II.ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011
N 154/62 SbNU 347
Spojení věcí vedených soudním exekutorem (§ 112 občanského soudního řádu)
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 8. září 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 ve věci ústavní stížnosti J. R. proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 105 Nc 22398/2007-45 ze dne 12. května 2010, jímž nebylo vyhověno stěžovatelčiným námitkám proti příkazům k náhradě nákladů exekuce vydaným soudním exekutorem, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení.

Výrok

I. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 105 Nc 22398/2007-45 ze dne 12. května 2010 bylo zasaženo do stěžovatelčina práva na minimalizaci zásahů vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Brně č. j. 105 Nc 22398/2007-45 ze dne 12. května 2010 se proto ruší.


Odůvodnění


Ústavnímu soudu byl dne 12. července 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Brně s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 1, 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byly připojeny spisy Městského soudu v Brně sp. zn. 105 Nc 22398/2007, sp. zn. 105 Nc 29813/2007 a sp. zn. 105 Nc 29814/2007, z nichž vyplynuly následující skutečnosti.

Usneseními Městského soudu v Brně č. j. 105 Nc 22398/2007-3 ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 105 Nc 29813/2007-3 ze dne 3. prosince 2007 a č. j. 105 Nc 29814/2007-3 ze dne 3. prosince 2007 byla na návrh oprávněného, Dopravního podniku města Brna, a. s., se sídlem Hlinky 151, Brno, (dále též jen "oprávněný") podle vykonatelných platebních rozkazů k uspokojení nároku oprávněného celkově ve výši 2 286 Kč, nákladů předcházejícího řízení v celkové výši 1 800 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, nařízena exekuce na majetek povinné - stěžovatelky (výroky I a III). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola, Exekutorský úřad Brno-město, (výrok II). Usnesení o nařízení exekuce spolu s výzvami ke splnění povinností stanovených v exekučních titulech byla stěžovatelce doručena dne 11. prosince 2009.

Usnesením ze dne 21. ledna 2010 Městský soud v Brně k návrhu povinné v zájmu hospodárnosti spojil všechny výše uvedené a u něj vedené věci s tím, že řízení bude nadále probíhat pod sp. zn. 105 Nc 22398/2007.

Dne 16. března 2010 vydal soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola následující příkazy k úhradě nákladů exekuce:

- pod č. j. 030 EX 29543/07-34, jímž stěžovatelce jako povinné přikázal, aby soudnímu exekutorovi uhradila náklady exekuce (odměna exekutora ve výši 3 000 Kč, náhrada za hotové výdaje, za ztrátu času a za doručení písemností ve výši 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1 300 Kč) a aby uhradila náklady oprávněného účelně vynaložené k vymáhání nároku ve výši 4 320 Kč;

- pod č. j. 030 EX 37487/07-32, jímž stěžovatelce jako povinné přikázal, aby soudnímu exekutorovi uhradila náklady exekuce (odměna exekutora ve výši 3 000 Kč, náhrada za hotové výdaje, za ztrátu času a za doručení písemností ve výši 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1 300 Kč) a aby uhradila náklady oprávněného účelně vynaložené k vymáhání nároku ve výši 3 420 Kč;

- pod č. j. 030 EX 37488/07-33, jímž stěžovatelce jako povinné přikázal, aby soudnímu exekutorovi uhradila náklady exekuce (odměna exekutora ve výši 3 000 Kč, náhrada za hotové výdaje, za ztrátu času a za doručení písemností ve výši 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1 300 Kč) a aby uhradila náklady oprávněného účelně vynaložené k vymáhání nároku ve výši 4 320 Kč.

Proti uvedeným příkazům k náhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka námitky, jimž soudní exekutor nevyhověl a postoupil je k rozhodnutí Městskému soudu v Brně, který posléze vydaným usnesením č. j. 105 Nc 22398/2007-45 ze dne 12. května 2010 v souladu s § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, námitkám stěžovatelky nevyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Brně uvedl, že spojení věcí exekučním soudem v žádném případě nepředjímá spojení věcí vedených soudním exekutorem a případné námitky stěžovatelky nemohou obstát ani z toho důvodu, že tato opakovaně sama řádně a včas nesplnila povinnosti jí uložené pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Stěžovatelka svojí nečinností vyvolala protiprávní stav, který si u exekutora i oprávněného vynutil vznik dalších nákladů, a je proto povinna tyto náklady nést. Rovněž postup oprávněného, který vymáhal pohledávky vůči stěžovatelce ve více řízeních, nepovažoval soud za nesprávný, neboť se nejedná o štěpení práv z exekučního titulu, nýbrž o opakované porušování konkludentních smluv uzavřených se stěžovatelkou v okamžiku použití dopravního prostředku. Absurdním důsledkem postupu navrhovaného stěžovatelkou by bylo dle názoru Městského soudu v Brně uplatňování pohledávek, které jsou v řádech desítek tisíc, jediným návrhem. V dané věci nebyly ani v jednom případě splněny podmínky pro zkrácení minimální odměny exekutora ve smyslu § 46 odst. 5 exekučního řádu. Městský soud v Brně pak ve svém rozhodnutí poměrně podrobně rozebral způsoby určení nákladů exekučního řízení, včetně jednotlivých položek, a dospěl k závěru, že soudní exekutor se nedopustil porušení zákona, pokud v každé z jednotlivě probíhajících exekucí účtoval stěžovatelce jako povinné celkovou paušální a minimální částku ve výši 7 800 Kč včetně daně z přidané hodnoty, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v každém jednotlivém případě činil exekutor všechny úkony zcela samostatně (vydávání exekučních příkazů k postižení majetku stěžovatelky, vydávání příkazů k úhradě nákladů exekuce i součinnosti, jejich doručování). Závěrem Městský soud v Brně vyjádřil názor, podle něhož by jakákoli intervence soudu do rozhodovací praxe soudního exekutora ohledně spojování exekucí vedených u soudního exekutora představovala závažný a protizákonný zásah do jeho práv a nezávislé činnosti. Rozhodnutí soudu o spojení exekučních věcí nemají a nemůžou mí vliv na samotnou činnost soudního exekutora, neboť se týkají výhradně hospodárnosti soudního řízení.

Stěžovatelka s projeveným názorem Městského soudu v Brně nesouhlasí a vytýká mu, že napadeným rozhodnutím porušil její právo vlastnit majetek a popřel její právo na rovnost stran v rámci soudního řízení. Jestliže soud odmítl zasahovat do rozhodovací činnosti exekutora, pak podle jejího názoru objektivně nesoudil spor dvou stran o náhradu nákladů, stěžovatelky jako povinné a exekutora, který se v případě náhrady nákladů a odměny za provedení exekuce nachází v pozici oprávněného. Tímto postupem soud negoval svoji úlohu dohlížitele nad činností pověřeného soudního exekutora a nedostál své povinnosti poskytovat ochranu stěžovatelčiným právům. Současně Městský soud v Brně porušil i zásadu ochrany povinného a zásadu zákazu umělého navyšování nákladů řízení, když potvrdil exekutorovi nárok na desetitisícové částky odměny pro vymáhání bagatelní částky. Stěžovatelka podotýká, že soudní exekutor si způsob provádění úkonů v jednotlivých případech zvolil z vlastní vůle a zcela záměrně za účelem nárokovat trojí náhradu nákladů řízení a odměnu, přestože vydávání exekučních příkazů, žádostí o součinnost a jejich doručování probíhalo ve stejném dni. Minimální úsilí navíc, spočívající v okopírování několika dokumentů a nadepsání několika obálek, potom vedlo k navýšení odměny o několik tisíc korun. Takovéto jednání považuje stěžovatelka za rozporné s dobrými mravy a etikou, jíž jsou exekutoři vázáni se řídit.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Brně v podání ze dne 12. srpna 2010 plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Dopravní podnik města Brna, a. s., jakož i soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdali.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Ve vztahu k posuzované věci budiž dále uvedeno, že Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se uchyluje zcela výjimečně, v zásadě jen když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253)]. Jde totiž o to, že ochrana základních práv se váže především k řízení ve věci samé, a nikoliv k řízení o nákladech řízení, které samo o sobě není podstatou záležitosti, kterou soud projednává. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) a rozhodnutí na něj navazující], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, a že z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Nyní projednávaná ústavní stížnost je založena na tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí Městského soudu v Brně o náhradě nákladů exekučního řízení, respektive o odměně exekutora, zakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. představuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Konkrétně postup soudního exekutora při provádění jednotlivých exekucí stěžovatelka shledává v rozporu se zásadou hospodárnosti a překračující hranici, kdy je možno hovořit o souladu s dobrými mravy, pročež pochybení Městského soudu v Brně má spočívat v tom, že odmítl poskytnout stěžovatelce před tímto jednáním exekutora právní ochranu.

Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. ledna 2010 (N 13/56 SbNU 125), byť pouze jako součást obiter dicti, vyslovil k otázce spojování věcí a obecně hospodárnosti řízení a aplikace § 112 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Konstatoval, že podle § 112 občanského soudního řádu může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Toto ustanovení občanského soudního řádu je podle názoru Ústavního soudu třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí. Jak rezonuje ve veřejnosti, je situace, kdy vymáhané původně dlužné částky jsou nepatrným zlomkem nákladů řízení, a především nákladů exekuce, považována za obecně nespravedlivou, neracionální a ohrožující i legitimní zájmy věřitelů, resp. jejich základní práva legitimního očekávání vrácení dluhu.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. června 2011 (N 108/61 SbNU 609) - dostupném též na http://nalus.usoud.cz - byl Ústavní soud konfrontován se situací, kdy byly na povinném vymáhány pohledávky (celkem 5) oprávněného vzniklé z přepravy osob, jejichž výše (jistina a náklady nalézacího řízení) se pohybovala mezi 711 Kč a 1 611 Kč, celkově v částce 6 255 Kč, přičemž celkové náklady exekuce (náklady exekutora a náklady oprávněného) pak činily 58 800 Kč, tedy bezmála desetinásobek výše původní pohledávky. Ústavní soud v této souvislosti, aniž by tím současně obhajoval či naváděl dlužníky k vyhýbání se plnění jejich povinností, případně zpochybňoval právo soudního exekutora a oprávněného na náhradu nákladů exekuce, uvedl, že "musí existovat proporcionální vztah mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (exekučních nebo i nákladů nalézacího řízení), které musí povinný nést. Takto sofistikovaně a neúčelně vynaložené náklady by se tedy neměly stát faktickou sankcí vůči povinnému, která je navíc nepřiměřeně přísná nebo dokonce likvidační, a neměly by ani představovat nepřiměřený zdroj zisku pro stranu oprávněnou nebo exekutora. Proto by měly jak soudy, tak i exekutoři postupovat tak, aby tento zásah do vlastnického práva povinného svým postupem minimalizovaly. V dané věci by pro soudního exekutora určitě nepředstavovalo vážný problém spojení výše uvedených věcí, a to ani z hlediska věcného (pohledávky na základě stejného titulu), osobního (pohledávky jednoho oprávněného subjektu za jedním dlužníkem) ani časového (výzvy ke splnění povinnosti byly vydány v jeden den). Za situace, kdy se justiční informační systémy neustále zdokonalují, je vždy nutné zvažovat, zda skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, které k příslušnému soudu nebo soudnímu exekutorovi napadnou, z důvodů procesní ekonomie nespojit. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení (§ 112 občanského soudního řádu) i z důvodu výše zmiňované minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýš žádoucí. K individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný."

Shora vymezené principy lze přitom aplikovat i na nyní souzenou věc, u níž lze co do skutkové roviny vysledovat podobnost s případem popisovaným v posledně citovaném nálezu. Ústavní soud má za prokázané, že po stěžovatelce jako povinné byly v exekučním řízení vymáhány pohledávky oprávněného vzniklé z přepravy osob zahrnující jistinu ve výši 1 × 262 Kč, 2 × 1 012 Kč a náklady nalézacího řízení ve výši 3 × 600 Kč. Exekuce na majetek stěžovatelky byly nařízeny Městským soudem v Brně usneseními vydanými ve dvou dnech (5. listopadu 2007 a 3. prosince 2007) a výzvy soudního exekutora ke splnění povinnosti pak byly stěžovatelce doručeny v jeden den, a to 11. prosince 2009. Na podkladě vedených exekucí vydal následně soudní exekutor příkazy k úhradě nákladů exekuce, které tvořily náklady exekutora ve výši 3 × 7 800 Kč a náklady oprávněného ve výši 2 × 4 320 Kč a 1 × 3 420 Kč. Celkově tedy stěžovatelka na jistinu a náklady nalézacího řízení vynaložila částku 4 086 Kč, zatímco celkové náklady exekuce (náklady exekutora a náklady oprávněného) představovaly několikanásobně vyšší částku 35 460 Kč.

Podle názoru Ústavního soudu, s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu, se jednalo o neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení. V postupu soudního exekutora a následném rozhodnutí Městského soudu v Brně spatřuje Ústavní soud zneužití práva, které představuje zásah do práva stěžovatelky na minimalizaci zásahů vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Městský soud v Brně tím, že námitky stěžovatelky nezohlednil, porušil rovněž právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Městského soudu v Brně č. j. 105 Nc 22398/2007-45 ze dne 12. května 2010 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.