II.ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007
N 223/47 SbNU 935
Svévolné rozhodnutí v případě aplikace § 150 o. s. ř. v totožných věcech
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. II. ÚS 2070/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek M. D. a J. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2007 č. j. 11 Co 188/2007-31, jímž nebyla stěžovatelkám přiznána náhrada nákladů řízení.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2007 č. j. 11 Co 188/2007-31 se ruší.

Odůvodnění



I.

Stěžovatelky se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 30. ledna 2007 č. j. 20 C 14/2006-19 zastavil řízení o žalobě žalobkyň (stěžovatelek) na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí a žalovanému (v exekučním řízení oprávněnému - GE Money Bank, a. s.) uložil povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů částku 12 300 Kč. Výrok o náhradě nákladů odůvodnil podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") tak, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného, neboť žalovaný v průběhu exekuce (ale po podání vylučovací žaloby) požádal exekutora o vyloučení věcí z exekuce, který tak usnesením ze dne 1. prosince 2006 č. j. 103 Ex 02119/06-38 učinil. Žalovaný mohl předejít podání vylučovací žaloby tím, že jako oprávněný mohl být přítomen u soupisu movitých věcí a zajistit, aby nebyly sepsány a odvezeny věci, které nebyly prokazatelně ve vlastnictví povinné A. K.

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyním náhradu nákladů řízení nepřiznal. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Změnu výroku o nákladech řízení odůvodnil tím, že na straně žalovaného lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.) spočívající v tom, že na podanou vylučovací žalobu doručenou v listopadu reagoval neprodleně podáním došlým soudu dne 1. prosince 2006, v němž oznámil, že požádal pověřeného soudního exekutora o vyloučení žalovaných věcí z exekuce a že podanou žalobu považuje za bezpředmětnou. Na základě tohoto podání byly předmětné movité věci výše citovaným usnesením exekutora JUDr. Tomáše Vrány z exekuce vyloučeny. Právě v tomto chování žalovaného, který byl veden snahou zabránit dalšímu řízení a růstu nákladů, shledal odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů žalobkyním (§ 150 o. s. ř.). Odvolací soud vyslovil dále názor, že je spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl své náklady sám, neboť žalobkyně, protože nejsou účastníky exekučního řízení, avšak jejich vlastnické právo je ohroženo, mohou postupovat pouze cestou podání vylučovací žaloby.



II.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly porušení ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces. Nejprve stručně popsaly průběh jak řízení o vyloučení věcí z exekuce, tak i samotného exekučního řízení, včetně okolností, které exekuci provázely. Zdůraznily, že po sepsání věcí exekutorem, přestože v průběhu soupisu byl exekutor důrazně upozorněn, že věci nejsou ve vlastnictví povinné, neměly jinou možnost, než podat vylučovací žalobu. Na základě podané žaloby pak oprávněný vydal movité věci stěžovatelkám, a proto vzaly žalobu zpět. Vyjádřily přesvědčení, že žaloba byla podána oprávněně a rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení poškozuje jejich ústavně zaručená práva. Závěr odvolacího soudu, že na straně žalovaného lze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř., považují stěžovatelky za zcela chybný. Podle stěžovatelek nevzal odvolací soud v úvahu skutečnost, že to byl právě žalovaný, který zmocnil exekutora k exekuci, a je tedy odpovědný za vedení exekuce. Ustanovení § 150 o. s. ř. navíc nelze podle stěžovatelek vůbec aplikovat v případě peněžního ústavu. Nad rámec polemiky s rozhodnutím odvolacího soudu poukázaly na přesně opačný postup a opačný názor Krajského soudu v Ostravě, který prakticky v totožné věci týkající se stejného exekučního řízení, rozhodl tak, že žalobkyni (P. T. - sestře povinné A. K.) přiznal náklady řízení, přestože i v tomto případě bylo řízení o vyloučení věcí z exekuce zastaveno pro zpětvzetí žaloby (rozhodnutí ze dne 16. března 2007 č. j. 11 Co 127/2007-29).



III.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se snaží vždy co nejcitlivěji posoudit okolnosti každého případu, dojde-li ke zpětvzetí excindanční žaloby. Vychází vždy z toho, zda byl oprávněný o soupisu uvědomen, zda byl seznámen s tím, že sepsané věci nepatří povinnému, případně jak se zachoval poté, co se dověděl o tom, že věc povinnému nepatří. Pokud se soupisu neúčastnil, ale ihned poté, co byl seznámen s tvrzením, že věc povinnému nepatří, navrhne vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, je pak dle názoru účastníka řízení důvod postupovat podle § 150 o. s. ř. (jako tomu bylo v dané věci), a nikoliv podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., jak tomu bylo v případech, kdy oprávněný měl možnost reagovat na takové tvrzení již při soupisu movitých věcí (např. věc uváděná stěžovatelkami sp. zn. 11 Co 127/07).

Vedlejší účastník řízení (GE Money Bank, a. s.) na výzvu Ústavního soudu k vyjádření nereagoval.

IV.

