II.ÚS 2010/10 ze dne 21. 9. 2010
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. S. K., advokátky, zastoupené JUDr. Karlem Novákem, advokátem se sídlem Při trati 1233/10, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008 č. j. 14 Cmo 64/2008-97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


I.

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu s tím, že jim mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno zamítavé usnesení soudu I. stupně ve věci žaloby o vyslovení neplatnosti usnesení řádné valné hromady společnosti VLNAP, a.s., konané dne 20. července 2006, jímž byla schválena řádná účetní závěrka společnosti za rok 2005 "ve znění, které tvoří obsah výroční zprávy společnosti za rok 2005". Stěžovatelka tvrdila, že usnesení valné hromady je protiprávní (a tudíž neplatné) právě z důvodů neschválení výroční zprávy.

V ústavní stížnosti stěžovatelka shodně jako v opravných prostředcích uvedla, že obecné soudy pominuly platnou právní úpravu (§ 21a odst. 2 zákon o účetnictví) a tvrdila, že soud nebyl schopen vyhledat a určit, o který zvláštní předpis se jedná a který orgán má výroční zprávu schválit. Obecné soudy spor řádně neprojednaly a nerozhodly, odvolací ani dovolací soud pochybení soudu prvního stupně nenapravily. Stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu, že se s věcí stěžovatelky vůbec neseznámil a přehlédl skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů. Výroční zpráva, jakož i zpráva o vztazích, byla akcionářům před přijetím předmětného usnesení v tomto bodě předložena a projednána, ale nebyla řádně schválena.

Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu ve věci sp. zn. III.ÚS 170/99, a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.


II.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. listopadu 2007 sp. zn. 43 Cm 89/2006 zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení řádné valné hromady společnosti VLNAP, a.s., konané dne 20. července 2006, jímž byla schválena řádná účetní závěrka společnosti za rok 2005 "ve znění, které tvoří obsah výroční zprávy společnosti za rok 2005". Dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované společnosti náklady řízení ve výši 15 398,60 Kč.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008 č. j. 14 Cmo 64/2008-97 bylo napadené usnesení krajského soudu potvrzeno a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované společnosti náklady řízení ve výši 14 488,30 Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. března 2010 sp. zn. 29 Cdo 1875/2009 odmítl dovolání stěžovatelky, neboť dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř ani podle jiných ustanovení nemůže být dovolání přípustné. Stěžovatelka byla zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 4 860,- Kč.

III.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky dle zákona o Ústavním soudu, tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas a zda je přípustná.

V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatelka pochybení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že její ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto, vzhledem k předložené argumentaci, nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem opožděná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, zda v řízení či rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chránící základní práva nebo svobody jeho účastníka, tj. zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka v celém rozsahu již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelkou v těchto opravných prostředcích v průběhu soudního řízení.

Stěžovatelka proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podala dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázek právních, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem a jen z tohoto pohledu může posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvody § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění, zejména provádění a hodnocení důkazů, nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Stěžovatelka uplatnila dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podle kterých odvolací soud tím, že se "ztotožnil s prováděním dokazování právních předpisů" zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka brojila proti závěru odvolacího soudu, podle něhož "schválení výroční zprávy nespadá do působnosti valné hromady společnosti". Ani posouzení této otázky však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, zejména když předmětem žaloby byl pouze požadavek na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady schvalující účetní závěrku, a nikoliv otázka schválení či neschválení výroční zprávy.

Za této situace je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu jsou adekvátně odůvodněny, a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu § 236 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad.

S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého řízení. Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu i ze samotné ústavní stížnosti (v níž stěžovatelka tytéž námitky opakuje) vyplývá, že dovolání stěžovatelky bylo po obsahové stránce polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu. Stěžovatelka tudíž fakticky nebrojila proti právní otázce zásadního právního významu, ale domáhala se přezkumu závěrů odvolacího soudu. Taková argumentace byla a priori nezpůsobilá některý z dovolacích důvodů naplnit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces - to zejména vzhledem k interpretaci a aplikaci ustanovení na ochranu práv akcionářů prostřednictvím žaloby o neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti (§ 133 obch. zák.). Ústavní soud tedy přezkoumal řízení před dovolacím soudem z těchto hledisek a dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavní soud není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů, pokud neshledá porušení ústavních práv stěžovatelky.

Ústavní soud neshledal důvod, aby se od tohoto tradičního názoru odchyloval. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Ústavní soud se dále zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č. j. 14 Cmo 64/2008-97 a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ústavní stížnost- zejména když explicitně směřuje pouze proti tomuto rozhodnutí - je v dané věci opožděná. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. prosince 2008 (14 Cmo 64/2008-97), a proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po dni, kdy stěžovatelce bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 al. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li však ústavní stížnost podána dne 9. července 2010 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná. Tento závěr potvrzuje i skutečnost, že stěžovatelka sice rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, avšak nezpůsobilým založit existenci právní otázky zásadního právního významu, když šlo zjevně o právní otázku zcela bez vlivu na vlastní meritorní posouzení skutečnosti, že předmětem sporu bylo pouze a výhradně schválení účetní závěrky společnosti a otázka schválení či neschválení výroční zprávy nemohla mít na vlastní předmět sporu žádný vliv. Proto bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2010 sp. zn. 29 Cdo 1875/2009, které bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 14. května 2010.

Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout soudcem zpravodajem jako návrh opožděný, dílem podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. září 2010


Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu