II.ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007
N 227/47 SbNU 973
Přípustnost a důvody dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 18. prosince 2007 sp. zn. II. ÚS 182/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SPRING-STAV, spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2003 sp. zn. 56 Co 380/2003, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na peněžité plnění, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2005 sp. zn. 32 Odo 260/2004, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání.

I. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. 32 Odo 260/2004 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění


Ústavní stížností napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví a tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), přičemž navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") shora citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2 421 792 Kč s příslušenstvím. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o dílo, která měla všechny podstatné náležitosti podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), proto nemůže obstát námitka žalobkyně, že předmětná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem pro její neurčitost v části týkající se předmětu díla. Ve vztahu k argumentaci stěžovatelky, že provedla tzv. vícepráce, které jí žalovaná nezaplatila, odvolací soud poukázal na smluvní ujednání účastníků, že smlouvu lze měnit pouze písemným oboustranně potvrzeným ujednáním. Dodatek, kterým by byly dohodnuty tzv. vícepráce, nebyl písemně uzavřen a žalobkyně ani netvrdila, že by uzavřen byl, tudíž požadavek na zaplacení plnění nemá oporu v uzavřené smlouvě, a je proto namístě uplatňovaný nárok nepřiznat. Pokud žalobkyně namítala, že eventuálním důvodem žaloby je vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo v důsledku neplatnosti smlouvy, bylo na ní, aby své tvrzení prokázala. Ta však na podporu svého tvrzení žádný důkaz nepřinesla a žalobkyní tvrzená skutečnost nevyplývá ani ze znaleckého posudku, proto závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a tvrzenou skutečnost neprokázala, je správný. Ve zjištěných skutečnostech nemá oporu rovněž tvrzení žalobkyně, že žalovaná nepostupovala ve smluvních vztazích mezi účastníky podle zásad poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák.; žalobkyní citované ustanovení na souzený případ nedopadá. Konstatoval, že nemůže obstát ani námitka žalobkyně, že soud prvního stupně řádně neučinil poučení podle § 118 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Dovolávané ustanovení upravuje postup předsedy senátu po zahájení jednání a určeným způsobem soud prvního stupně postupoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně - aniž by se věcí meritorně dále zabýval - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť usoudil, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu není tedy přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil k ústavní stížnosti Nejvyšší soud, který uvedl, že svým rozhodnutím neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Krajský soud v Plzni pouze odkázal na svůj napadený rozsudek a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník, Česká republika - Ministerstvo obrany prostřednictvím Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany, který považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a má za to, že Ústavní soud by ji měl nálezem zamítnout. Podmínkou přípustnosti dovolání z důvodu otázky zásadního právního významu je řešení (soudy nižších stupňů) otázky v rozporu s hmotným právem, což v daném případě nenastalo a dovolací soud toto správně v napadeném usnesení konstatoval. Nebylo při absenci dané esenciální podmínky přípustnosti dovolání ani namístě, aby dovolací soud posuzoval, zda se v daném případě nejedná o otázku zásadního právního významu. Stěžovatelka ve svém návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ani neuvádí, která otázka byla obecnými soudy, resp. Nejvyšším soudem posouzena v rozporu s hmotným právem, a neuvádí dále ničeho, z čeho by bylo možno usuzovat, že tato otázka skutečně v rozporu s hmotným právem posouzena byla. Jestliže stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu, že ponechal bez povšimnutí procesní vady v řízení před soudy nižších stupňů, pak k tomu vedlejší účastník uvádí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně poukazuje na to, že k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, je-li dovolání přípustné.

Stěžovatelka k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, žádala, aby ve věci bylo nařízeno ústní jednání.

Ústavní soud se zaměřil v prvé řadě na ústavněprávní přezkum posledního rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť reflektoval v tomto kontextu skutečnost, že pokud by dospěl k závěru, že rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, zrušujícím nálezem by byl vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů. V takovém případě by Ústavní soud v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity nutně dospěl k závěru, že opodstatněnost námitek proti rozhodnutí krajského soudu by bylo nutno posoudit až ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.

Stěžovatelka ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjadřuje nesouhlas se závěrem a odůvodněním dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka v rozhodnutí a posouzení podaného dovolání spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť dle jejího přesvědčení Nejvyšší soud takovým svým nesprávným právním závěrem o nepřípustnosti dovolání znemožnil stěžovatelce domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu opravným prostředkem. Z povahy a předmětu řízení je nepochybné, že v dané věci se řeší a bylo rozhodováno nejenom o právu stěžovatelky jako účastníka řízení, ale bylo vydáno podstatné rozhodnutí - judikát, který má velký význam pro další rozhodování ve shodných věcech. Jedná se o otázku zásadního právního významu a dovolací soud byl povinen se dovoláním řádně zabývat. Stěžovatelka se neztotožňuje s názorem dovolacího soudu, že řešení jí nastolených otázek nelze aplikovat na předem neurčený rozsah problémů, a tato otázka proto nemá zásadní právní význam pro další soudní praxi. Nejvyšší soud v dané věci zákonné podmínky pro přípustnost dovolání nesprávně aplikoval a výrazným způsobem stěžovatelku poškodil na jejích základních právech vyjádřených v občanském soudním řádu, ale zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny, když jí svým nezákonným a nepřezkoumatelným rozhodnutím znemožnil řádně projednat mimořádný opravný prostředek, aniž by pro jeho odmítnutí byly naplněny zákonné podmínky.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu přezkoumávající rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2/98 ze dne 9. 3. 1999 (nepublikováno) a usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 ze dne 23. 8. 1995 (U 19/4 SbNU 345)] konstatoval, že pokud Nejvyšší soud takové podané dovolání jako nepřípustné odmítne, je Ústavní soud oprávněn pouze přezkoumat, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění dovolání podle uvedeného důvodu nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod [nález sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001 (N 170/24 SbNU 261)]. Ústavní soud se tedy v otázce posuzování, zda je či není dán po právní stránce zásadní význam v konkrétní věci, řídí principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti dovolacího soudu. Hodnocení takovéto otázky musí být ponecháno obecnému soudu a ingerence ze strany Ústavního soudu by přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by došlo ze strany Nejvyššího soudu k zjevné svévoli či jinému podobnému excesu.

Ve vztahu k argumentaci stěžovatelkou předestřenou dovolací soud především uvedl, že "závěr odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 1994 platně smlouvu o dílo, která měla všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obch. zák., tj. označení účastníků, vymezení díla a stanovení ceny, není v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud nepochybil, odmítl-li námitku dovolatelky, že předmětná smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") pro její neurčitost v části týkající se předmětu díla, jestliže podle § 536 odst. 1 obch. zák. bylo v předmětné smlouvě sjednáno provedení určitého díla pod bodem 2.0 "Z. - dostavba" a dále v čl. 2.1 bylo dílo konkretizováno dokončením konkrétních objektů a v čl. 2.2 rozsahem prací podle cenové nabídky v členění podle bodu 2.1 s použitím standardních materiálů a na základě předaných výkazů výměr a odhadem stupně rozestavěnosti. Rovněž správně soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, konstatoval, že od pojmu díla, kterým je vždy určitá činnost, je nutno odlišit dovolatelkou napadaný předmět díla, jenž je výsledkem činnosti (srov. Komentář k Obchodnímu zákoníku, Chalupa, Štenglová, Tomsa a kol., 2. vydání r. 1994 a následující vydání, C. H. BECK, komentář k § 536). Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ze závěrů odvolacího soudu se nepodává, že by vůle účastníků ohledně sjednání díla byla v rozporu s jazykovým projevem uvedeným v předmětné smlouvě. Jsou-li totiž pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem (srov. Judikát RNs C 686/2001 publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 9/2001). V rozporu s hmotným právem není rovněž závěr odvolacího soudu, že na souzený případ nedopadá § 265 obch. zák., jestliže soud tak dovodil ze zjištění, že požadavek na zaplacení plnění nemá oporu v uzavřené smlouvě a žalobkyně neprokázala eventuální bezdůvodné obohacení žalované na její úkor. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.".

Úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, se necítí Ústavní soud v rámci své ustálené judikatury přezkoumávat, řízení před Nejvyšším soudem však nemůže být vyňato z přezkumu Ústavním soudem, neboť se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Předmětem ústavní stížnosti ve věcech tohoto druhu může být zejména nedodržení postupu v souladu s ústavními principy soudního řízení a denegatio iustitiae. Lze pak uvést příkladmo situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit. O pochybení takového druhu se přitom ze strany Nejvyššího soudu jednalo (byť jen v části jeho rozhodnutí).

Institut dovolání v občanském soudním řádu je založen na kumulaci podmínek přípustnosti a způsobilého důvodu, přičemž v případě dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je pojem zásadního významu po stránce právní dovoláním napadeného rozhodnutí dán nosnými dovolacími důvody, jež tvoří pak i rámec jeho přezkumu v dovolacím řízení. Rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění [srov. např. argumentaci a contrario v rámci dikce § 241a odst. 3 o. s. ř.: "Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování."]. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud rovněž na svoji judikaturu (nepublikované usnesení sp. zn. III. ÚS 566/05 ze dne 14. 2. 2006), dle které absence způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Otázkou, která potom vyvstává rovněž v dané věci, je to, který z dovolacích důvodů lze považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. zda jím je rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [pokud jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nevznikají o jeho zmíněné způsobilosti pochybnosti, což potvrzuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu i právní názor Ústavního soudu k tomu vícekrát vyslovený v rámci jeho judikatury].

V projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze odůvodnit jen podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávným právním posouzením věci. Vyplývá to z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v něm konstatoval, že "namítá-li dovolatelka, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze k nim přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky se proto takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.". Nejvyšší soud tak svou interpretací a priori vyloučil možnost odůvodnit dovolání podané podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a vyjádřil se tak pouze k argumentaci stěžovatelky spadající pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z níž dovodil absenci zásadního významu po stránce právní (tato sféra nezávislé diskrece nepodléhá ústavněprávnímu přezkumu). Dovolací soud nicméně již potom nereflektoval námitky stěžovatelky naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a nijak se jim nevěnoval.

Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv, a tak je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a účelem daného typu dovolacího řízení, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je potom třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak ústavně stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.

Ústavní soud tak nahlížel na danou věc prostřednictvím výše uvedené premisy a zkoumal, zda výkladem opačným od Nejvyššího soudu - tj. nevylučujícím možnost odůvodnit dovolání podané podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. - by nebyl naplňován účel daného typu dovolacího řízení směřující ke sjednocení judikatury obecných soudů (v takovém případě by potom bylo možné hovořit z pohledu ústavněprávního o přípustnosti takového výkladu, neboť účel daného typu dovolacího řízení evidentně nesměřuje pouze k ochraně subjektivních práv). Přitom však Ústavní soud dospěl k závěru, že otázka zásadního významu po stránce právní, o niž v takovém řízení jde a kterou lze považovat za určitý "prostředek", jímž je naplňováno sjednocování judikatury obecných soudů, může být obsahově naplněna nejen v rámci nesprávného právního posouzení věci, ale rovněž v rámci shledání vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; též v takovém případě lze totiž z jednotlivého případu zobecnit určitou konkrétní procesní otázku pro případy téhož druhu a neurčitého počtu, což by pak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně, a v důsledku tak sjednocovat judikaturu obecných soudů.

Vyplývá to ostatně i z § 237 odst. 3 o. s. ř., v němž je otázka zásadního právního významu vymezena tak, že se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Z tohoto ustanovení lze vyvodit, že otázka vady řízení může být otázkou zásadního významu po stránce právní, poněvadž rovněž otázku vady řízení lze považovat za otázku "právní", neboť se jedná o otázku ve sféře procesního práva. Přitom si lze představit bezpochyby procesní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Navíc je namístě poukázat na slovo "zejména" užité v § 237 odst. 3 o. s. ř., které značí, že následně vyjmenované skutkové podstaty naplňující otázku zásadního významu po stránce právní jsou podobou demonstrativního výčtu (a nikoli konečného).

Na základě výše uvedeného tak lze uzavřít, že výklad nevylučující možnost odůvodnit dovolání podané dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolacím důvodem dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. neznamená nutně nenaplňování účelu daného typu dovolacího řízení směřující ke sjednocení judikatury obecných soudů. O tom, že tímto výkladem je naplňována současně Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), není potom pochyb.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť z takové interpretace vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tak i z důvodů vad řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. Za obecně způsobilý důvod k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze tak podle Ústavního soudu považovat dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.

Pokud pak stěžovatelka v dané věci uplatnila rovněž námitky materiálně naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (což uznal i samotný dovolací soud), který rovněž ve svém dovolání formálně označila, měl Nejvyšší soud povinnost posuzovat, zda je dána otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí též ve vztahu k námitkám ohledně toho, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že dovolací soud tyto námitky stěžovatelky vůbec nereflektoval, jejich relevanci z hlediska možného naplnění kritéria zásadního významu po právní stránce neposuzoval a nevyjádřil se k nim, nepřípustně omezil právo stěžovatelky na přístup k soudu (jak ostatně konstatoval Ústavní soud rovněž ve výše zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05).

Jestliže Nejvyšší soud na podporu svého závěru argumentuje ustanovením § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., Ústavní soud k tomu uvádí následující. Podle tohoto ustanovení "Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.". Věta druhá daného ustanovení znamená výjimku z vázanosti uplatněným dovolacím důvodem, tzn. vztahuje se na případy, kdy dovolací soud přihlédne též k jiným než v dovolání uplatněným důvodům v daném ustanovení vyjmenovaným (a to za podmínky, že je dovolání přípustné). Nicméně v předmětné věci stěžovatelka uplatnila v dovolání jak formálně, tak materiálně dovolací důvod spočívající ve vadách řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto nebylo možné odkazovat na dané ustanovení, neboť by to vytvářelo stav v rozporu s realitou, tj. že stěžovatelka neuplatnila námitky ve směru tvrzených vad řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž jak ostatně sám Nejvyšší soud uznal, tento dovolací důvod stěžovatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila.

Je potom namístě dodat, že výklad Nejvyššího soudu v předmětné věci je též v rozporu s částí judikatury Nejvyššího soudu, dle které "Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají." (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Odo 618/2004, 32 Odo 654/2006 a další).

Shora uvedené skutečnosti proto vedly Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým v části uplatněného dovolání nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy), a sám tak porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Za shora uvedené situace však Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky směřující proti usnesení krajského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně se vyjádřil k procesnímu postupu odvolacího, resp. nalézacího soudu.