II.ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999
N 158/16 SbNU 171
Ke způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti R.U.P., s. r. o., se sídlem Plzeň, Rubešova 4,
zastoupené advokátkou JUDr. Z. M., proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 16. 2. 1998, č. j. 1 Cmo 95/97-61, za účasti
Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a W. a F. - pozemní
a inženýrské stavby, společnost s ručením omezeným, Plzeň
zastoupena Mgr. E. S., advokátkou, jako vedlejšího účastníka
řízení, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění
Dne 11. 5. 1998 se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud
s ústavní stížností proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
16. 2. 1998, č. j. 1 Cmo 95/97-61. Tímto rozhodnutím bylo změněno
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 1997, č. j. 23 Cm
926/96-47, kterým byl zamítnut návrh na vydání předběžného
opatření, jak to požadoval vedlejší účastník, neboť nebyly
osvědčeny skutečnosti, odůvodňující obavu, že by mohl být ohrožen
či dokonce znemožněn případný výkon rozhodnutí. Toto usnesení
Vrchní soud v Praze změnil tak, že stěžovatelce zakázal zcizit,
popřípadě zatížit blíže specifikovanou nemovitost. Odvolací soud
uvedl, že se stěžovatel k odvolání nevyjádřil. Stěžovatelce však
toto odvolání nebylo doručeno a dověděla se o něm až z usnesení
odvolacího soudu, proti kterému není odvolání přípustné. Nemohla
se proto k němu vyjádřit, a i částečným vyhověním návrhu je
citelně zkrácena na výkonu svých vlastnických práv. Postup soudu
považuje za procesní vadu.

Dále stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník nesplnil
povinnost řádně dílo (renovace nemovitosti) dokončit, neboť má
vady, které brání v převzetí a provedení kolaudace. Soud přitom
vyšel z dobré prodejnosti nemovitosti, což je relativní s ohledem
na množství vad. Dále bylo vedlejším účastníkem argumentováno
nebezpečím, že finanční prostředky za případný prodej nemovitosti
budou převedeny do SRN, neboť společníky stěžovatelky jsou výlučně
cizí státní příslušníci. To není pravdivé, neboť společníkem
stěžovatelky je od založení český subjekt, jehož právní formou je
společnost s r.o., jejímiž společníky jsou teprve cizí státní
příslušníci. Odvolací soud podle stěžovatelky proto poskytl
ochranu tomu, kdo prvotně porušil závazkový vztah a zřejmě musel
akceptovat argumentaci o nebezpečí převodu finančních prostředků
do zahraničí, v čemž spatřuje stěžovatelka diskriminační prvek
porušením čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina").

Stěžovatelka se zcela rozchází s odvolacím soudem v názoru, že
ji zatímní úprava neohrozí zvlášť nepřiměřeným způsobem. Tento
zákaz může ohrozit její podnikatelské aktivity, např. vylučuje až
ztěžuje možnost obdržení bankovního úvěru, a může poškodit její
dobré jméno.

Ze všech těchto důvodů se stěžovatelka dovolává porušení čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
konkrétně práva na spravedlivé rozhodnutí, které v sobě zahrnuje
rovnost stran, kdy každá strana musí mít stejnou příležitost
předložit svůj případ soudu, vznášet námitky proti argumentům
druhé strany, být přítomna jednání v průběhu celého řízení atd.
Tyto zásady byly stěžovatelce odepřeny a nemohla je uplatnit.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších
účastníků řízení. Za Vrchní soud v Praze se k návrhu vyjádřil
předseda senátu JUDr. J. H. (za nemocného předsedu senátu, který
předběžné opatření vydal), který poukázal na zákonnou úpravu
předběžného opatření, na rozpornost tvrzení stěžovatelky ohledně
vad dotčeného díla a popřel, že by se v rozhodnutí objevil
diskriminační prvek vůči cizincům. Jinak odkázal na odůvodnění
usnesení Vrchního soudu v Praze ze 16. 2. 1998.

Vedlejší účastník namítl, že ústavní stížnost je nepřípustná,
neboť ve věci bylo souběžně podáno dovolání, o kterém dosud nebylo
rozhodnuto a meritorně je neodůvodněná, neboť smyslem předběžného
opatření je prozatímní úprava právního stavu do konečného
rozhodnutí. O právech a povinnostech stran se nerozhoduje zde, ale
až v hlavním řízení. Proto nelze argumentovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Jde o obvyklou úpravu
např. i v SRN. