II.ÚS 2174/14 ze dne 12. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jiřiny Volkové, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem Římská 104/14, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 112/2013-25, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 25. 6. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (viz § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že postupem porušujícím čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky porušil její základní práva, garantovaná čl. 11, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 11. 2013, č. j. 1 Ad 74/2012-50. Tímto rozsudkem městský soud zamítl její správní žalobu, směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 7. 12. 2012, č. j. X-PB, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 2. 12. 2012, kterým byl stěžovatelce v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, přiznán starobní důchod (tzv. předčasný důchod) ve výši 10.562 Kč měsíčně, a to ke dni 22. 12. 2009. Současně však bylo rozhodnuto, že výplata takto přiznaného důchodu jí nenáleží za období od 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009, neboť v té době stěžovatelka jako osoba samostatně výdělečně činná vykonávala "výdělečnou činnost" ve smyslu ustanovení § 9 odst. 6 písm. b) a odst. 7, § 10 odst. 5 a odst. 6 a § 27 zákona o důchodovém pojištění, což představuje překážku pro výplatu přiznaného starobního důchodu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 téhož zákona, dle něhož "výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 30 nebo § 31, nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost (...); ode dne dosažení důchodového věku se posuzují podmínky pro výplatu starobního důchodu obdobně podle odstavce 1."

3. Stěžovatelka jak v řízení před správními orgány, tak i následně v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale uváděla, že postup správních orgánů byl nezákonný, založený na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítala, že podáním "Přehledu o příjmech a výdajích" prokázala, že v daném období od 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009 nevykonávala samostatnou výdělečnou činnost v rozsahu zakládajícím účast na pojištění. Nemohlo se proto jednat o hlavní činnost, jak nesprávně vykládají správní orgány s odkazem na výše citovaná ustanovení zákona o důchodovém pojištění a jak následně svými rozhodnutími aproboval i městský soud a Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka tak i nadále zastávala názor, že jí měla být přiznána výplata starobního důchodu již ode dne 22. 12. 2009.

4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že shora předestřeným postupem správní orgány a obecné soudy zasáhly do jejích ústavně garantovaných základních práv. Nadto polemizuje se způsobem, jakým se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vypořádal s jejími námitkami, obsaženými v kasační stížnosti, a celkově tak zpochybňuje jeho právní závěr o věcné správnosti postupu i výkladu příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění při řešení sporné otázky určení počátku výplaty přiznaného starobního důchodu stěžovatelky.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných (správních) soudů a orgánů veřejné správy však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, příp. správní žalobě, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

8. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatelky, v nichž zpochybňuje způsob, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s jejími námitkami, obsaženými v kasační stížnosti. Naopak, Nejvyšší správní soud se důkladně (i nad jejich rámec) znovu zabýval výkladem příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění ve vztahu ke sporné otázce povahy "výdělečné činnosti" stěžovatelky podmiňující určení počátku výplaty jí přiznaného starobního důchodu, přičemž dospěl k závěru, že "pokud tedy stěžovatelka vykonávala hlavní samostatnou výdělečnou činnost od 1. 12. 2009 do 21. 12. 2009, je nutné celý kalendářní měsíc 2009 považovat za dobu, kdy stěžovatelka vykonávala činnost zakládající její účast na důchodovém pojištění v souladu s § 9 odst. 6, 7 a § 10 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění, jednalo se tedy o výdělečnou činnost podle § 27 zákona o důchodovém pojištění, která vylučovala výplatu starobního důchodu až do 31. 12. 2009. Závěry žalované obsažené v napadeném rozhodnutí ohledně nemožnosti výplaty starobního důchodu od 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009 jsou s ohledem na výše uvedené správné. Na tom nic nemění to, že žalovaná aplikovala ustanovení § 9 a 10 zákona o důchodovém pojištění, které jsou obsaženy v části druhé zákona o důchodovém pojištění nadepsané jako Účast na pojištění." (str. 9 rozsudku). Ústavní soud tak postup Nejvyššího správního soudu v nyní projednávaném případě považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.

9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu