II.ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001
N 40/21 SbNU 353
Interpretace rehabilitačních předpisů
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. M.,
proti usnesením Okresního soudu v Litoměřicích z 9.2.2000 č.j. Ntr
3/99 - 7 a Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1.3.2000 č.j. 6 To
144/2000 - 13 takto:

Usnesení Okresního soudu v Litoměřicích z 9. února 2000 č.j.
Ntr 3/99 - 7 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1.
března 2000 č.j. 6 To 144/2000 - 13 se ruší.


Odůvodnění


I.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že z důvodu
svědomí a náboženského přesvědčení odmítl nastoupit vojenskou
službu, již měl podle povolávacího rozkazu vykonávat od 29. března
1983, a byl za to odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu
v Litoměřicích z 18. května 1983 sp. zn. 4 T 129/83 pro spáchání
trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §
269 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání dvou roků. Usnesením Vojenského obvodového soudu
v Litoměřicích z 12. září 1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 ve spojení
s usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15. října 1991
sp. zn. 3 Rtvo 39/91 byl původní rozsudek kvůli nepřiměřené
přísnosti zrušen ve výroku o trestu. Rozsudkem Vojenského
obvodového soudu v Litoměřicích ze 14. listopadu 1991 sp. zn. 2
Rtv 32/91 zůstal výrok o vině nedotčen, ale podle § 24 odst. 1
písm. a) trestního zákona bylo upuštěno od potrestání.

Po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn.
II.ÚS 285/97 ve věci L. K., který se na navrhovatelův případ
vztahuje a podle něhož měli občané právo na odepření vojenské
služby podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv již před
rokem 1990, navrhovatel dal podnět ministru spravedlnosti
k podání stížnosti pro porušení zákona z toho důvodu, že ani
v rehabilitačním řízení nebylo uznáno jeho právo na odepření
vojenské služby. Ačkoliv v obdobných případech K. B. a P. H.
ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podal,
v navrhovatelově věci tak odmítl učinit. Posléze se navrhovateli
nepodařilo dosáhnout ani obnovy řízení.

Nakonec se navrhovatel dne 5.12.1999 obrátil na Okresní soud
v Litoměřicích s návrhem na přezkumné řízení podle zákona č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu
proti němu. Okresní soud v Litoměřicích návrh zamítl usnesením
z 9. února 2000 sp. zn. Ntr 3/99 a Krajský soud v Ústí nad Labem
usnesením z 1. března 2000 sp. zn. 6 To 144/2000 zamítl
navrhovatelovu stížnost proti tomuto usnesení. Návrh i stížnost
byly zamítnuty proto, že podle názoru soudů obou stupňů lze podle
zákona č. 198/1993 Sb. zrušit pouze uložený trest, čímž je míněna
sankce, nikoli výrok o vině. Vzhledem k tomu, že v rehabilitačním
řízení bylo od potrestání upuštěno, nepřichází zrušení či zmírnění
trestu v úvahu. Také podle názoru soudů nejde o věc, na niž se
nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ale naopak podle
tohoto zákona bylo o věci pravomocně rozhodnuto.

Navrhovatel uvedl, že jak v původním trestním, tak potom
v rehabilitačním řízení soudy rozhodly chybně, když v původním
řízení byl vysloven a v rehabilitačním řízení potom ponechán beze
změny výrok o jeho vině. Tento závěr je podpořen obecnými zásadami
vyloženými v nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn.
II.ÚS 285/97 a posléze v rozsudcích Nejvyššího soudu ze 4. března
1999 sp. zn. 6 Tz 144/98 v téže věci L. K., z 25. května
1999 sp. zn. 7 Tz 17/99 ve věci J. K., ze 16. září 1999 sp.
zn. 7 Tz 125/99 ve věci K. B., ze 16.listopadu 1999 sp. zn. 4 Tz
166/99 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 11.
ledna 2000 sp. zn. 1 T 114/99 ve věci K. N. a z 10. února 2000
sp. zn. 7 Tz 208/99 ve věci R. W. V těchto rozhodnutích je
řečeno, že občané měli již před rokem 1990 právo na odepření
vojenské služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Všech
pět jmenovaných osob bylo plně rehabilitováno a zproštěno
obžaloby. Všechna uvedená rozhodnutí se k navrhovatelovu případu
vztahují, neboť i on byl odsouzen za trvalé odepření vojenské
služby před rokem 1990. Z toho vyplývá, že v původním
i rehabilitačním řízení bylo popřeno navrhovatelovo základní právo
na odepření vojenské služby.

Při řešení věci podle zákona č. 198/1993 Sb. je rozhodující
výklad pojmu "trest" v § 6 tohoto zákona. Podle uvedeného
ustanovení může být zrušen či zmírněn trest v případech, kdy nelze
dosáhnout rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. a přitom
jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských
a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro
účely řízení podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. mají být přiměřeně
použita ustanovení § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb. Slovo
"trest" v § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je proto třeba interpretovat
ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. jako

- odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci ( § 4
zákona č. 119/1990 Sb.)

- nezákonné zbavení osobní svobody nebo majetku (§ 33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb.)

- jiné porušení zákona, k němuž došlo z důvodů uvedených
v § 1 zákona č. 119/1990 Sb. (§ 30 odst. 2 zákona č.
119/1990 Sb.).

Je tedy zřejmé, že v řízení podle zákona č. 198/1993 je třeba
posuzovat "trest" v širším smyslu a že se tento "trest" netýká jen
výroku o trestu, ale i dalších opatření státní moci, která působí
občanovi nezákonnou újmu na svobodě, majetku a cti. Proto
navrhovatel nesouhlasí s tvrzením, že se domáhá něčeho, čemu už
bylo vyhověno podle zákona č. 119/1990 Sb., když bylo upuštěno od
potrestání, neboť na něm stále ulpívá vina, což považuje za újmu
na cti a pociťuje jako porušení svých základních občanských práv.
Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna také tím, že nejde o trestný
čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990
Sb. Je nesporné, že ke dni účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. se
tento zákon na navrhovatelův případ vztahoval, nyní tomu tak však
již není, a to z toho důvodu, že opětovný postup podle uvedeného
zákona už nepřichází v úvahu, neboť jde o věc podle tohoto zákona
rozhodnutou. Navíc podání nového návrhu podle zákona č.119/1990
Sb. brání uplynutí lhůty podle jeho § 6.

Odvolací soud ve svém usnesení uvádí, že by se sice dalo
souhlasit s případným širším výkladem ustanovení § 6 zákona č.
198/1993 Sb., zároveň však tvrdí, že navrhovatelovu výkladu jako
příliš extenzivnímu nelze přisvědčit.

Podle navrhovatele soudy při svém rozhodování porušily čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu nepřiznaly
právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces. Došlo také
k porušení čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny základních práv
a svobod, čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských
práv a č. 18 odst. 1 až 3 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech. Navrhovatel byl nucen k výkonu vojenské
služby v rozporu se svým svědomím a náboženským vyznáním.
Náboženská svoboda výslovně zahrnuje právo na odepření vojenské
služby z náboženských důvodů. Tato svoboda je chráněna uvedenými
ustanoveními, z nichž zároveň vyplývá, že nejde o svobodu
absolutní, ale že ji lze podrobit určitým omezením, jež jsou
specifikována. Může jít o omezení, jaká předepisuje zákon a jež
jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo
morálky či základních práv a svobod jiných. Tento rámec nesmějí
omezení překročit, což však odsuzující rozsudek z roku 1983
učinil. Vojenská služba byla sice vyžadována tehdejším zákonem,
rozhodně však nebyla nutná k ochraně uvedených hodnot. Naopak
povinná vojenská služba byla v té době přímým mocenským nástrojem
k podpoře režimu, který byl podle § 2 odst. 1 zákona č. 198/1993
Sb. zločinný a nelegitimní a je zavrženíhodný. Také rozhodnutí
z roku 1991 vydaná v rehabilitačním řízení vycházela pouze
z toho, že v roce 1983 byla vojenská služba povinná a nezabývala
se kolizemi této povinnosti se svobodou vyznání a svědomím.
Podobně napadená rozhodnutí z roku 2000 nevyhověla návrhu kvůli
navrhovatelovu výkladu § 6 zákona č. 198/1993 Sb., který se soudům
jevil jako příliš extenzivní, aniž při vlastním výkladu
přiměřenosti tohoto ustanovení vzaly v úvahu, že se věc týká
náboženské svobody, která byla nepřípustně omezena.

Konečně navrhovatel namítl porušení čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod a připomněl, že 1.12.1999 nabyl účinnosti
zákon č. 223/1999 Sb., kterým byl zrušen § 269 trestního zákona,
podle něhož byl navrhovatel uznán vinným. Tento zákon přináší také
novelu § 270 trestního zákona, pod nějž je možné zařadit i některá
jednání doposud kvalifikovaná podle § 269 trestního zákona.
Novelizované ustanovení postihuje bez bližšího rozlišení ty, "kdo
nenastoupí, byť z nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24
hodin po uplynutí lhůty v povolávacím rozkaze". Toto ustanovení je
ovšem třeba vykládat v souladu s Listinou základních práv
a svobod, která v článku 15 odst. 3 garantuje právo na odepření
vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Podle
novelizovaného § 270 trestního zákona může tedy být odsouzena
pouze osoba, která tyto důvody nemá. Navrhovatel je ovšem měl.
Vojenskou službu odepřel na základě hlubokého vnitřního
přesvědčení, kvůli němuž byl ochoten strpět i perzekuci.
Navrhovatel má podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod právní nárok, aby jeho případ byl přezkoumán podle nového
zákona, je-li to pro něho příznivější. Zrušením § 269 trestního
zákona k takové situaci právě došlo. Přesto se v napadených
rozhodnutích soudy odmítly věcí zabývat.

II.
Předseda senátu Okresního soudu v Litoměřicích JUDr. J. H. ve
vyjádření k návrhu odkázal na napadené rozhodnutí soudu I. stupně
a vyslovil přesvědčení, že jiné řešení této věci nepřicházelo
v úvahu, neboť by došlo k nepřiměřeně volnému výkladu § 6 zákona
č. 198/1993 Sb. Uvedl však, že z hlediska porušení
navrhovatelových práv podle uvedených předpisů, především Listiny
základních práv a svobod, je situace složitější v tom, že nikdo
nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, je-li to v rozporu
s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním. I když nenastoupení
služby v ozbrojených silách je trestné také v současnosti, jsou
dány možnosti jí nahradit jinou službou a podobná možnost
existovala i dříve, např. při závazku práce v dolech. Předseda
senátu pro případ, že navrhovatel o tuto možnost usiloval, leč
neuspěl, doporučil, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a aby
v opačném případě byla zamítnuta. Předseda senátu Krajského soudu
v Ústí nad Labem JUDr. F. M. ve vyjádření k ústavní stížnosti
uvedl, že argumentaci v ní použité nelze upřít kvalifikovanost,
což bylo výslovně konstatováno v napadeném rozhodnutí soudu II.
stupně, a že tento návrh nesporně vystihuje předmět kolize
právního názoru týkající se použitelnosti § 6 zákona č. 198/1993
Sb. na jinak správně zrekapitulovanou navrhovatelovu trestní věc.
Sdělil, že se soud však s navrhovatelovými názory, konkrétně
s jeho výkladem pojmu "trest", neztotožňuje a setrvává na
stanovisku, že výklad § 6 zákona č. 198/1993 Sb. podaný v ústavní
stížnosti je nepřiměřeně rozšiřující. Vyjádřil nesouhlas
i s navrhovatelovým výkladem účinků uvedené novely trestního
zákona, neboť pravomocný rozsudek Vojenského obvodového soudu
v Litoměřicích ze 14.11.1991 č.j. 2 Rtv 32/91- 24 nelze již
podrobit revizi v přezkumném řízení podle zákona č. 198 /1993 Sb.
a vedle toho právní mocí tohoto rozsudku nastaly účinky
neodsouzení (§ 24 odst. 2 trestního zákona). Vzhledem k tomu, že
odvolací soud vydal své rozhodnutí podle zákona a neporušil tím
navrhovatelova práva, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích jako vedlejší
účastník ( § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu)
uvedlo, že spisy bývalé Vojenské obvodové prokuratury
v Litoměřicích už nemá k dispozici, neboť byly předány Vojenskému
ústřednímu archivu v Olomouci a bez jejich znalosti nelze ve věci
zaujmout stanovisko, nicméně však sdělilo, že je nutno přisvědčit
argumentaci Krajského soudu v Ústí nad Labem v tom, že pojem
"trest" uvedený v § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je navrhovatelem
v ústavní stížnosti vykládán příliš široce. I ostatní úvahy soudu
považuje okresní státní zástupce JUDr. Z. H. za správné.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení
vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem v této věci
podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo.

III.
Z návrhu na zahájení řízení, vyjádření účastníků, listin,
které předložil navrhovatel, a spisu Okresního soudu
v Litoměřicích sp. zn. Ntr 3/99 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem
Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května 1983 sp.
zn. 4 T 129/83 byl navrhovatel uznám vinným trestným činem
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1
trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání dvou roků.

Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích
z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 byl podle § 14 odst. 1 písm. f)
a odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. v trestní věci odsouzeného
navrhovatele zrušen v rozsudku Vojenského obvodového soudu
v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 výrok o trestu
a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na výrok o trestu
obsahově navazující. Výrok o trestu, který navrhovatel celý
vykonal, byl zrušen, neboť soud v rehabilitačním řízení po
posouzení případu pojal pochybnost, byl-li trest uložen v souladu
s jeho účelem a zda byl přiměřený vzhledem k stupni nebezpečnosti
činu pro společnost a tuto pochybnost vyložil ve prospěch
odsouzeného. Navrhovatel podal proti tomuto usnesení stížnost,
kterou Vyšší vojenský soud v Příbrami usnesením z 15.10. 1991 sp.
zn. 3 Rtvo 39/91 jako neodůvodněnou zamítl a v odůvodnění
rozhodnutí uvedl zejména, že v případech, kdy se přezkoumává
rozsudek ve vztahu k trestnému činu nenastoupení služby
v ozbrojených silách, nelze paušálně rozhodovat tak, že by byla
zrušena vina bez ohledu na řádné zkoumání pohnutky, která
odsouzeného vedla k tomuto trestnému činu, a že v projednávané
věci nebyly zjištěny takové důvody, které by umožnily zrušit
i výrok o vině.



Rozsudkem ze 14.11.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 potom Vojenský
obvodový soud v Litoměřicích rozhodl, že u navrhovatele pravomocně
uznaného vinným rozsudkem Vojenského obvodového soudu
v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 trestným činem
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1
trestního zákona se podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona
upouští od potrestání. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že
odsuzující rozsudek nabyl právní moci 18.5.1983. Odsouzený trest
nastoupil a celý v trvání dvou roků jej vykonal. Rozhodnutí
o navrhovatelově rehabilitaci, jímž byly zrušeny výrok o trestu
a zároveň všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově
navazující, nabylo právní moci 15.10.1991. Soud svůj rozsudek
o upuštění od potrestání, který nabyl právní moci dnem vyhlášení,
tedy 14.11.1991, odůvodnil všemi okolnostmi tohoto případu, mimo
jiné i příslušností navrhovatele k Svědkům Jehovovým a splněním
všech zákonných podmínek. Výrok o vině zůstal nedotčen.

Navrhovatel podal 21.12.1999 u Okresního soudu
v Litoměřicích návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993
Sb., v němž se domáhal vydání usnesení o zrušení rozsudku
Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn.
4 T 129/83 ve výroku o vině a zrušení usnesení Vojenského
obvodového soudu v Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91
a usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15.10.1991 sp.
zn. 3 Rtvo 39/91 a rozsudku Vojenského obvodového soudu
v Litoměřicích ze 14.11.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 v celém rozsahu.
Tento návrh podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. navrhovatel odůvodnil
stejně jako tuto ústavní stížnost.

Okresní státní zastupitelství navrhlo zamítnutí návrhu
s odůvodněním, že v daném případě bylo upuštěno od potrestání
a není zde tedy žádný trest, který by mohl být v řízení podle
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb. zrušen či zmírněn.

Okresní soud v Litoměřicích usnesením z 9.2.2000 č.j. Ntr
3/99-7 navrhovatelovu žádost - návrh na přezkumné řízení podle §
9 zákona č. 119/1990 Sb. a § 6 zákona č. 198/1993 Sb. - zamítl.
V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že pro účely řízení podle
zákona č. 198/1993 Sb. se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl.
zákona č. 119/1990 Sb. Podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. se na
návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se
nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., prokáže-li
se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně
základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně
nepřiměřenými prostředky. V této věci musel být návrh zamítnut,
neboť k přezkoumání už došlo v rehabilitačním řízení a nebyl
uložen žádný trest, když bylo upuštěno od potrestání a nelze tedy
již trest zmírnit nebo zrušit. Navrhovatel už nemůže pro sebe
dosáhnout příznivějšího rozhodnutí.

Navrhovatel podal proti zamítavému rozhodnutí stížnost,
kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 1.3.2000 č.j. 6
To 144/2000-13 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že sám navrhovatel
v původním návrhu uznává nedosažitelnost zprošťujícího výroku
postupem podle zákona č. 119/1990 Sb. jednak pro překážku věci
v řízení podle tohoto zákona již pravomocně rozhodnuté, jednak
z důvodu uplynutí lhůty stanovené v § 6 tohoto zákona, avšak
považuje jej za dosažitelný aplikací § 6 pozdějšího zákona č.
198/1993 Sb. Navrhovateli lze sice v obecné rovině přisvědčit
v tom, že zákon č. 198 /1993 Sb. je normou navazující na zákon č.
119/1990 Sb. a soud souhlasí i s případným širším výkladem
ustanovení, jehož se navrhovatel dovolává (vztahovalo by se tedy
např. i na ochranná opatření), nicméně podle dikce i kontextu
tohoto ustanovení, jež jsou jednoznačné ("trest uložený za trestný
čin"), zákonodárce měl nepochybně na mysli sankci uloženou
v návaznosti na výrok o vině § 120 odst. 3 trestního řádu), nikoli
i výrok o vině samostatný. Proto nelze s navrhovatelovým výkladem
jako nepřiměřeně extenzivním souhlasit. Naopak bylo nutno dát za
pravdu závěru soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti § 6 zákona
č. 198/1993 Sb., neboť v navrhovatelově případě nejde o trestný
čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990
Sb. [ § 4 písm. e) ve znění redakčního sdělení o opravě chyb],
nýbrž přezkumné řízení na jeho návrh proběhlo a bylo vydáno
pravomocné rozhodnutí a nadto při výroku o upuštění od potrestání
podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona v tomto řízení
vysloveném nepřichází zrušení či zmírnění trestu již v úvahu.

IV.
Při posuzování tohoto případu Ústavní soud vycházel ze svého
dřívějšího rozhodnutí, na něž navrhovatel poukázal, ve věci
L. K. Jde o nález ze 7.10.1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 (sv.
12 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 159 a násl.), v němž
Ústavní soud uvedl, že mezinárodní standardy lidských práv, na něž
se zákon č. 119/1990 Sb. ve svém § 1 odvolává, odepření vojenské
služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení připouštějí
( čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 9 odst. 2 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod). Právní úprava za
minulého režimu, na rozdíl od dnešní doby, kdy existuje zákon
o civilní službě, odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí
a náboženského přesvědčení nepřipouštěla. Ústavní soud proto
uvedeným nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, který zamítl
stížnost pro porušení zákona, kterou podala ve prospěch Ladislava
K. ministryně spravedlnosti z úřední povinnosti (§ 30 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. ). Je třeba uvést, že trestný čin, pro
který byl stěžovatel v roce 1983 odsouzen, je svou podstatou
podobný trestnému činu, pro nějž byl v roce 1959 odsouzen L.
K., jehož ústavní stížnosti Ústavní soud uvedeným nálezem vyhověl.
Zde je zapotřebí připomenout zásadu, jíž se Ústavní soud při svém
rozhodování řídí, podle níž neposkytne-li obecný soud účastníkům
ochranu jejich základních práv a svobod, ač již v obdobných
případech byla ústavním soudem přiznána, je nutno v tomto postupu
spatřovat porušení principu rovnosti v právech (např. nález
Ústavního soudu z 3.8.2000 sp. zn. II. ÚS 467/97 publikovaný zatím
v Soudních rozhledech č. 5/2000 ).

Soudy odmítly rehabilitovat L. K. podle zákona č.
119/1990 Sb. a Ústavní soud z pozice posledního vnitrostátního
orgánu ochrany ústavně a mezinárodně garantovaných práv a svobod
ve věci II.ÚS 285/97 zformuloval takový ústavní výklad úvodních
ustanovení rehabilitačního zákona, který rehabilitaci odsouzeného
umožnil. Navrhovatel je sice v jiné procesní situaci, neboť soudy
o jeho návrhu na rehabilitaci jednaly a pravomocně rozhodly,
z hlediska ochrany základních práv a svobod jsou však tyto případy
srovnatelné a kdyby soud v navrhovatelově věci nevycházel
z názorů, které Ústavní soud vyslovil ve věci L. K., mohl
by dospět ke krajně nespravedlivému závěru. Po zvážení všech
aspektů Ústavní soud usoudil, že řešení navrhovatelova případu
podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je možné, ale vzhledem ke všem
okolnostem případu i správné. I když tento zákon byl přijat kvůli
těm případům, na které se obecný rehabilitační předpis nevztahoval
a § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění redakčního sdělení
o opravě chyb publikovaného na str. 1480 Sbírky zákonů z roku
1990, byl trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách
podle § 169 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. uveden,
podřaditelnost případů osob, které byly odsouzeny pro odepření
vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání, čímž byla
porušena jejich lidská práva zaručená mezinárodními smlouvami, tak
jak je tomu u navrhovatele, pod rehabilitační zákon č. 119/1990
Sb., nebyla jednoznačná, jak o tom svědčí dřívější rozhodování
soudů, a jasno do této otázky vnesl až Ústavní soud.

Při hodnocení tohoto případu Ústavní soud musí brát v úvahu
smysl a účel rehabilitačních zákonů a morální motiv, který vedl
zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli
a v úvodních ustanoveních. V navrhovatelově věci jde konkrétně
o § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., který upozorňuje na
potlačování náboženských společností. Záměrům rehabilitace nelze
bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem.
Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich
smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch
postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad
nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.

Ústavní soud se neztotožňuje ani se zužujícím výkladem pojmu
"trest" obsaženého v § 6 zákona č. 198/1993 Sb., který podaly ve
svých usneseních a ve vyjádřeních k ústavní stížnosti obecné
soudy. Podle názoru Ústavního soudu nelze rehabilitaci zužovat na
výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Smyslem
zákona č. 198/1993 Sb. je rehabilitovat, a to nejen právně, ale
i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu
trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali
podle svého svědomí, projevovali svobodně své názory a přesvědčení
a hájili tak svá základní práva a svobody. Ústavní soud má za to,
že i samotný výrok o vině, aniž je už vázán na trest podle
trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně
citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním, ale ve
významu, který je mu obecně přikládán. Člověk, kterého se výrok
o vině týká, je jím nesporně postižen ve sféře své osobní cti
a pověsti.

Ústavní soud nepovažuje za relevantní úvahu Okresního soudu
v Litoměřicích o možnosti náhrady za vojenskou službu např. prací
v dolech, neboť na ni nebyl právní nárok. Nelze říci, že státní
orgány nikdy v minulém režimu netolerovaly nenastoupení služby
v ozbrojených silách osobám, které se vyhýbaly vojenské povinnosti
z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, pokud tito občané
projevili zájem o neatraktivní práci. Tento postoj však byl pouhou
pragmaticky motivovanou benevolencí státu a nikoliv projevem
ochrany základních lidských práv.

Na druhé straně nelze souhlasit se stěžovatelovým návrhem na
použití čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
v navrhovatelově věci vzhledem ke zrušení § 269 trestního zákona,
neboť uvedené ustanovení se vztahuje na jiné situace. V řízení
o rehabilitaci totiž soud neposuzuje trestnost činu a neukládá
trest podle trestního zákona, ale hodnotí případ z hlediska
ochrany lidských práv podle rehabilitačních zákonů, což se
v navrhovatelově věci stalo, i když ne zatím v plné míře.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svými
rozhodnutími porušily navrhovatelova základní práva a proto obě
jejich napadená usnesení zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. března 2001