II.ÚS 2179/15 ze dne 7. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Petry Petrákové, 2) Vasiliki Petrákové, obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Kupkou, advokátem, se sídlem Tichá 464/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1249/2015-202 ze dne 5. května 2015, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 568/2014-149 ze dne 30. října 2014 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 37 C 77/2012-73 ze dne 18. prosince 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Jana Slivky, zastoupeného Mgr. Janem Kubicou, advokátem, se sídlem Nad Porubkou 2355, Ostrava-Poruba, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2015 se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavní práva zaručená čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 37 C 77/2012 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byla zamítnuta žaloba, kterou se první stěžovatelka domáhala určení neplatnosti výpovědi kupní smlouvy ze dne 2. 4. 2012 učiněné žalovaným (dále jen "vedlejší účastník") a určení, že první stěžovatelka je vlastníkem rychlonakladače (blíže označeného ve výroku I.), výrokem II. zamítl žalobu, kterou se druhá stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 195 054 Kč s úrokem z prodlení (představující ušlý zisk), a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. O odvolání stěžovatelek rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem, jímž odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny návrhu stěžovatelek ze dne 18. 12. 2013 odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která označil za správná a odpovídající provedenému dokazování. Ztotožnil se i s právním posouzením věci, přičemž zdůraznil, že v řízení bylo učiněno jednoznačné zjištění, že první stěžovatelka neuzavírala předmětnou kupní smlouvu s úmyslem stát se vlastníkem stavebního stroje, neboť o stroj měl zájem její otec, který s vedlejším účastníkem o koupi jednal a předal mu i část kupní ceny. Tato okolnost byla výslovně potvrzena jeho výpovědí i výpovědí druhé stěžovatelky před Policií ČR v rámci vyšetřování údajné krádeže stroje. I kdyby však byla pochybnost o tom, kdo se na základě kupní smlouvy stal vlastníkem stroje, bylo prokázáno, že vedlejší účastník v souladu s § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.") od smlouvy odstoupil pro nezaplacení kupní ceny.

3. Stěžovatelky napadly rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1, věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatelky zcela pominuly otázku přípustnosti dovolání, nijak se nezabývaly naplněním kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. a vymezení přípustnosti nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání.

4. Stěžovatelky podrobně rekapitulují důvody vzniku sporu, průběh soudního řízení i obsah svých podání a vydaných rozhodnutí. Porušení práv dle čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny spatřují v tom, že soud popřel právo kupujícího při uzavírání kupní smlouvy k movité věci pověřit technickou a funkční kontrolou oprávněnou osobu, porušení práv dle čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny pak spatřují v tom, že soud po zpětném zrušení kupní smlouvy zcela ignoroval majetková práva k nakládání s uvedenou věcí v bezesmluvním vztahu a odmítl řešit úmyslné způsobení značné škody zneužitím vlastnictví. Soudu prvního stupně v podstatě vytýkají, že nevzal v úvahu všechny podstatné okolnosti, vyhýbal se dokazování, které by prokázalo protiprávní jednání vedlejšího účastníka, a jeho úvahy a závěry nejsou podpořeny zákonem. První stěžovatelce upřel právo uzavřít kupní smlouvu, nezohlednil, že vedlejší účastník postupoval v rozporu s dobrými mravy tím, že si odvezl zpět stroj, přestože podstatná část kupní ceny byla zaplacena, a z vydělaných peněz nehodlal zaplatit své dluhy a dokonce utajil, že stroj odvezl, a nebýt policie, která jej našla, by se mělo za to, že stroj byl odcizen. Krajský soud odmítl převzít rekapitulaci odvolání, poté ji sice převzal, ale nezabýval se jejím obsahem, o námitce podjatosti soudce soudu prvního stupně rozhodl, že soudce není podjatý, a vadné závěry soudu prvního stupně odmítl, aniž by namítaná pochybení napravil. Nejvyšší soud dovolání odmítl, přestože bylo zpracováno jako podrobný 14 stránkový podkladový materiál, v němž bylo jasně uvedeno, v čem spočívalo protiprávní jednání vedlejšího účastníka a v čem je spatřováno pochybení soudů. Sám tím konkludentně souhlasil se zjevným porušením zákona, svými judikáty a Listinou.

5. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a příslušný spisový materiál. Podaná vyjádření zaslal stěžovatelkám, které na ně již nijak nereagovaly.

6. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 568/2014-149 ze dne 30. října 2014 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 37 C 77/2012-73 ze dne 18. prosince 2013, není.

8. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

9. V nyní posuzované věci je třeba posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelkám k ochraně jejich práv poskytuje, rozumět dovolání ve smyslu § 236 a násl. o. s. ř., na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom plyne, že stěžovatelky sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv uplatnily, avšak neučinily tak procesně relevantním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat věcně.

10. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelky tím, že podaly vadné dovolání, vlastní vinou vyloučily možnost dovolacího přezkumu věcné správnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nevyčerpaly tedy (řádně) všechny procesní prostředky, které měly k dispozici, a jejich ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3870/14 ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 303/16 ze dne 24. 2. 2016, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu pod http://nalus.usoud.cz/).

11. Byť stěžovatelky výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhují zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jejich dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadají jak rozsudky soudů I. a II. stupně, tak i navazující usnesení o dovolání, čemuž koresponduje i odůvodnění ústavní stížnosti, v němž jsou vznášeny argumenty i proti dovolacímu rozhodnutí. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatelky označily způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelky vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).

12. Ústavní soud tedy posoudil obsah napadeného usnesení dovolacího soudu, jakož i obsah dovolání stěžovatelek ze dne 14. 1. 2015 (viz č. l. 163 až 176 spisu Okresního soudu v Opavě), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje v této části zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.

14. Jak přitom plyne z ústavní stížnosti, stěžovatelky jsou přesvědčeny, že dovolání v rozsahu 14 stránek uvádí, v čem spočívalo protiprávní jednání vedlejšího účastníka a v čem je spatřováno pochybení soudů. Domnívají se proto, že účel ustanovení § 237 o. s. ř. byl naplněn. Ústavní soud však v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu nezjistil pochybení, které by dosahovalo ústavně právní roviny. Obsah dovolání stěžovatelek, přes jeho obsáhlost (obdobně jako jejich odvolání) pouze rozvádí názory stěžovatelek na projednávanou věc. Absentují v něm však údaje o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř., což je obligatorní náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., a tyto údaje nelze vyvodit ani z obsahu dovolání. Pokud tedy stěžovatelky shledávají postup Nejvyššího soudu formalistickým, Ústavní soud takový názor nesdílí. Důvod, pro který odmítl dovolání stěžovatelek, nespočívá v posouzení právních otázek, na nichž byla postavena rozhodnutí soudů nižších stupňů, nýbrž ve vadě dovolání spočívající v tom, že stěžovatelky v rozporu s jednoznačně formulovanou dikcí zákona (§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.) a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nevymezily, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

15. Ústavní soud poukazuje na své rozhodnutí ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, v němž se otázkou smyslu a účelu citovaných ustanovení občanského soudního řádu a otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace podrobně zabýval. Nadto v době podání dovolání již existovala k této otázce dostatečně "návodná" judikatura Nejvyššího soudu, ze které mohly stěžovatelky, v dovolacím řízení povinně zastoupené kvalifikovanou osobou, vycházet.

16. Ústavní soud má proto za to, že odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tudíž nedošlo k porušení tvrzených základních práv stěžovatelek a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu