II.ÚS 2138/14 ze dne 26. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HiComp, a.s., se sídlem Husinecká 903/10, Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Palác YMCA, Na Poříčí 12, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, č. j. 7 Af 50/2010-75, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. 9 Afs 90/2013-36, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 23. 6. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (viz § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její správní žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 11. 2010, č. j. 14048/10-300-105683. Uvedeným rozhodnutím Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2007, vydanému Finančním úřadem pro Prahu - Jižní Město (dále jen "správce daně") dne 31. 5. 2010, č. j. 98672/10/011511100997 (dále jen "dodatečný platební výměr"), kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za výše uvedené zdaňovací období ve výši 20.577 Kč a dále byla stanovena povinnost uhradit penále v částce 4.115 Kč. Správce daně při vydání dodatečného platebního výměru vycházel ze závěrů daňové kontroly, v jejímž průběhu bylo zjištěno, že stěžovatelka si v uvedeném zdaňovacím období uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (mimo jiné) z faktury ze dne 27. 7. 2007, č. 076/2007, FP2007674, vystavené obchodní společností STAMOZA, s. r. o., za kolaudační řízení na stavbě Makro Brno v částce 108.300 Kč základu daně a 20.577 Kč daně z přidané hodnoty, nicméně podle správce daně neprokázala, že obchodní společnost STAMOZA, s. r. o. je skutečně osobou, která vystavila předmětný daňový doklad a poskytla deklarované zdanitelné plnění. Proto správce daně dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně dle ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), a tudíž byl vydán dodatečný platební výměr.

3. Stěžovatelka jak v řízení před správními orgány, tak i následně v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale uváděla, že postup správních orgánů byl nezákonný, založený na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítala, že v řízení před správními orgány nebylo prokázáno, že zdanitelné plnění dle předmětného daňového dokladu (faktury) neuskutečnil plátce daně z přidané hodnoty. Správní orgány tak vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nepřihlédly k okolnostem, které vyšly v průběhu dokazování najevo. Nadto dospěly i k nesprávnému právnímu závěru, při němž vycházely z výkladu citovaného ustanovení § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, dle něhož je daňový subjekt povinen prokazovat přijetí zdanitelného plnění od plátce deklarovaného na daňovém dokladu, což následně svými rozhodnutími aproboval i městský soud a Nejvyšší správní soud. S tímto výkladem se stěžovatelka neztotožnila, neboť podle ní postačí pouze, je-li nárok na odpočet daně prokázán daňovým dokladem vystaveným plátcem daně z přidané hodnoty, a je-li tento doklad řádně zaúčtován.

4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že shora předestřeným postupem správní orgány a obecné soudy zasáhly do jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Nadto polemizuje se způsobem, jakým se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vypořádal s jejími námitkami, obsaženými v kasační stížnosti, a celkově tak zpochybňuje jeho právní závěr o věcné správnosti postupu i výkladu příslušného ustanovení § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných (správních) soudů a orgánů veřejné správy však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, příp. správní žalobě, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

7. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž zákona o správě daní a poplatků, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny.

8. Především Nejvyšší správní soud se velmi důkladně zabýval stěžovatelkou namítanou nezákonností postupu správních (daňových) orgánů v rámci řešení sporné otázky, zda měla stěžovatelka nárok na odpočet daně z přidané hodnoty i za situace, kdy bylo správcem daně zjištěno, že plátce daně uvedený na daňovém dokladu ve skutečnosti zdanitelné plnění neposkytl, přičemž dospěl k závěru, že správní orgány nepostupovaly v rozporu s příslušnými ustanoveními tehdy platného zákona o správě daní a poplatků, resp. zákona o dani z přidané hodnoty, včetně jimi zastávaného výkladu citovaného ustanovení § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, když mimo jiné konstatoval, že "daňový doklad, který jen simuluje uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci požadavku správce daně směřujícího k dokázání hmotněprávního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění. Proto nemůže být jen samotné doložení po formální stránce bezvadného daňového dokladu dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, vždy musí být fakticky podložen existujícím zdanitelným plněním." (bod 16 rozsudku).

9. Správními orgány i městským soudem zastávaný právní názor nadto Nejvyšší správní soud důkladně konfrontoval nejen se závěry své dosavadní judikatury v obdobných věcech (srov. např. rozsudek ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 - 107; rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 129/2006 - 142; anebo rozsudek ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, vše dostupné na www.nssoud.cz), ale i se závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu. Podrobně se tak vypořádal s námitkou stěžovatelky, opětovně předestřenou i v ústavní stížnosti, ohledně nesouladu výše uvedeného právního názoru s judikaturou Ústavního soudu, zejména pak s nálezem ve věci sp. zn. II. ÚS 664/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 85/41 SbNU 105).

10. Ústavní soud se tak neztotožňuje s argumentací stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti, jíž zpochybňuje způsob, jakým se soudy vypořádaly s jejími námitkami, opakovaně vznesenými ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Naopak, postup obecných soudů i jimi přijatý právní názor, opírající se zejména o výklad předmětného ustanovení § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.

11. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu