II.ÚS 1794/15 ze dne 15. 11. 2016
U 16/83 SbNU 925
K náhradě nákladů řízení organizací na ochranu spotřebitelů v případě neúspěšnosti ve sporu
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Usnesení

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 15. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 1794/15 ve věci ústavní stížnosti UNICAMPUS, o. s., se sídlem Kubelíkova 1224/42, 130 00 Praha 3, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou, se sídlem Záběhlická 3262/88A, 106 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015 č. j. 33 Cdo 4069/2014-368, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, alternativně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2014 č. j. 29 Co 180/2014-296, kterým byl potvrzen prvostupňový rozsudek o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na uložení povinnosti zdržet se vůči spotřebiteli nabízení, prodeje a uvádění na trh doplňku stravy se zdravotními tvrzeními, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění


I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (alternativně) s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2014 č. j. 29 Co 180/2014-296 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Aminostar, s. r. o.) uložení povinnosti zdržet se vůči spotřebiteli protiprávního jednání spočívajícího v nabízení, prodeji či uvádění na trh výrobku BETA KAROTEN 25.000 I. U. 60 kapslí (dále jen "předmětný výrobek"), na jehož obalu jsou uváděna některá ze zdravotních tvrzení blíže specifikovaných ve výroku I, a zdržet se používání těchto zdravotních tvrzení v jiných obchodních praktikách vůči spotřebiteli nebo jiným (zaměnitelným) způsobem formulovaných. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat soustavnost nebo opakovanost jednání žalovaného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2013 sp. zn. 23 Cdo 2939/2011), což je s ohledem na preventivní povahu zdražovacích nároků podmínka jejich úspěchu, s tím, že žalobce předložil toliko 1 ks předmětného výrobku žalovaného, jehož obal obsahoval zakázaná zdravotní tvrzení, a porušoval tím relevantní právní předpisy (nařízení Komise Evropské unie 432/2012). Dále konstatoval, že v případě předmětného výrobku byla poslední šarže obsahující zakázaná tvrzení uvedena na trh v červnu 2012, tedy zhruba půl roku před nabytím účinnosti nařízení Komise Evropské unie 432/2012. Žalovaný navíc od doby platnosti tohoto nařízení do doby jeho účinnosti (14. prosince 2012) vyvíjel činnost směřující ke změně obalu předmětného výrobku tak, aby byl v souladu s evropskou legislativou, a učinil řadu dalších opatření, aby se předmětné výrobky na trhu po nabytí účinnosti nařízení neobjevovaly. Bezprostředně před nabytím účinnosti nařízení mělo dojít ke stažení předmětného výrobku z prodejen žalovaného. Odvolací soud dále podotkl, že i kdyby bylo prokázáno v době zahájení řízení soustavné protiprávní jednání žalovaného, což ovšem nebylo, v žádném případě nebyla prokázána jeho existence v době rozhodování soudu, proto by bylo bezpředmětné ukládat žalovanému povinnost zdržet se protiprávního jednání. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud na základě úspěchu ve věci a podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") přiznal žalovanému právo na jejich náhradu.

3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015 č. j. 33 Cdo 4069/2014-368 odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné, neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nebylo možno pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013 sen. zn. 29 NSČR 51/2013). K tomu Nejvyšší soud podotkl, že přípustnost dovolání nejsou samy o sobě způsobilé založit otázky, které dovolatel považuje za "velmi významné", přičemž požaduje, aby je k vyřešení Nejvyšší soud - pokud je nevyřeší sám - předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též jen "SDEU").



II.

4. Stěžovatel v poměrně podrobně sepsané ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Odvolacímu soudu vytýká, že porušil své povinnosti vyplývající z přednostní aplikace práva Evropské unie, zejména v podobě nepodání eurokonformního výkladu. Odvolací soud se odchýlil od judikatury SDEU, když žalovanému, jemuž bylo ve sporu prokázáno porušení práva Evropské unie, přiznal náhradu nákladů řízení (rozpor s rozhodnutím SDEU C 453/99, Courage vs. Creeham). Takový výklad je v rozporu s cíli směrnice 2009/22/ES, neboť podle této směrnice je nepřípustné, aby pokud spotřebitelská organizace napadne takové jednání obchodníka, které je porušováním předpisů, nebyla jako žalobce úspěšná a měla navíc zákonnou povinnost hradit náklady řízení. Odvolací soud svým rozhodnutím v podstatě znemožnil úspěšně napadnout protiprávní jednání, které je pouze náhodným excesem, neboť úspěch stěžovatele podmínil extenzivním břemenem tvrzení o uskutečněném opakování protiprávního jednání nebo o hrozbě jeho opakování v budoucnu. Odvolací soud se měl zabývat otázkou souladu jím zamýšleného výkladu s právem Evropské unie, a pokud ji vůbec nevzal v úvahu, postupoval svévolně [k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 11. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10 (N 154/66 SbNU 311)], a pokud danou věc nepředložil k zodpovězení SDEU a její nepředložení ani neodůvodnil, porušil právo na zákonného soudce. Stěžovatel přitom ke dni žaloby napadl protiprávní jednání žalovaného oprávněně, avšak odvolací soud rozhodoval ke dni vydání rozsudku. V neprospěch stěžovatele byly použity skutečnosti, které nastaly až po datu podání žaloby a které stěžovatel nezavinil a nemohl ani ovlivnit. Stěžovatel má za to, že i po ukončení protiprávního jednání by měl rozsudek význam pro kolektivní ochranu spotřebitelů. V případě žalob spotřebitelských organizací je třeba upřednostnit zejména cíle směrnice spolu se zásadou efektivity a loajality před zásadou užitečnosti (effet utile). Obecným soudům dále vytýká, že mu daly k tíži, že nezaslal žalované předžalobní výzvu. To však nebylo jeho povinností a jedinou sankcí by byla ztráta nároku na náklady řízení. Další námitky se týkají ledabylého a svévolného hodnocení důkazů, což stěžovatel dokládá citací jejich textů.

5. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že řádně předestřel důvody dovolání, které jasně a srozumitelně zformuloval. Pokud Nejvyšší soud dovolání odmítl pro existenci vad, jedná se z jeho strany o nepochopení a neporozumění struktuře a obsahu dovolání. Zdůrazňuje, že se domáhal revize právních otázek, které byly významné pro rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud však tyto otázky vůbec neřešil, z čehož vyplynul požadavek na Nejvyšší soud, aby se jimi zabýval. Vyslovuje přesvědčení, že přípustnost dovolání založily otázky, které měl odvolací soud povinnost si položit, protože byly významné, avšak tak neučinil. Podotýká, že Nejvyšší soud byl oprávněn dovolání odmítnout pouze s tím, že stěžovatelem položené otázky významné nejsou. To však neučinil a dovolání podle názoru stěžovatele odmítl svévolně a bez řádného odůvodnění, čímž rovněž porušil právo na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že v dovolání řádně vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nesouhlasí s tvrzením obsaženým v odůvodnění rozhodnutí o dovolání, že v dovolání "pouze kriticky analyzoval závěry soudů obou stupňů a vyjádřil svůj subjektivní náhled na to, jak měl odvolací soud rozhodnout". Zdůrazňuje, že v dovolání namítal rozpor odvolacího soudu s judikaturou SDEU (konkrétně zmiňoval rozsudek ze dne 7. února 1973, Komise v. Itálie, Recueil, s. 101, bod 10), přesto Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatel je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od "ustálené rozhodovací praxe". Proti takové argumentaci ze strany Nejvyššího soudu podle stěžovatele neexistuje obrana. Závěrem uvádí, že k odmítnutí dovolání došlo v rozporu s právem na spravedlivý proces a současně bylo i porušeno právo na zákonného soudce.



III.

6. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti.

7. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že k závěru o nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání dospěl po posouzení celého jeho obsahu. Stěžovatelovo konstatování, že "mnohé právní otázky dosud nebyly řešeny Nejvyšším soudem, pouze některé z nich byly řešeny Soudním dvorem EU", a proto je předkládá k posouzení Nejvyššímu soudu, nelze považovat za řádné vymezení kritérií přípustnosti dovolání. Postup Nejvyššího soudu byl v souladu s jeho ustálenou judikaturou, která obstála i v rámci ústavněprávního přezkumu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 2014 sp. zn. I. ÚS 1836/14; dostupné na http://nalus.usoud.cz), a nemohlo jím dojít k porušení práva na spravedlivý proces.

8. Krajský soud v Praze v plném rozsahu odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

9. Stěžovatel v replice k ústavní stížnosti opakuje, že splnil kritéria přípustnosti dovolání, když přesně definoval otázky národního a unijního práva a uvedl, proč byly tyto otázky významné pro rozhodnutí. Nejvyšší soud však neuváděl, že odpovědi na právní otázky konkretizované stěžovatelem nebyly významné pro rozhodování odvolacího soudu, nýbrž nalezl vadu podání, kterou však dovolání podle názoru stěžovatele neobsahovalo, čímž zmařil šanci stěžovatele na dosažení spravedlnosti. Dále poukazuje na to, že k otázkám práva Evropské unie je konečnou výkladovou autoritou SDEU, který rovněž představuje v rámci tohoto výkladu zákonného soudce, přičemž je na Nejvyšším soudu, aby v rámci předběžných otázek řešil sjednocovací praxi k unijnímu právu.

IV.

10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

11. Podstatou ústavní stížnosti, přestože se jí stěžovatel snaží dát ústavněprávní rozměr poukazováním na absenci eurokonformního výkladu a s tím související opomenutí obecných soudů předložit danou věc k posouzení SDEU, je víceméně pouze nesouhlas s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Jak se totiž podává z ústavní stížnosti, stěžovatel brojí především proti závěru, že je povinen žalovanému hradit náklady řízení, ačkoliv bylo prokázáno porušení práva Evropské unie. Takový výklad má být v rozporu s cíli směrnice 2009/22/ES. Ústavní soud tento názor stěžovatele nesdílí. Jakkoliv se podle argumentace stěžovatele může jevit, že je ve stávajícím případě ve hře unijní právo, ve skutečnosti jde pouze o aplikaci národních procesních předpisů týkajících se náhrady nákladů řízení. V této souvislosti pokládá Ústavní soud za potřebné připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí nemají, neboť ve vztahu k nákladům řízení soudy postupovaly podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a jasně a srozumitelně tento výrok odůvodnily.

12. Nad rámec uvedeného Ústavní soud navíc podotýká, že ze směrnice 2009/22/ES žádné paušální osvobození spotřebitelských organizací od povinnosti hradit náklady řízení nevyplývá. Pokud Česká republika v souladu se směrnicí určila, že orgánem příslušným k rozhodování bude soud (nikoliv např. správní orgán), je zřejmé, že žaloby na zdržení se protiprávního jednání ve věci práv ochrany spotřebitelů budou projednávány v občanském soudním řízení. To má ovšem za následek, že strana, která není ve sporu úspěšná, je povinna hradit náklady právního zastoupení protistraně. Naopak, pokud by v případě prohry ve sporu nestíhala neúspěšnou spotřebitelskou organizaci povinnost nahradit náklady řízení úspěšnému žalovanému, mohlo by se uvažovat o porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť taková povinnost by na straně prohravšího obchodníka zcela jistě byla shledána. Nelze přitom přehlédnout, že sice soudem bylo konstatováno porušení pravidel, když byl zachycen výrobek obsahující zakázaná zdravotní tvrzení, avšak stěžovatel v samotném sporu úspěšný nebyl, neboť se mu nepodařilo prokázat opakovanost a soustavnost jednání žalovaného, což jsou podmínky sice definované judikatorně (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2939/2011), které ovšem mají své opodstatnění, poněvadž zajišťují vyváženost procesního postavení stran soudního řízení a ochranu oprávněných zájmů všech účastníků řízení. Jak odvolací soud správně dovodil, i kdyby v době zahájení tu tedy bylo soustavné protiprávní jednání (jakkoliv prokázáno nebylo), v době rozhodování soudu prvního stupně jeho existence prokázána nebyla, což mělo pro úspěch žalobcem uplatněného zdržovacího nároku zásadní význam. V tomto směru se stěžovateli připomíná, že ani odkaz na zásadu přednosti unijního práva ho nemůže vyvázat ze základních procesních povinností, a to především z povinnosti náležitě prokázat závadné jednání žalovaného.

13. Stěžovatel dále brojil proti z jeho pohledu formalistickému a svévolnému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto pro existenci vad spočívajících v absenci vymezení kritérií přípustnosti dovolání. V ústavní stížnosti a posléze i v replice k vyjádření účastníků sice zdůrazňuje, že jeho dovolání splňovalo všechny podmínky stanovené občanským soudním řádem, včetně kritérií přípustnosti, Ústavní soud však takový závěr nesdílí. Stěžovatel zřejmě přehlíží rozdíl mezi přípustností dovolání a dovolacími důvody, když Nejvyššímu soudu předložil celou řadu zásadních právních otázek, jejichž vyřešení by mělo být významné nejen pro daný spor, nýbrž i obecně, avšak ve vztahu k vymezení kritérií přípustnosti dovolání, tak jak jsou myšleny v § 237 o. s. ř., nic neuvedl. Jinými slovy, stěžovatel jakožto dovolatel měl povinnost ve svém podání uvést okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tento krok však stěžovatel vynechal a jeho dovolání se zaměřilo toliko na formulaci právních otázek, jimiž se měl Nejvyšší soud zabývat, a pakliže tak neučinil, měl porušit právo na spravedlivý proces. Akceptace takového postupu by však vedla k tomu, že by samotná kategorie přípustnosti zcela postrádala smysl, neboť by přípustnost dovolání byla založena bez dalšího jen tím, že dovolatel žádal, aby se Nejvyšší soud odchýlil od dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, o což však jde každému dovolateli bez výjimky. V této souvislosti je třeba uzavřít, že nesprávné právní posouzení věci je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., a už jen proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

14. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.