Ústavní soud, jak vyplývá z čl. 83 Ústavy České republiky, je orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů proto může zasáhnout jen tehdy, došlo-li v jejich činnosti k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Z tohoto hlediska posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelky v dané věci brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení, konkrétně proti dle jejich názoru nesprávné aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [viz nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Z výše uvedeného vyplývá, že posouzení otázky nákladů řízení a aplikace § 150 o. s. ř. odvolacím soudem by sama o sobě nemohla vést ke kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu. V daném případě však Ústavní soud shledal, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek, konkrétně práva na spravedlivý proces, došlo jinak.

V dané věci se Ústavní soud zabýval především argumentací stěžovatelek, že ve dvou prakticky totožných věcech (věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 13/2006 a 20 C 14/2006) rozhodl Krajský soud v Ostravě ohledně náhrady nákladů naprosto odlišně. Pro náležité posouzení věci si proto Ústavní soud vyžádal spisy vztahující se k daným věcem (spisy Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 20 C 13/2006 a 20 C 14/2006 a dále kopii exekutorského spisu Exekutorského úřadu v Přerově sp. zn. 103 Ex 02119/06). S vyžádaných spisů se podává, že exekuce byla prohlášena na majetek povinné A. K. Soupis movitého majetku povinné proběhl dne 5. října 2006 za účasti povinné, jejího otce a dvou pracovníků exekutorského úřadu. Proti sepsání movitých věcí podaly žalobu jak obě stěžovatelky (věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 14/2006 a 20 C 15/2006, které byly v průběhu řízení sloučeny do jedné věci), tak i sestra povinné - P. T. (věc vedená u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 13/2006), ve všech případech s tvrzením, že věci sepsané exekutorem nejsou ve vlastnictví povinné, ale v jejich vlastnictví. Na základě podané žaloby a po žádosti žalovaného o vyloučení věcí z exekuce soudní exekutor usnesením ze dne 1. prosince 2006 vyloučil sepsané a vylučovacími žalobami napadené věci z exekuce. Poté vzaly všechny žalobkyně své žaloby zpět a Okresní soud ve Vsetíně řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl v případě P. T. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a v případě stěžovatelek stanovil žalovanému povinnost uhradit náklady řízení stěžovatelkám. K odvolání neúspěšných účastníků řízení (tj. P. T. v prvém případě a žalované GE Money Bank, a. s., v ústavní stížností napadené věci) Krajský soud v Ostravě změnil v obou případech rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že vždy vyhověl podanému odvolání, tzn. že ve svém důsledku rozhodl v obou případech opět naprosto opačně.

Z předložených spisů nevyplývá a Ústavní soud ani nezjistil žádnou odlišnost, která by jakkoliv odůvodňovala odlišný postup v obou zmiňovaných případech. Vzhledem k tomu, že veškerý majetek, jehož se týkaly podané vylučovací žaloby, byl sepsán při jednom úkonu (dne 5. října 2006) a bez účasti oprávněného, vyznívá i argumentace odvolacího soudu obsažená ve vyjádření k ústavní stížnosti, že oprávněný měl v případě P. T. možnost při soupisu věcí reagovat na tvrzení, že sepsané věci nejsou ve vlastnictví povinné, poněkud nepatřičně.

Jak již Ústavní soud v minulosti několikrát konstatoval [např. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417)], ke znakům právního státu a mezi jeho základní principy neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost je vyjádřením postulátu, podle kterého se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli.

Ústavní soud netvrdí, že právě ústavní stížností napadené rozhodnutí je po stránce aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu (konkrétně § 150 o. s. ř.) vadné (tato úloha mu ostatně ani nepřísluší a ani mu nepřísluší sjednocování judikatury ohledně nákladů řízení). Ústavní soud ponechává na úvaze odvolacího soudu, jak rozhodne; avšak odvolací soud musí dostát požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty, a pokud se bude chtít odchýlit od své rozhodovací praxe, musí tento odchylný postup náležitě zdůvodnit, což se v dané věci nestalo. Jak již bylo řečeno výše, odvolací soud rozhodl v prakticky naprosto totožné věci (shodný byl skutkový stav, odlišné byly pouze osoby žalobkyň, avšak zastoupených týmž advokátem) v rámci jednoho exekučního řízení vedeného z podnětu téhož oprávněného ohledně nákladů řízení naprosto rozdílně. Zatímco v prvém případě přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni, ve druhém (ústavní stížností řešeném) rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení žalobkyním nepřiznal. Tím došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a tím i k porušení zásady právní jistoty. Krajský soud v Ostravě totiž rozhodl odlišným způsobem u dvou skutkově shodných případů.

Odůvodnění odvolacího soudu, proč na danou věc aplikoval právě § 150 o. s. ř., se za této situace Ústavnímu soudu s ohledem na výše popsaný stav věci jeví jako účelové. Z tohoto pohledu se tedy jedná o rozhodnutí svévolné a porušující právo na spravedlivý proces. Je třeba, aby odvolací soud, v případě, že setrvá na svém názoru na aplikaci § 150 o. s. ř. a nepřizná stěžovatelkám náhradu nákladů řízení, náležitě vysvětlil, proč v případě stěžovatelek považoval chování žalovaného za chování odůvodňující aplikaci § 150 o. s. ř.

Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, jak je ve výroku uvedeno.