II.ÚS 2120/14 ze dne 12. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Semtín 81, Rybitví, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 5. 2013, č. j. 3 T 34/2013-449, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 7. 2013, č. j. 14 To 167/2013-467, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 8 Tdo 374/2014-21, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ze dne 19. 6. 2014 a splňující í zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví citovaným usnesením dle ustanovení § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdy platném znění (dále jen "tr. řád"), zamítl odvolání stěžovatele, směřující proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen "tr. zákoník"), když v době od července 2010 do konce května 2011 v blíže neupřesněných dnech pod různými smyšlenými a nepravdivými záminkami (podnikání, vyplácení zaměstnanců, oprava jeho rodinného domu) si od poškozené I. Blažkové půjčoval různě vysoké finanční částky, která je mimo jiné hradila z finančních částek získaných za prodej svého bytu a vozidla, a celkově jí tak způsobil škodu ve výši 1.002.000 Kč, tedy sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu. Za uvedený zločin byl stěžovateli podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené I. Blažkové částku 977.000 Kč.

3. Dovolání, v němž stěžovatel odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítal především nesprávné právní posouzení skutku, když prý z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu, neboť nebyl prokázán úmysl stěžovatele se obohatit tím, že poškozenou uvedl v omyl; Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje, a jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale též odvolání a obhajoby v průběhu řízení před nalézacím soudem. Stěžovatel tak opětovně polemizuje zejména se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů, i jak právně kvalifikovaly předmětný skutek jako zločin podvodu, ačkoliv prý znaky trestného činu nenaplňoval, neboť mu nebylo prokázáno úmyslné jednání se obohatit, a to ani na základě svědeckých výpovědí poškozené a svědkyň, jež stěžovatel, na rozdíl od obecných soudů, považuje za nepravdivé a nevěrohodné. Nadto uvedl, že tak obecné soudy činily i s ohledem na skutečnost, že stěžovatel je příslušníkem romské menšiny, zatímco poškozená a svědkyně jsou "bílé pleti a mluví pravdu, i když poškozená nebyla schopna škodu prokázat", čímž došlo k porušení čl. 3 odst. 1 Listiny.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Do pravomoci Ústavního soudu nicméně v zásadě nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) či sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), dostupné na http://nalus.usoud.cz].

7. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a hodnocením důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném. Tyto námitky se nicméně shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu řízení před obecnými soudy, a to nejen v průběhu odvolacího a dovolacího řízení, ale již jako součást své obhajoby v řízení před nalézacím soudem, a s nimiž se obecné soudy řádně a přesvědčivě vypořádaly. Tímto stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Zejména krajský soud se podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které uplatnil v průběhu odvolacího řízení a jež následně zopakoval v dovolání i v ústavní stížnosti. Velmi důkladně se zabýval nejen námitkami stran kvalifikace samotného jednání stěžovatele, ale i zpochybňováním důvěryhodnosti svědeckých výpovědí, přičemž opětovně vyvrátil jakékoliv pochybnosti o namítané absenci úmyslu obohatit se v jednání stěžovatele. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nenabízí žádný relevantní ústavněprávní argument, kterým by byl způsobilý závěry obecných soudů jakkoliv zpochybnit.

8. Argumentaci stěžovatele stran porušení čl. 3 odst. 1 Listiny a tedy namítané diskriminační jednání obecných soudů ve vztahu ke stěžovateli z důvodu jeho příslušnosti k romské menšině, což mu mělo při hodnocení jeho svědeckých výpovědí a koneckonců i při rozhodnutí o vině i trestu přitížit, Ústavní soud považuje za ryze účelovou, neboť v ní stěžovatel svá tvrzení o neprokázání úmyslu obohatit se založil na zcela odlišných (pro sebe prospěšných) skutečnostech, než jaké se staly podkladem odsuzujících, ústavní stížností napadených rozhodnutí. Pokud stěžovatel hovoří o přitěžujících okolnostech, pak za takové obecné soudy při výroku o trestu hodnotily stěžovatelovu trestní minulost, kdy byl za obdobná podvodná jednání již opakovaně odsouzen, a to i k nepodmíněným trestům, a nikoliv jeho příslušnost k romské menšině, jak namítá v nyní projednávané ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu