II.ÚS 2196/14 ze dne 12. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 T 68/2012, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 44 To 364/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 255/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou dne 27. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení tří v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem stěžovatele (a další dvě obžalované) shledal vinným přečinem úvěrového podvodu ve formě účastenství (pomoci) podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) k § 211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v relevantním znění (dále jen "trestní zákoník"). Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou a půl let. Odvolání proti tomuto rozsudku zamítl Městský soud v Praze usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením, proti němuž stěžovatel rovněž brojí před Ústavním soudem.

2. Skutkově se jednalo o úvěrový podvod, spočívající v předložení žádosti o úvěr stavební spořitelně, k němuž byl přiložen vyplněný formulář "Potvrzení o příjmu zaměstnance", v němž bylo nepravdivě uvedeno, že žadatelka M. S. dosahuje čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce ve výši 52.139 Kč. Stěžovatel, pracující jako finanční poradce, měl na toto potvrzení dopsat údaj "V Praze 29. 6. 2010" a v kolonce čestné prohlášení o pravdivosti údajů přičinit podpis "S.".

3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Namítá rovněž porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, podle něhož má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby. Konkrétní námitky stěžovatele spočívají v tvrzení, že obecné soudy vycházely ze závěru znaleckého posudku PhDr. Václavy Musilové, znalkyně z oboru kriminalistika, odvětví expertíza ručního písma, z něhož mělo být zřejmé, že pisatelem podpisu "S." na potvrzení o příjmu zaměstnankyně obžalované S. je právě stěžovatel. Ve skutečnosti však soudy dovodily, že formulář podepsal právě stěžovatel, spíše "vylučovací metodou", a nezohlednily, že výpovědi spoluobviněných byly formou jejich obhajoby. Nebylo tak možno uzavřít, že s nejvyšší pravděpodobností hraničící s jistotou stěžovatel formulář opatřil předmětným podpisem, neboť s touto listinou disponoval a byl zainteresován na tom, aby stavební spořitelna dokument akceptovala jako pravý. Ostatně, ani při hlavním líčení neuvedl, že na formuláři vyplnil datum a místo, neboť pouze řekl: "tak spíše nevylučuji, že k tomu mohlo dojít, ne, že bych si vzpomněl, že jsem to tam napsal". Stěžovatel se proto domnívá, že neexistují žádné přímé důkazy, které by svědčily pro jeho vinu, a ani výpovědi spoluobviněných netvoří řetězec nepřímých důkazů, z něhož by vyplýval skutkový stav tak, jak je uveden ve výroku odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1. Došlo tak k ignorování zásady in dubio pro reo.

4. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze odlišně odůvodnil ústně vyhlášené usnesení a jeho písemné vyhotovení. V ústním odůvodnění prý totiž konstatoval, že znalecký posudek je jako důkaz použitelný; v odůvodnění písemném naopak sdílel argumenty obhajoby v tom směru, že důkazní relevance tohoto posudku je navýsost sporná. Stěžovatel má za to, že za dané situace měl být vyžádán znalecký posudek nový a protože se tak nestalo, bylo rezignováno na zásadu materiální pravdy. Další námitky stěžovatele se týkají zpochybnění relevance předmětného znaleckého posudku.

5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a v tomto směru dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadeného rozhodnutí.

8. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá existenci právě takových extrémních pochybení, která by kasaci napadených rozhodnutí měla odůvodňovat. Ústavní soud však žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal, přičemž dospěl k závěru, že všechny stěžovatelem uplatněné námitky jsou pouhým opakováním jeho argumentace z řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti, přičemž zejména odvolací soud se s těmito námitkami dostatečně vypořádal. Ústavní soud nepovažuje za smysluplné tyto závěry na tomto místě opakovat. Lze tedy pouze odkázat na odůvodnění (především) napadeného usnesení Městského soudu v Praze, které se se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami zevrubně vypořádává. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat logické a srozumitelné skutkové závěry obecných soudů. V těch přitom žádný rozpor neshledal. Obecné soudy své závěry opřely o logický řetězec důkazů a skutečnost, že stěžovatel by provedené důkazy hodnotil jinak, není z hlediska ústavního práva rozhodující, tím méně to může představovat porušení práva na spravedlivý proces.

9. Ústavní soud se též zabýval otázkou, zda postupem a rozhodnutím soudů nedošlo k porušení zásady presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny). Ústavní soud již dříve judikoval, že pokud lze na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Zároveň však také uvedl, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

10. Tak se také stalo v projednávané věci, kdy zejména Městský soud v Praze svoje usnesení dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Z obsahu jeho usnesení se především podává, že městský soud se ztotožnil s názorem obhajoby ohledně předmětného znaleckého posudku, konstatoval, že jeho důkazní relevance je navýsost sporná a proto k němu nepřihlížel. V tomto směru se proto ústavní stížnost značně míjí s obsahem napadeného usnesení městského soudu, jelikož Ústavní soud považuje za nadbytečné zpochybňování relevance tohoto znaleckého posudku za situace, kdy tak učinil již obecný soud, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno. Jinak řečeno, i pokud by Ústavní soud zcela přistoupil na argumentaci stěžovatele, nemohlo by to v tomto bodu vést ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť ke skutkovému závěru a spáchání daného přečinu stěžovatelem dospěl městský soud na základě jiných důkazů, než byl znalecký posudek. Soudy se nedopustily ani toho, co bývá označováno jako tzv. opomenutý důkaz, když dostatečně srozumitelně a přesvědčivě vyložily, proč nebylo nutné vyžádat si nový znalecký posudek (viz zejména str. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

11. V tomto směru Ústavní soud, pamětliv shora popsaného restriktivního přístupu k přehodnocování důkazů, provedeného obecnými soudy v trestním řízení, nespatřuje žádný ústavněprávní deficit ani v závěrech městského soudu, že i bez přihlédnutí k důkazu v podobě znaleckého posudku byl stěžovatel dostatečně usvědčen především podrobnými a věrohodnými obviněními obou obžalovaných a také listinnými důkazy a celou sousledností a jednotlivými okolnostmi děje. Nalézací soud velmi podrobně popsal průběh celého děje a vyložil, jakými důkazy byl tento průběh doložen. Stěžovatele označil za iniciátora protiprávního jednání, neboť byl zásadním způsobem finančně zainteresován (provize 40.000 Kč) na tom, aby stavební spořitelna předmětný dokument akceptovala jako pravý. Soudy přihlédly rovněž k výpovědi svědka Velebila (hypoteční poradce u dotčené stavební spořitelny), který uvedl, že právě stěžovatel k němu doporučil obžalovanou M. S. Je tak zřejmé, že se obecné soudy přiléhavě, řádně a podrobně vypořádaly s námitkami stěžovatele opakovanými v ústavní stížnosti, přičemž dostatečně pečlivě a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru o vině stěžovatele a v tomto směru Ústavnímu soudu v dalším postačuje odkázat na odůvodnění všech tří napadených rozhodnutí. Za této situace Ústavní soud neshledal prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo, jak požadoval stěžovatel.

12. Rovněž zjevně neopodstatněná je argumentace stěžovatele ohledně údajné odlišné podoby ústního vyhlášení napadeného usnesení městského soudu a jeho písemného vyhotovení. V tomto směru je třeba především uvést, že toto tvrzení nelze vyvrátit, neboť na zvukovém záznamu z jednání se nenachází vyhlášení usnesení, jak plyne z vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2013, které je přiloženo k ústavní stížnosti. I z obsahu ústavní stížnosti nicméně plyne, že toto písemné vyhotovení napadeného usnesení je pro stěžovatele výhodnější, jelikož se v něm soud distancoval od předmětného znaleckého posudku z hlediska jeho využitelnosti pro dané trestní řízení. Za této situace proto nedává rozumný smysl v této námitce spatřovat možnou protiústavnost, která by stěžovatele poškozovala. I pokud by totiž byla skutečně pravda, že ústní odůvodnění vyznělo jinak, není smysluplné uvažovat o důvodnosti ústavní stížnosti, jelikož pokud by Ústavní soud čistě teoreticky stěžovateli vyhověl jen z tohoto důvodu, neznamenalo by to následně nic jiného, než opětovné vyhlášení usnesení městského soudu, které by nyní bylo již identické i s jeho písemným vyhotovením v podobě, v jaké již bylo učiněno a jaké následně přezkoumával i Nejvyšší soud (viz str. 6 jeho usnesení).

13. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu obecných soudů neshledal zásah do jeho základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu