákaz analogie trestního zákona v neprospěch pachatele.

Na základě provedeného rozboru (část II. a III. odůvodnění
tohoto nálezu) dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní
stížnosti je nutno v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona
vyhovět.

Bylo-li ústavní stížnosti fyzické osoby vyhověno, nezbylo
Ústavnímu soudu než podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99
v celém rozsahu ve vztahu k navrhovateli zrušit.



Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2
zákona).

V Brně dne 19. prosince 2000