II.ÚS 214/98 ze dne 30. 1. 2001
N 21/21 SbNU 183
Postavení české republiky po zániku České a Slovenské Federativní republiky, sukcese států a její dopad na vztahy k jednotlivcům
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatele B.
A. H., bytem Spojené státy americké o ústavní stížnosti proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 1. 1997, čj. 5
C 32/94-72, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
1. 1998, čj. 18 Co 514/97-98, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení
napadených rozsudků obecných soudů, neboť tyto dle názoru
stěžovatele zasahují do nedotknutelnosti jeho vlastnického práva
a práva na spravedlivý proces, která zakotvují ustanovení čl. 10
Ústavy ČSSR, č.100/1960 Sb., čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),
včetně čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.

Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že B.
A. H., byl od 1. 1. 1956 do 1. 5. 1982 ve služebním poměru
příslušníka SNB, spadajícího pod tehdejší Ministerstvo vnitra
ČSSR, i když pracoval převážně v zahraničí pro sovětskou KGB jako
tajný agent pod nejrůznějšími jmény. I proto mu zbylé, jiným
způsobem nevyplacené služební příjmy měly být ukládány
po vzájemné dohodě na blíže nespecifikovanou vkladní knížku, která
zůstávala v detenci vedlejšího účastníka (Ministerstva vnitra). Na
základě plné moci byl zřejmě s finančními prostředky stěžovatele
oprávněn disponovat i npor. B. S. V souvislosti s emigrací
stěžovatele do USA byl jeho služební poměr ukončen k výše
uvedenému dni kádrovým rozkazem ministra vnitra ze dne 2. 7.
1982. Ke dni skončení služebního poměru se na uvedené vkladní
knížce měla dle tvrzení stěžovatele nacházet částka ve výši
856.321,20 Kčs, která však měla být po svévolném zrušení
vkladového vztahu ministerstvem dne 9. 9. 1982 převedena z výše
popsaných důvodů zpět na účet velvyslanectví SSSR.



Stěžovatel se od 21. 6. 1993 domáhal soudní cestou zaplacení,
resp. vydání "neoprávněného majetkového prospěchu" ve výši
856.321,20 Kčs žalovanými, kterými bylo Ministerstvo vnitra ČR
(první žalovaný) a Velvyslanectví SSSR, správně Ruské federace,
(druhý žalovaný).

Řízení bylo nejprve dne 9. 2. 1994 zastaveno usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 5 C 32/94-11, z důvodu
nezaplacení soudního poplatku. K odvolání žalobce bylo toto
rozhodnutí po uhrazení soudního poplatku zrušeno usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 1994, čj. 18 Co 213/94-21,
a věc vrácena prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.

Ve věci samé pak rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 samosoudcem
JUDr. K. B. dne 27. 3. 1995, čj. 5 C 32/94-28, tak, že žalobu
proti prvému žalovanému Ministerstvu vnitra ČR zamítl, když nárok
žalobce-stěžovatele považoval za promlčený ve lhůtách podle
ustanovení § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění před novelou č. 509/1991 Sb. a podle § 22 zákona
č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím
orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Proti druhému
žalovanému bylo řízení zastaveno.



Stěžovatel však napadl uvedené rozhodnutí odvoláním, na jehož
základě bylo zrušeno ve výroku o nákladech řízení a ve věci samé
ve vztahu k prvnímu žalovanému usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 18. 4. 1996, čj. 18 Co 554- 555/95, a to z toho důvodu, že
ve věci rozhodoval samosoudce, ačkoli se jednalo o pracovně, resp.
služebně právní věc.

Již v senátu rozhodl ve věci Obvodní soud pro Prahu 7
rozsudkem ze dne 27. 1. 1997, čj. 5 C 32/94-72, a to tak, že
žalobní návrh opětovně v celém rozsahu zamítl s odůvodněním, že se
jedná o nárok vyplývající ze služebního poměru, upraveného zákonem
č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků SNB. Z ustanovení
§§ 129-131 uvedeného zákona soud dovodil, že nárok stěžovatele byl
promlčen.

O odvolání stěžovatele proti posledně zmiňovanému rozsudku
rozhodl Městský soud v Praze dne 16. 1. 1998, rozsudkem čj. 18 Co
514/97-98, kterým rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a to jak ve
věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze
se v odůvodnění tohoto potvrzujícího rozsudku odvolal na správné
posouzení věci soudem prvního stupně. S ohledem na odlišnou
argumentaci v odvolání stěžovatele, které formulovalo jeho nárok
jako vydání předmětu vlastnického práva, doplnil odvolací soud
odůvodnění svého rozhodnutí ještě o právní názor, dle něhož není
možno vydat peněžitou částku jako věc movitou, neboť nebyla
individuálně určena.

V zákonné lhůtě podal stěžovatel proti tomuto rozsudku
dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7.
1999, čj. 25 Cdo 918/99-118, odmítnuto pro nepřípustnost.

Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Městského soudu
v Praze a dále vyjádření Ministerstva vnitra ČR jako vedlejšího
účastníka.

Městský soud v Praze v přípise ze dne 5. 12. 2000 navrhl
ústavní stížnost zamítnout a v podstatě odkázal na odůvodnění
svého rozhodnutí, které ve věci vydal jako odvolací soud.



Ministerstvo vnitra ČR, jako vedlejší účastník řízení,
navrhlo také zamítnutí ústavní stížnosti v celém rozsahu. Sdělilo,
mimo jiné, že stěžovatel A. B. H., nebyl ke dni 31. 12. 1992
občanem ČSFR a ani neměl k tomuto dni na území ČSFR trvalé
bydliště.

Tato vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 22. 11. 2000 a ze
dne 6. 12. 2000 byla 15. 12. 2000 doručena stěžovateli, který byl
současně poučen o tom, že se může k předloženým dokumentům
vyjádřit, a to ve lhůtě 10 dnů. Stěžovatel však v takto stanovené
lhůtě svého práva vyjádřit se k prováděným důkazům nevyužil.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů
z hlediska práv stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou
a mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10
Ústavy, avšak žádného porušení neshledal.

Ústavní stížnost není důvodná.

Hlavní námitka stěžovatele poukazuje zejména na ustanovení
čl. 10 Ústavy ČSSR, č.100/1960 Sb., čl. 11 odst. 1 Listiny a čl.
1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, které zaručují každému ochranu
osobního vlastnictví ve vztahu k úsporám nabytým prací,
nedotknutelnost vlastnického práva a právo pokojného užívání
majetku. K porušení těchto práv stěžovatele mělo dojít vedle
původního jednání Ministerstva vnitra i tím, že soudy prvního
a druhého stupně neuložily žalovanému (vedlejšímu účastníkovi
- Ministerstvu vnitra) povinnost vydat stěžovateli vkladní knížku
se zůstatkem ve výši 856.321,20 Kčs, anebo částku, která byla
k 9. 9. 1982 na této vkladní knížce uložena.

Tato námitka týkající se vlastnického práva úzce souvisí
s další námitkou, tentokrát zaměřenou proti postupu obecných
soudů, které dle tvrzení stěžovatele nedostatečně zjistily
skutkový stav, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není běžnou třetí
instancí v systému obecného soudnictví, a proto po něm ani není
možno požadovat, aby prováděl standardní dokazování, které nebylo
z nějakého důvodu provedeno obecnými soudy. I když zákon č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
skutečně ve svých ustanoveních §§ 42 a 48 připouští možnost
provádět důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, nejedná se
o procesní zvýhodnění stěžovatele, který neunesl v předchozím
řízení před obecnými soudy své důkazní břemeno.

V daném případě má Ústavní soud zato, že stěžovatel
neprokázal existenci svého vlastnického práva k žalovaným peněžním
prostředkům, jehož ochrany se touto ústavní stížností dovolává. Až
pokud by bylo nepochybné, jaká finanční částka a zda se skutečně
stala vlastnictvím stěžovatele, musel by se Ústavní soud zabývat
tím, zda výše uvedené základní právo stěžovatele bylo či nebylo
porušeno. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na právní
názor vyslovený např. v rozhodnutích III. ÚS 366/97 nebo III. ÚS
44/94, dle něhož je článkem 11 Listiny chráněno pouze vlastnické
právo existující a nikoli vlastnické právo tvrzené, které tvoří
předmět řízení.

Pokud se stěžovatel domnívá, že tyto skutečnosti týkající se
jeho vlastnického práva k uvedeným mzdovým prostředkům je možné
prokázat, měl tak učinit již v řízení před obecnými soudy
v souladu se zásadou "vigilantibus iura" (nechť si každý střeží
svá práva). V tomto řízení byl totiž stěžovatel navrhovatelem,
tedy mohl a měl navrhovat další důkazy k prokázání tvrzených
skutečností, o což však neusiloval ani v posledním odvolacím
řízení, kde se až po několik let trvajícím řízení začal dovolávat
svého vlastnického práva namísto původně zažalovaného vyplacení
resp. vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Z protokolu
o jednání u Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 1. 1997 však
lze zjistit, že stěžovatel resp. jeho zástupce výslovně prohlásil,
že " žalobce žaluje svého zaměstnavatele za to, že mu finanční
prostředky řádně nevyplatil". Rovněž z alternativně zpracovaného
odvolání stěžovatele ze dne 22. 3. 1997 lze dovodit, že stěžovatel
sám zřejmě nebyl o svém vlastnickém právu k žalovaným finančním
prostředkům přesvědčen, když v bodě 2.3. nabízí i odůvodnění pro
posouzení nároku jakožto nároku ze služebního poměru.



Právní názor stěžovatele, který se v souvislosti s nároky
vyplývajícími z vkladového vztahu dovolává údajného vlastnického
práva, není nesporný ani s ohledem na důsledné občanskoprávní
odlišování věcných práv a institutů závazkových. Vkladní knížka
není cenným papírem, nýbrž je pouhým potvrzením o přijetí vkladu
v určité výši a vkladový vztah vyjadřuje toliko obligační nárok
oprávněné osoby na vyplacení peněžité částky odpovídající výši
vkladu.


Vzhledem k tomu, že vlastnické právo k předmětným finančním
prostředkům se nepodařilo stěžovateli prokázat a v průběhu řízení
nevyšly najevo žádné nové skutečnosti zásadního významu, přiklání
se i Ústavní soud k právnímu názoru obecných soudů, že odvozené
nároky pana H. je třeba posuzovat jako nároky mzdové podle
příslušných ustanovení zákona č. 100/1970 Sb., o služebních
poměrech příslušníků SNB. Tento zákon totiž upravuje služební
poměr, práva a povinnosti z něho vyplývající, včetně hmotného
zabezpečení příslušníků SNB. Názoru, že žalovaný nárok spadal pod
režim zmíněného zákona č. 100/1970 Sb., přisvědčuje i jednoznačný
postoj navrhovatele, který v řízení před soudem prvního stupně
trval na tom, že se jedná o nárok pracovněprávní, tj.
u příslušníka SNB o věc služebněprávní. Právě tyto vztahy upravuje
zákon č. 100/1970 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O ustanovení
tohoto právního předpisu se opírá mimo jiné i část argumentace
stěžovatelova odvolání ze dne 22. 3. 1997 proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 7. Ve světle těchto zákonných ustanovení pak lze
dát za pravdu Obvodnímu soudu pro Prahu 7 i Městskému soudu
v Praze, které stěžovatelův peněžitý nárok považovaly za promlčený
ve lhůtách dle §§ 129-131 zmíněného zákona.

Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil,
že předmětné řízení před obecnými soudy nebylo stiženo žádnou
podstatnou vadou, a neshledal ani extrémní nesoulad mezi
provedeným dokazováním, skutkovými zjištěními a právními závěry
napadených rozhodnutí.

Pokud se jedná o stěžovatelem namítanou absenci skutečností,
významných pro posouzení věci v právní rovině a vydání rozhodnutí
ve smyslu ust. § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen
"o.s.ř."), ústavní stížnost není v této části dostatečně
konkrétní. Z odkazu na uvedené ustanovení o.s.ř. vyplývá, že
stěžovatel zřejmě brojí proti odůvodnění napadených rozsudků, kde
postrádá odkaz soudu na provedené důkazy ohledně skutkového stavu
a případné vysvětlení, proč nebylo provedeno dokazování další.
V původním, později zrušeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
7 ze dne 27. 3. 1995, jsou však obsaženy všechny náležitosti
požadované ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., tj. odkaz na důkazy
(převážně listinné) v řízení provedené, ze kterých byl dostatečně
zjištěn skutkový stav (přílohy A-M a přílohy 1, 2, 3), důvod pro
neprovádění dalšího dokazování atd. I když byl tento rozsudek
později částečně zrušen a v rozsudku novém ze dne 27. 1. 1997 se
prvoinstanční soud, stejně tak jako soud odvolací v rozsudku ze
dne 16. 1. 1998, zabývají především právním posouzením zjištěného
skutkového stavu (námitkou promlčení a podmínkami pro vydání
věci), domnívá se Ústavní soud, že skutková zjištění, na jejichž
základě měl soud věc právně posoudit, nebyla za dané situace
sporná, a tudíž výslovným neuvedením těchto skutkových zjištění
včetně odpovídajících důkazů v nových rozsudcích nepochybily
obecné soudy takovým způsobem, aby došlo k porušení stěžovatelova
práva na spravedlivý proces. Rovněž v jednání, které předcházelo
vyhlášení rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 7 dne 27. 1. 1997,
došlo k rekapitulaci dosud provedených důkazů podstatných pro
rozhodnutí ve věci. Faktu, že skutkový stav nebyl mezi stranami
sporný, přisvědčuje i to, že z žádné strany nebyla až na nepatrné
výjimky na samém počátku řízení patrná snaha o doplnění
dokazování.

S odkazem na výše uvedené Ústavní soud opětovně zdůrazňuje,
že nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že soudy byly v dané
věci ex officio povinny provádět důkazy a zjišťovat skutečnosti
podstatné pro rozhodnutí ve věci. Zvláště pak, jedná-li se
o řízení civilní, provádějí soudy (s výjimkou řízení podle ust.
§ 120 odst. 2 o.s.ř.) výhradně důkazy navrhované účastníky řízení.
Pokud by však i v takovém řízení vyšla najevo potřeba provést ke
zjištění skutkového stavu důkazy jiné, než navrhované účastníky
řízení, může soud tyto dle vlastního uvážení provést (§ 120 odst.
3 o.s.ř.). Není to však jeho povinností a v civilním řízení
sporném taková praxe ani nebývá obvyklá.

Ústavní soud, vycházeje z výše uvedených dílčích závěrů,
shledal, že jde o návrh neopodstatněný i z důvodu, kterým se
obecné soudy vůbec nezabývaly.

Stěžovatel se od počátku domáhá (coby žalobce) svého údajného
nároku před obecnými soudy vůči Ministerstvu vnitra ČR. Svou
žalobu nejprve adresoval Obvodnímu soudu pro Prahu 1, ten však
usnesením ze dne 4. 10. 1993, sp. zn. 25 C 175/93, vyslovil svou
"místní nepříslušnost" s odůvodněním, že žádná ze žalovaných
stran, tedy ani Ministerstvo vnitra ČR, "nemá své sídlo" v jeho
obvodu. Postoupil věc (zjevně podle kritéria "sídla") Obvodnímu
soudu pro Prahu 7, jenž svou příslušnost dále nezpochybnil.

Žádný z obecných soudů ovšem neřešil otázku pasivní
legitimace žalovaného (tedy Ministerstva vnitra ČR), plynoucí
z hmotného práva, tedy otázku jeho způsobilosti být subjektem
povinnosti odpovídající právu žalobce, jehož porušení mělo být
předmětem civilního soudního řízení. Ze žaloby vyplývá, že nároky
žalobce (stěžovatele) směřovaly ve skutečnosti proti
československému Federálnímu ministerstvu vnitra, neboť byl
v rozhodné době ve služebním poměru příslušníka Sboru národní
bezpečnosti tehdejšího Československa a právě československé
Federální ministerstvo vnitra podle jeho tvrzení neoprávněně
disponovalo jeho peněžitým vkladem. Materiální legitimaci
Ministerstva vnitra ČR v dané věci spatřoval žalobce (stěžovatel)
v tom, že - jak výslovně uvádí ve své ústavní stížnosti - na toto
ministerstvo "přešly práva a povinnosti" tehdejšího Federálního
ministerstva vnitra, a to "v souvislosti se zánikem ČSFR".

Federální ministerstvo vnitra je orgánem československého
státu. Ministerstvo vnitra ČR je orgánem českého státu.

Federální shromáždění ČSFR rozhodlo svým ústavním zákonem
č. 542/1992 Sb. ze dne 25. 11. 1992 o "zániku" ČSFR k 31. 12.
1992. Česká republika a Slovenská republika, které vznikly na
jejím místě, se staly nástupnickými státy zaniklého státu. Tento
právní postup byl akceptován bez jakýchkoli výhrad celým
mezinárodním společenstvím i mezivládními organizacemi.

Česká a Slovenská Federativní Republika na jedné straně
a Česká republika na straně druhé nejsou tudíž tímtéž státem
a tímtéž subjektem mezinárodního práva. Zánik ČSFR byl formou
rozpadu státu, jehož subjektivita zanikla. Nešlo naopak o secesi,
kdy by se část dosavadního státu odtrhla a dosavadní stát by
nadále existoval jako identický subjekt mezinárodního práva, pouze
ve zmenšeném území. Jinými slovy, Česká republika není
pokračovatelem Československa, ale pouze nástupnickým státem, na
něhož přecházejí práva a povinnosti státu-předchůdce v souladu
s normami mezinárodního práva o sukcesi státu a v rozsahu, které
mezinárodní právo vymezuje.

Otázku sukcese států řeší dosud převážně obecné (obyčejové)
mezinárodní právo. Ustálené součásti institutu sukcese (sukcese ve
vztahu ke smlouvám, ke státnímu majetku, státním archívům
a státním dluhům), které byly již kodifikovány mnohostrannými
mezinárodními úmluvami, upravují vztahy mezi státy a přechodu práv
a povinností nástupnického státu v jeho vztazích k jednotlivcům se
zásadně netýkají.

K posledně uvedenému typu vztahů se vyjadřuje v jisté míře
pouze obecné mezinárodní právo. Předně nutno zdůraznit, že
"sukcesí států" se podle mezinárodního práva rozumí "nahrazení
jednoho státu druhým v odpovědnosti za mezinárodní vztahy území"
[čl. 2 Vídeňské úmluvy o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám (č.
292/1999 Sb.)]. Institut sukcese států tak má výrazně územní
povahu. Práva a povinnosti sukcesora se tedy vždy vztahují
k území, za něž nově převzal mezinárodní odpovědnost, a tímto
územím se i poměřují. Renomovaní autoři učebnic mezinárodního
práva se vesměs shodují na tom, že ve vztahu mezi
státem-sukcesorem a jednotlivci, kteří podléhali jurisdikci
státu-předchůdce, se uplatňuje doktrína tzv. nabytých práv, která
garantuje právní jistoty subjektů jeho vnitrostátního práva.
Současně však pochybují o tom, že by tato doktrína byla součástí
závazného mezinárodního obyčeje, neboť k tomu chybí jak všeobecná
ustálená, dlouhodobá praxe států (usus longaevus), tak přesvědčení
o právní závaznosti takové praxe v celém mezinárodním společenství
(opinio necessitatis sive iuris) (Nguyen Quoc Dinh, Patrick
Dailler, Allain Pellet: Droit international public, 4e édition,
Paris, 1992, str. 513-515). Nejméně sporná jsou přitom nabytá
práva v oblasti striktně pojatého soukromého práva, mnohem
spornější naopak práva vzniklá ze vztahů veřejnoprávních.

Jak vyplývá z vyjádření Ministerstva vnitra ČR, neměl
stěžovatel v okamžik sukcese, tedy přechodu práv a povinností
z československého na český stát, žádný faktický vztah ani
k České republice, ani k jejímu státnímu území. K 31. 12. 1992
nebyl občanem ČSFR ani ČR, ani neměl na území ČSFR a ČR trvalé
bydliště. Trvale naopak pobýval v zahraničí. Vztah, z něhož
vyvozuje svá práva, je vztahem služebním, tedy veřejnoprávním.

Nutno proto konstatovat, že České republice nevyplývá
z obecného mezinárodního práva žádná povinnost převzít případné
závazky jiného státu, byť svého předchůdce (ČSFR), vůči
jednotlivci, jenž nebyl v okamžik sukcese nijak efektivně spjat se
vznikajícím státem ani s jeho územím a jehož nárok byl založen
na předpisech služební (veřejnoprávní) povahy.

Ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb. z 15. 12. 1992 o opatřeních
souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
ve svém čl. 5, odst. 2 stanoví, že ČR přebírá majetková a jiná
práva a závazky (neuvedené v čl. 4 téhož ústavního zákona), které
pro ČSFR "ke dni jejího zániku vyplývaly z mezinárodního práva",
a to s určitými výjimkami. Citovaný ústavní zákon je v souladu
s čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky součástí jejího ústavního
pořádku, neboť jde o ústavní zákon ČNR přijatý po 6. červnu 1992.
Čl. 5 úst. zákona č. 4/1993 Sb. tak inkorporuje do vnitrostátního
práva příslušné normy mezinárodního práva, včetně norem
obyčejových. V souladu se svou argumentací dospěl Ústavní soud
k závěru, že citovaný článek 5 na tento posuzovaný případ
nedopadá, neboť mezinárodní právo České republice neukládá závazek
ČSFR daného druhu vůči jednotlivci převzít, a tento závazek tedy
není součástí sukcese podle mezinárodního práva.

Čl. 4 citovaného ústavního zákona č. 4/1993 Sb. dále uvádí,
že "Majetková a jiná práva a závazky České a Slovenské Federativní
Republiky přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu
stanoveném ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou
mezi Českou republikou a Slovenskou republikou". Toto ustanovení
zakotvuje rozsah sukcese v českém právním řádu (na úrovni
ústavního pořádku). Jeho obsah (ve spojení s čl. 5) odpovídá
platnému mezinárodnímu právu, podle nějž není ČR pokračovatelem
ČSFR, a tudíž nepřebírá všechny majetkové závazky ČSFR, nýbrž jen
některé z nich (jejichž převzetí jí ukládá československý ústavní
zákon, smlouva se SR nebo mezinárodní právo).

Ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR č. 624/1992 Sb.
o zániku funkce soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů
v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
ze dne 17. prosince 1992, jenž má ve smyslu čl. 112 odst. 3 Ústavy
ČR sílu prostého zákona, se k problematice služebních poměrů
policistů vyjadřuje ve svém čl. 4. V souladu s ním "práva
a povinnosti ze. skončených služebních poměrů ke státním orgánům
a organizacím České a Slovenské Federativní Republiky zaniklým
nebo zrušeným v souvislosti se zánikem České a Slovenské
Federativní Republiky a ze vztahů s těmito poměry souvisejících,
které nebyly vypořádány ke dni 31. prosince 1992, přecházejí
na Českou republiku a na Slovenskou republiku a budou vypořádány
na základě dohody. mezi Českou republikou a Slovenskou republikou
podle právních předpisů platných v době jejího uzavření.".

Vzhledem k tomu, že cit. ústavní zákon č. 624/1992 Sb.
upravuje okolnosti a důsledky skončení služebních poměrů
"v souvislosti se zánikem ČSFR", bylo by možno ustanovení čl. 4
vykládat tak, že povinnosti ze služebních poměrů skončených před
31. 12. 1992 se nestaly předmětem sukcese a jednotlivec se jich
před orgány sukcesorských států již nemůže dovolat (podle
vyjádření MV ČR skončil služební poměr stěžovatele již k 1. 5.
1982, kdežto stěžovatel naopak tvrdí, že jeho služební poměr dosud
formálně neskončil).

Takový výklad je ovšem zjevně příliš restriktivní, neboť
snižuje právní jistoty těch osob, jejichž služební poměr skončil
před 31. 12. 1992, avšak případné povinnosti z něj nebyly ke dni
sukcese vypořádány. Uvedeným výkladem by se podstatně vyprázdnil
obsah doktríny tzv. nabytých práv. Ústavní soud se proto kloní
k výkladu rozšiřujícímu, podle nějž jsou součástí sukcese
i nevypořádané povinnosti ze služebních poměrů skončených před
31. 12. 1992, a takto rozumí obratu "povinnosti. ze vztahů
s těmito poměry souvisejících, které nebyly vypořádány ke dni 31.
12. 1992" v čl. 4 úst. zákona č. 624/1992 Sb.

Povinnosti podle čl. 4 vypořádala "Dohoda mezi vládou ČR
a vládou SR o přechodu práv a povinností ze skončení služebních
poměrů policistů." ze dne 14. ledna 1994. Byla publikována pod č.
60/1994 Sb. a na základě odkazu na ni v prostém zákoně českého
právního řádu (č. 624/1992 Sb.) byla inkorporována do českého
práva. Soudy jsou povinny ji použít. Uvedená mezivládní dohoda
ve svém čl. 1 uvádí, že "práva a povinnosti ze skončených
služebních poměrů policistů. přecházejí na Českou republiku a na
Slovenskou republiku podle místa trvalého bydliště policisty.,
které měl ke dni 31. prosince 1992.". Citované smluvní ustanovení
tak v plném rozsahu reflektuje platné mezinárodní právo, podle
něhož ČR ani SR nejsou pokračovateli existence Československa
a nepřebírají všechny závazky svého předchůdce. V souladu
s doktrínou tzv. nabytých práv respektují tato práva ve vztahu
k policistům, kteří mají v okamžiku sukcese úzký faktický vztah
k jejich území (mají na něm trvalé bydliště). Nemohou však převzít
závazky, jež jiný, zaniklý subjekt mezinárodního práva případně
měl k příslušníkům svých ozbrojených bezpečnostních sborů
v minulosti, kteří ovšem v okamžiku sukcese nepodléhají jejich
vlastní jurisdikci. Na stěžovatele, který neměl ke dni 31. 12.
1992 na území ČSFR trvalé bydliště, nelze proto citované
ustanovení mezivládní dohody o sukcesi aplikovat. Tento závěr
platí i pro případ, kdyby - jak stěžovatel tvrdí - jeho poměr
formálně trval i po r. 1982 a skončil ze zákona až dnem zániku
ČSFR.

Pasivní legitimace je předpokladem procesní způsobilosti být
účastníkem soudního řízení. Jelikož takovou pasivní legitimací
žalovaný (Ministerstvo vnitra ČR) před obecnými soudy
nedisponoval, měly tyto soudy řízení v jeho věci zastavit.

Ústavní soud tudíž neshledal v postupu a rozhodnutí obecných
soudů ani porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces
zakotveného v ust. čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani zásah do
jeho vlastnického práva chráněného ust. čl. 11 odst. 1 Listiny,
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 10 Ústavy ČSSR, č.
100/1960 Sb.

Z výše uvedených důvodů nebylo možno ústavní stížnosti
vyhovět, a proto ji Ústavní soud podle ust. § 82 odst.1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
v celém rozsahu zamítl.



Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. ledna 2001