II.ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007
N 74/45 SbNU 171
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 3. května 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07 ve věci ústavní stížnosti A. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2006 sp. zn. 61 Co 412/2006, vydanému ve věci výživného nerozvedené manželky.


I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2006 sp. zn. 61 Co 412/2006 se ve výroku II zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.


Odůvodnění



Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k ní.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 3 C 187/2005, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 5. 2006 č. j. 3 C 187/2005-93 bylo žalovanému M. M. uloženo přispívat na výživu žalobkyně částkou 10 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem do rukou žalobkyně (tj. stěžovatelky coby jeho manželky). Dluh na výživném za období od 29. 6. 2005 do 9. 5. 2006 ve výši 97 667 Kč byl žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce do 3 dnů od právní moci rozsudku, stejně jako náklady řízení ve výši 24 811,50 Kč. Dále mu bylo uloženo i zaplatit soudní poplatek státu.

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 13. 10. 2006 č. j. 61 Co 412/2006 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na výživné nerozvedené manželky za období od 29. 6. 2005 do 19. 6. 2006 částku 86 666 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů a žalovaný je povinen zaplatit státu soudní poplatek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že soud přiznal požadované výživné pro nerozvedenou manželku ode dne podání žaloby do právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství (20. 6. 2006), a to v období od 29. 6. 2005 do 31. 12. 2005 ve výši 5 000 Kč měsíčně, neboť stěžovatelka měla příjem necelých 9 000 Kč, a poté ve výši 10 000 Kč, neboť šlo o období, kdy pobírala pouze dávky státní sociální podpory s tím, že žalovaný již částku 9 000 Kč plnil. Delší lhůtu k plnění určil s ohledem na výši dlužného plnění a k osobním a majetkovým poměrům žalovaného.

Stěžovatelka napadá závěry odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Toto rozhodnutí považuje za věcně nesprávné z hlediska posouzení nároku stěžovatelky a nezákonné, pokud jde o určení lhůty k plnění a rozhodnutí o nákladech řízení. Tvrdí, že soud prvního stupně posoudil věc správně, neboť majetkové poměry žalovaného byly za trvání manželství v rozhodné době takové, že mohl vyhovět žalobě v plném rozsahu, byť původní návrh stěžovatelky nekorespondoval s jejími skutečnými potřebami a přestože se změnily její příjmy v důsledku ztráty zaměstnání. Odvolací soud na základě vlastních úvah, aniž by prováděl další dokazování, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně byla úspěšná pouze v části. Soud přitom vycházel čistě ze změny příjmů stěžovatelky a neposuzoval měnící se životní situaci stěžovatelky. Ta respektuje, že šlo o přípustnou úvahu soudu, nicméně jako nezákonné a nedůvodné označuje jeho rozhodnutí o prodloužené lhůtě k plnění. Při rozhodování o nákladech řízení pak soud nevyhodnotil výsledek sporu komplexně, neboť stěžovatelka měla po stránce meritorní plný úspěch, když výše výživného závisí především na úvaze soudu. Tento výrok je v rozporu s § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), nekoresponduje s průběhem řízení a ani jeho odůvodnění není dostatečné.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni. Má za to, že práva stěžovatelky nebyla porušena, a dále odkazuje na své rozhodnutí.

Vedlejší účastník, M. M., se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Při doručování výzvy k vyjádření nebyl zastižen, písemnost mu tedy byla uložena a k jejímu doručení došlo dle § 50c odst. 4 o. s. ř.

Ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným výrokem o náhradě nákladů řízení, o němž má za to, že porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Zohlednil sice svou stávající judikaturu, dle níž problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Má nicméně za to, že v projednávaném případě nastala situace, kdy i dříve Ústavní soud připustil možnost svého zásahu, když uvedl, že otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení.

Podle § 142 odst. 2 o. s. ř., které odvolací soud v projednávané věci aplikoval, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Odvolací soud k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí pouze udává, že "úspěch žalobkyně byl 74 % méně 26 %, tj. 48 %". Proto prý rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím. Závěr zastávaný odvolacím soudem je výsledkem zcela zjevně chybné aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., resp. jeho odůvodnění je zcela nedostačující a z uvedených údajů není zřejmé, co vedlo soud k závěru nepřiznat žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů. Takovým postupem odvolacího soudu došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že uvedeným výrokem vybočil odvolací soud z mezí ústavnosti, a zasáhl tak do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Oproti tomu však nepřisvědčil námitkám stěžovatelky ve zbývající části. Stěžovatelka primárně napadá meritorní výrok odvolacího soudu s tím, že ovšem připouští, že jde o jeho úvahu, kterou je ochotna akceptovat. Ani Ústavní soud neshledal, s ohledem na argumenty stěžovatelky k této části rozhodnutí se vztahující, žádný důvod, pro který by bylo možno považovat výrok odvolacího soudu za protiústavní. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení nebo zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Předpoklady pro tento postup v projednávané věci zjevně dané byly. Odvolací soud nedoplňoval dokazování ani z provedených důkazů nevyvozoval jiné závěry, pouze jiným způsobem aplikoval na zjištěný stav ustanovení § 91 a 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, což je, jak správně naznačuje stěžovatelka, zcela v jeho kompetenci, nevybočí-li při tomto postupu z mezí ústavnosti. To se z napadeného rozhodnutí nepodává a konečně ani stěžovatelka sama to netvrdí.

Pokud jde o výrok o 6měsíční lhůtě k plnění dlužné částky, nutno podotknout, že ačkoli se takto stanovená lhůta výrazně odlišuje od zákonné 3denní lhůty, stanovené fakultativně v § 160 odst. 1 o. s. ř., spadá do kompetence obecného soudu určit lhůtu k plnění delší (viz § 160 odst. 1 část věty za středníkem). Soud tuto svou úvahu odůvodnil jednak výší dlužné částky, jednak osobními a majetkovými poměry žalovaného. Stěžovatelka k tomu namítá, že k tomuto výroku neprováděl soud další důkazy ohledně změny majetkových poměrů žalovaného a z provedených důkazů bylo dle ní zřejmé, že jeho majetkové poměry jsou na dobré úrovni. Nicméně dokazování ohledně osobních a majetkových poměrů žalovaného proběhlo a bylo na obecném soudu, aby provedené důkazy zhodnotil a na základě toho pak rozhodl. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, což je třeba zvláště zdůraznit v situaci, kdy z povahy věci nemohlo dojít k zásadnímu porušení ústavních práv stěžovatelky, když jí nárok byl přiznán a soud v mezích své zákonné kompetence pouze oddálil jeho zaplacení, resp. vykonatelnost svého rozhodnutí. Byť by i Ústavní soud nahlížel na věc odlišně, nejde o případ, kdy by měl zasáhnout pro vybočení z mezí ústavnosti.

Z uvedených důvodů Ústavní soud, po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2006 sp. zn. 61 Co 412/2006 ve výroku II zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost zamítl [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].