II.ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996
N 19/5 SbNU 159
K výkladu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) ZÚS (k pojmu "věc, která podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele")
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátu ve věci návrhu
stěžovatele W. M. zastoupeného advokátem V. B. na zrušení
rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne
28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, za účasti Pozemkového úřadu Okresního
úřadu Plzeň-sever, jako účastníka řízení a J. M., G. L. a Státního
statku Křimice jako vedlejších účastníků řízení,

t a k t o :

Rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze
dne 28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, se zrušuje.


O d ů v o d n ě n í :

I.
Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost
stěžovatele W. M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního
úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, č.j. PÚ-3457/92. Ústavní
stížnost byla spojena s návrhem na zrušení:

a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, a to části prvé věty za čárkou ve slovech
"který má trvalý pobyt na jejím území" a ustanovení § 4 odst. 2
téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území" a

b) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné
lhůty k uplatnění nároků.

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal:

1. aby Ústavní soud vyslovil, že předmětným rozhodnutím
Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever byla porušena
ustanovení čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst.
2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu
lidských práv a základních svobod a toto rozhodnutí zrušil,

2. aby Ústavní soud ke dni 1. 2. 1995 zrušil:

a) ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech
"který má trvalý pobyt na jejím území" a ustanovení § 4 odst. 2
téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území" a

b) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné
lhůty k uplatnění nároků.

Svůj návrh blíže nezdůvodnil, poukázal však souhlasně na
nález Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, který byl vyhlášen pod č.
164/1994 Sb.

II.
Skutková stránka případu je následující. Dne 28.12.1992, tedy
v zákonem stanovené lhůtě, uplatnili stěžovatel a dále J. M. a G.
L. podle § 9 odst. 1 citovaného zákona nárok k blíže
specifikovaným pozemkům. Výzva byla podána prostřednictvím
advokáta. V následujícím správním řízení byl advokát čtyřikrát
Pozemkovým úřadem marně vyzván k doložení uplatněného nároku, aniž
na to bylo reagováno. Proto si Pozemkový úřad opatřil potřebné
doklady sám.

Na základě takto opatřených dokladů došel Pozemkový úřad
k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát dle zákona č.
142/1947 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb., tj. podle ustanovení § 6
odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. Současně však konstatoval,
že ani u jednoho z navrhovatelů nejsou splněny podmínky § 4 tohoto
zákona, tzn. že nejsou občany ČR a nemají trvalý pobyt na jejím
území. To vedlo povinnou osobu státní statek Křimice k odmítnutí
uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Advokát stěžovatele sice
tvrdil, že stěžovatel má trvalý pobyt v Ú. n. M., v důkazním
řízení se to však nepotvrdilo. Podle stanoviska
hospodářsko-správního referátu OÚ Plzeň-sever, ze dne 23. 2.
1993, čj. H/13/93, se nepodařilo prokázat ani státní občanství
stěžovatele.

Proto Pozemkový úřad Okresního úřadu Plzeň-sever již další
dokazování neprováděl a ani nezjišťoval, zda je stěžovatel státním
občanem ČR. S ohledem na nesplnění uvedených podmínek podle § 4
zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnutím, č.j. PÚ-3457/92, ze dne
28.4.1994 určil, že uvedené osoby včetně stěžovatele nejsou
vlastníky předmětných nemovitostí a nepřísluší jim za ně
poskytnutí náhrady.

Stěžovatel byl současně poučen o možnosti přezkoumání
rozhodnutí krajským soudem. Této možnosti však nevyužil. Předmětné
rozhodnutí proto nabylo dne 3.6.1994 právní moci. Dne 19.12.1994
obdržel Ústavní soud stížnost spojenou s návrhem na zrušení
uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.

Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15.12.1994. Její
součástí je i předložení listiny, která dokazuje, že v době
uplatnění nároku byl stěžovatel na základě rozhodnutí Ministerstva
vnitra ČR, čj. VSP/3-53/1239/90-786, ze dne 26.7.1990 občanem
České republiky.

K návrhu se vyjádřil Pozemkový úřad Okresního úřadu
Plzeň-sever. Ve svém přípise uvádí, že šetřením zjistil, že
stěžovatel nemá trvalý pobyt na adrese, kterou mu uvedl. Proto již
dále nezjišťoval, zda je u stěžovatele splněna podmínka státního
občanství, neboť i v této věci měl odůvodněné pochybnosti. Své
rozhodnutí však opřel o prokázané nesplnění podmínky trvalého
pobytu. Poukázal též na to, že podle jeho názoru by stejně zrušení
této podmínky nedostačovalo, neboť by muselo být současně zrušeno
ustanovení § 3 zákona č. 229/1991 Sb., neboť v případě stěžovatele
se jedná o devizového cizozemce. Ve svém postupu nepochybil
a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Dále se vyjádřil vedlejší účastník Státní statek Křimice. Ve
svém stanovisku uvádí, že ohledně vydání zemědělského majetku se
na něj obrátil právní zástupce stěžovatele poprvé 11. ledna 1991.
Nakonec korespondence mezi tímto vedlejším účastníkem a právním
zástupcem stěžovatele byla ukončena dne 20. prosince 1992, kdy
byla Státnímu statku Křimice doručena výzva k vydání zemědělského
majetku podle zákona č. 229/1991 Sb. Tato výzva však nebyla
doložena potřebnými doklady, a proto tento vedlejší účastník
postoupil dne 10. ledna 1994 Pozemkovému úřadu Plzeň-sever
stanovisko o neuzavření smlouvy o vydání nemovitosti. Na základě
rozhodnutí Pozemkového úřadu Plzeň-sever o tom, že stěžovatel
a výše uvedení vedlejší účastníci J. M. a G. L. nejsou vlastníky
blíže určených nemovitostí zapsaných v pozemkové knize pro k.ú. Ú.
nad M., došlo k privatizaci těchto nemovitostí. Podle vedlejšího
účastníka tak nebyl jeho postupem ani postupem Pozemkového úřadu
Plzeň - sever porušen zákon č. 229/1991 Sb., v platném znění.



II. senát Ústavního soudu došel k závěru, že navrhovatel
splňuje podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, a usnesením ze dne 22. 2. 1995 řízení přerušil
a návrh na zrušení předmětných ustanovení postoupil plénu
Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
ČR v části týkající se návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu
v ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Svým
doplňujícím usnesením, ze dne 15. června 1995, postoupil
k rozhodnutí plénu Ústavního soudu i zbývající část návrhu
požadující zrušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
ve znění zákona č. 39/1993 Sb. Dne 15. června 1995 soudce
zpravodaj odmítl část návrhu požadující zrušení ustanovení § 13
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poté, co plénum Ústavního soudu rozhodlo ve věci ústavnosti výše
uvedených ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. svým
nálezem, sp.zn. Pl. ÚS 8/95, (č. 29/1996 Sb.) proto mohl II. senát
Ústavního soudu pokračovat v přerušeném řízení.

III.
Na základě provedeného řízení došel II. senát Ústavního soudu
k těmto právním závěrům. Pokud jde o přípustnost samotného návrhu,
bylo třeba se vyrovnat se skutečností, že stěžovatel ústavní
stížnost podal dne 15.12.1994, tedy více než šest měsíců po nabytí
právní moci napadeného rozhodnutí, avšak ne později než jeden rok
od doby, kdy došlo podle jeho názoru k zásahu do jeho základního
práva.

V této souvislosti je třeba konstatovat, že zákon o Ústavním
soudu stanoví v ustanovení § 75 odst. 1, že ústavní stížnost je
nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní
prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Současně však z tohoto pravidla stanoví v ustanovení § 75 odst.
2 písm. a) výjimku pro případ, že "stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do
jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem
ústavní stížnosti, došlo."

Zákon o Ústavním soudu tak sice umožňuje, aby stěžovatel
pominul další procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně
jeho práva, avšak snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pokud
Ústavní soud dojde při obligatorním posouzení, zda stížnost svým
významem "podstatně" přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, k pro
něj nepříznivému závěru. Ústavní soud přitom vychází ze zásady, že
jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení
nelze vykládat rozšiřujícím způsobem.

Proto Ústavní soud v této souvislosti nepokládá za změnu své
stálé judikatury, podle které není další odvolací instancí
a součástí soustavy řádných soudů, když takovou stížnost přímo
neodmítne. Je třeba zdůraznit, že v případě neústavního zákona
nemůže ani přezkumná soudní instance rozhodnout jinak, než bylo
rozhodnuto na předchozím stupni správního řízení. Ani odvolací
soud nemůže učinit nic jiného, než že v případě závěru, že jde
o neústavní zákon, řízení přeruší a obrátí se na Ústavní soud.

Nejde proto o vytváření situace, kdy by Ústavní soud
vstupoval do řízení na místo druhoinstančních orgánů, nýbrž
o zcela zvláštní, zákonodárcem sankcionovaný postup. Zákonodárce
zmocněný Ústavou ČR k takovému postupu proto umožňuje Ústavnímu
soudu v tomto výjimečném případě rozhodnout i tehdy, když procesní
prostředky vyčerpány nejsou.

Zbývá tedy posoudit, zda jde skutečně o případ, kdy ústavní
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Ústavní soud došel k závěru, že v tomto případě
taková situace nastala. Důvody, které jej k tomu vedly, možno
shrnout následujícím způsobem.

V případě jiného právního předpisu (zákon č. 87/1991 Sb.),
který řešil obdobnou situaci, již Ústavní soud posoudil podmínku
trvalého pobytu jako neústavní (Pl. ÚS 3/94, č. 164/1994 Sb.).
Tento nález a následná nečinnost zákonodárce vytvořily situaci
nerovného postavení mezi těmi, kdo uplatňují restituční nároky jen
z toho důvodu, že v jednom případě se jedná o zemědělský majetek
a ve druhém o majetek vymezený negativně v ustanovení § 1 odst.
4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Věc se
dotýká širokého okruhu osob, které mohou být ustanovením § 4 odst.
1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dotčeny ve svých základních právech v případě, že se prokáže
neústavnost takového ustanovení. Ústavní soud tak byl současně
veden zájmem na odstranění nerovnosti mezi osobami, které
uplatňují restituční nároky podle různých právních předpisů. Vše
to jej vedlo k závěru, že jde o věc, která podstatně přesahuje
vlastní zájem navrhovatele.

Proto byl návrh přijat k dalšímu řízení a postoupen plénu
Ústavního soudu, které stěžovateli ve svém nálezu Pl. ÚS 8/95
vyhovělo a zrušilo ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů, a to část prvé věty za čárkou ve
slovech "který má trvalý pobyt na jejím území a" a ustanovení
§ 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím
území".

Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.) plyne, že
taková úprava odporuje stejným ustanovením, tj. čl. 1 a 10 Ústavy
ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl.
14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1
Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv
a základních svobod, jako obdobná ustanovení stanovící podmínku
trvalého pobytu v případě zákona č. 87/1991 Sb. a že nebyl shledán
důvod, pro který by bylo třeba se od právního názoru vysloveného
v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) odchýlit.

Provedené řízení před II. senátem Ústavního soudu prokázalo,
že důvodem pro rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu
Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, podle kterého
stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí uvedených nemovitostí,
bylo právě nesplnění podmínky trvalého pobytu. Tím došlo ve vztahu
ke stěžovateli k porušení jeho výše uvedených základních práv.
Toto porušení ovšem nelze vytýkat správnímu orgánu, který
v předmětné věci rozhodoval, neboť postupoval přesně podle tehdy
platných právních předpisů, kterými je ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR
a § 3 odst. 1 správního řádu vázán. Uplatněním těchto předpisů
však nastala skutečnost, která je ve smyslu ustanovení § 74 zákona
o Ústavním soudu předmětem ústavní stížnosti, a to podle názoru
Ústavního soudu stížnosti oprávněné.

Ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo
právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud
napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky
tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než
zrušit rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze
dne 28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, podle kterého stěžovatel není
vlastníkem v něm uvedených nemovitostí.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se
nelze odvolat.

V Brně dne 13. března 1996