II.ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995
N 55/4 SbNU 67
Vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědelského majetku podle zákona o půdě
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 4. 10. 1995 ve věci
ústavní stížnosti S. M. proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých
Budějovicích, čj. 10 Ca 349/92-22, ze dne 15. 12. 1993,
t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
15. 12. 1993, čj. 10 Ca 349/92-22, s e r u š í .


O d ů v o d n ě n í
Stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu České republiky stížnost,
kterou tento soud obdržel dne 2. 2. 1994. Stížnost směřovala proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12.
1993, čj. 10 Ca 349/93-22. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno
rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu ve Strakonicích ze
dne 7. 9. 1993, čj. 1572/91/Vch/P/3 s tím, že věc se vrátila
pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci samé.

Napadeným správním rozhodnutím nebyly schváleny dohody, které
stěžovatelka uzavřela podle ust. § 9 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb.,
ve znění změn a doplňků, s vedlejšími účastníky řízení - Lesy ČR,
s.p. H.K. a Školním rybářstvím Střední rybářské školy V. se sídlem
v P.. Důvodem neschválení dohod byla skutečnost, že původní
majitel - K. H., jehož nemovitosti přešly na stát podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., resp. postupem podle zákona
č. 142/1947 Sb., nesplňoval předpoklady zákona č. 243/1992 Sb. (ve
změně zák. č. 441/1992 Sb.), tj. skutečnost, že K.H. znovu nenabyl
čs. občanství, neboť u jmenovaného nedošlo nikdy k jeho ztrátě.
Nestal se tedy osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zák.
č. 243/1992 Sb.

Napadený rozsudek se však podle názoru stěžovatelky
nevypořádal se zněním § 6 odst. 1 písm. r) zák.č. 229/1991 Sb.,
které umožňuje vydání nemovitostí, jež přešly na stát nebo na
jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu
porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ve svém
podání pak dále uvádí, že rozhodnutím Krajského soudu v Českých
Budějovicích byl porušen čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv svobod.

Stěžovatelka zdůraznila, že aplikací příslušných ustanovení
zák.č. 229/1991 Sb. a zák.č. 243/1992 Sb. Krajským soudem
v Českých Budějovicích byl nesprávně vyložen smysl a účel těchto
právních předpisů, současně s ústavní stížností pak ve smyslu
ust.§ 74 zák.č. 182/1993 Sb. podala návrh na zrušení § 7 odst. 2
zák.č. 229/1991 Sb. a zák. 243/1992 Sb.

K návrhu stěžovatelky se vyjádřil jako účastník řízení Krajský
soud v Českých Budějovicích, který uvedl, že řízení před tímto
soudem probíhalo na návrh stěžovatelky, která se odvolala proti
správnímu rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu ve
Strakonicích, ze dne 7. 9. 1993, čj. 1572/91/Vch/P/3. Napadeným
rozhodnutím nebyly schváleny dohody uzavřené mezi stěžovatelkou
a povinnými osobami o vydání zemědělského majetku, který je
v rozhodnutí blíže specifikován. V průběhu řízení bylo zjištěno,
že zemědělský majetek původního vlastníka K.H. přešel na stát
konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Zákon
č. 243/1992 Sb. uvádí v ust. § 2 odst. 1 podmínky, za jejichž
splnění vzniká restituční nárok oprávněné osobě. Oprávněnou osobou
ve smyslu tohoto zákona nebyl jak původní vlastník, který
nesplňoval podmínku opětovného nabytí občanství, tak ani
stěžovatelka, jako universální dědička ze závěti po zemřelém
K.H., a nemohla se proto stát oprávněnou osobou ve smyslu
restitučního zákona.

Krajský soud zdůraznil, že aplikací citovaného zákona
243/1992 Sb. na daný případ nemohlo dojít k porušení základních
lidských práv, neboť použití zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších změn, brání ust. § 4 odst. 1, které vymezuje rozhodné
období na časový úsek od 25. února 1948 do 1. 1. 1990, tedy mimo
období konfiskace ex lege dekretu č. 12/1945 Sb., tj. k 23. 6.
1945.

Krajský soud z výše uvedených důvodů, které shledává jako
správné a skutkově dostatečně objasněné, rozhodnutí pozemkového
úřadu potvrdil.

V ostatním stručně shrnul obsáhlé odůvodnění rozsudku ze dne
15. 12. 1993, čj. 10 Ca 349/93-24, a navrhl zamítnutí návrhu
stěžovatelky.

K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřili někteří vedlejší
účastníci řízení, a to Okresní úřad Strakonice - pozemkový úřad
Strakonice, který ve svém vyjádření, které Ústavní soud České
republiky obdržel dne 23. 3. 1994, uvedl, že ve věci restitučního
nároku stěžovatelky k zemědělskému majetku po zemřelém K. H. vedl
správní řízení, jehož cílem bylo nejen ověřit restituční nároky,
ale rovněž zajistit veškeré doklady vztahující se k rozsáhlému
nemovitému majetku bývalého vlastníka, jež stěžovatelka sama
nebyla schopna doložit a upřesnit rozsah uplatněného restitučního
nároku, a to jak na celé nemovitosti, tak i na spoluvlastnické
podíly k nim.

Z předložených listinných důkazů Pozemkového úřadu Strakonice
vyplývá, že celková výměra restituovaných pozemků vydávaných
dohodami činila cca 214 tis. m2, a to převážně lesů, pastvin a luk
v katastrálních územích K., J., V. T., M. T., R., R. a O.. Dále
vedlejší účastník shodně s Krajským soudem v Českých Budějovicích
uvedl, že právní režim předmětných nemovitostí se musí řídit ust.
zák. č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky
související se zákonem č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 93/1992
Sb., neboť konfiskace majetku byla provedena podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., tedy mimo rozhodné období
dané zákonem č. 229/1991 Sb.

Právě již uváděný zákon č. 243/1992 Sb., který je ve vztahu
k zák. č. 229/1991 Sb. lex specialis, výslovně k ust. § 2 odst.
1 uvádí podmínky, které musí být současně splněny pro vznik
restitučního nároku. Mezi tyto podmínky patří zpětnabytí občanství
podle zák. č. 245/1948 Sb., zák. č. 194/1949 Sb., zák. č. 34/1945
Sb. nebo ústavního dekretu prezidenta č. 43/1945 Sb.

Z vyjádření pozemkového úřadu dále vyplývá, že Krajský soud
v Českých Budějovicích již dříve přezkoumával jím vydané správní
rozhodnutí ze dne 3. 11. 1992, čj. OPÚ/1572/91/Vch, a ze dne 24.
11. 1992, čj. OPÚ 1592/Vch/2, kterými nároku stěžovatelky
nevyhověl.

Z dalších vedlejších účastníků se k návrhu vyjádřilo Školní
rybářství Střední rybářské školy V. se sídlem v P., které uvedlo,
že majetek po původním vlastníku nemovitého majetku je ochotno bez
průtahu vydat soudem určené oprávněné osobě. K návrhu stěžovatelky
na vydání nálezu se jak pozemkový úřad, tak i Školní rybářství
nevyjádřily.

Ústav sociální péče pro mládež v O. se jako vedlejší účastník
vyjádřil k návrhu stěžovatelky v průběhu řízení takto:

"Ve věci restitučních nároků stěžovatelky bylo Pozemkovým
úřadem ve Strakonicích dne 10. 2. 1994 vydáno další rozhodnutí,
jímž návrhu stěžovatelky nebylo vyhověno. Proti tomuto rozhodnutí
podala dne 28. 2. 1994, tedy po zaslání ústavní stížnosti,
stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
Podání je vedeno pod sp. zn. 10 Ca 92/94.

Pokud je vedlejšímu účastníku řízení známo, do doby zaslání
jeho vyjádření, tj. 16. 1. 1995, nebylo v této věci Krajským
soudem v Českých Budějovicích pravomocně rozhodnuto. Z tohoto
důvodu považuje stížnost ve smyslu ust. § 75 zák. č. 182/1993 Sb.
za nepřípustnou. Navrhuje zamítnutí stížnosti.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 349/93, ze kterého zjistil, že
Pozemkový úřad Strakonice rozhodl dne 7. 9. 1993 v souladu s ust.
§ 46 zák. č. 71/1967 Sb. a podle § 9 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.
ve znění změn a zák. č. 243/1992 Sb. a zák. č. 441/1992 Sb.
o neschválení dohod o vydání nemovitosti:

1) dohody ze dne 4. 3. 1993 v bodech I - VII dohody

2) dohodu doručenou dne 8. 7. 1993 v bodech I - V dohody

Důvodem zamítnutí schválení byla skutečnost, že předmětné
nemovitosti přešly na stát podle dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,
a bylo tedy nutno aplikovat na vydávané nemovitosti režim zákona
č. 243/1992 Sb., který je lex specialis ve vztahu k zákonu č.
229/1991 Sb.

Z předloženého spisového materiálu dále Ústavní soud zjistil,
že ověřování státního občanství K.H. bylo doloženo Domovským
listem č. 108/48, ze dne 16. 1. 1948, vystaveným Městským národním
výborem v B., potvrzující domovské právo v téže obci, a dále
úmrtním listem jmenovaného. Důležité k otázce národnosti K.H. je
pak hlášení velitele stanice SNB v R. z 21. 2. 1947, které uvádí,
že K.H. se hlásil k české národnosti při sčítání lidu v roce 1930
i během nacistické okupace a na základě tohoto faktu mu byly
vydávány české potravinové lístky. Ve spise je založeno též
osvědčení o státní a národnostní spolehlivosti č. 46 ze dne 29.
9. 1947, vystavené Městským národním výborem v O..

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci
se jedná o zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ve
smyslu politické perzekuce, tak jak ji má na mysli zákon č.
229/1991 Sb. v § 6 odst. 1 písm. r), protože ze skutkových
zjištění pozemkového úřadu i krajského soudu jasně vyplývá, že
zesnulý H. až do března 1948 byl plnoprávným vlastníkem. V té době
byla na jeho majetek uvalena nucená národní správa. Teprve potom
byl zjevně účelově prohlášen za zrádce a nepřítele Československé
republiky. V době po 25. únoru, tedy v době, kdy mohl K.H. vznést
žádost k zemskému úřadu o zrušení národní správy, resp. o zrušení
uplatněného dekretu č. 12/1945 Sb., v jeho případě neměla taková
jednání žádnou naději na úspěch, neboť tentýž orgán rozhodl
o použití dekretu.

Jinými slovy, jestliže jak pozemkový úřad, tak krajský soud
dospěly k závěru, že šlo v dané věci o politickou perzekuci
a nikoliv situaci upravenou v dekretu , pak aktem této perzekuce,
spadajícím do rozhodného období, byly výměr Zemského národního
výboru ze dne 25. 4. 1948, č. XIII.- 1-X.507/7-1947, a výměr
Ministerstva zemědělství ze dne 4. 1. 1950, sp. zn.
643282/49-IX./A 23, které se pouze na dekret formálně odvolaly.

Ostatně, i kdyby Ústavní soud přistoupil na formální přístup
a vyšel z pouhého faktu dekretu č. 12/1945 Sb., pak by nutně
výkladem á maiore ad minus dovodil, že vrací-li se dle zákona č.
243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej podle dekretu pozbyli a byli
zbaveni občanství a pak jej nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen
těm, kterým nebylo nutno občanství vracet, protože v důsledku
svého určitého chování občanství vůbec nepozbyli.

Jiný výklad by zcela odporoval principům restitučních zákonů,
které směřují k částečné nápravě křivd a nikoliv k odškodňování za
ztrátu občanství.

K poměru zákona o půdě č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992
Sb. dlužno dodat, že zákon o půdě nemá žádné výslovné ustanovení
o tom, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění těch křivd, které
jsou předmětem právní úpravy, obsažené ve zvláštním zákoně tak,
jak naopak zákonodárce učinil v souvislosti se zákonem č. 87/1991
Sb. v pozdějším znění, a to konkrétně v § 1 odst. 3.

Ústavní soud s přihlédnutím na znění § 75 odst. 2 písm. a)
zák. č. 182/1993 Sb. rozhodl při vědomí, že je dosud neskončeno
jednání o restitučním nároku jako celku, během něhož již nebudou
znovu přezkoumávány otázky nastolené Ústavnímu soudu v ústavní
stížnosti.

Ústavní soud České republiky při svém rozhodování v této věci
dospěl k názoru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušením čl.
90 Ústavy České republiky a ve svých důsledcích i čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí Ústavního soudu je
podle ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány
i osoby.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. 10. 1995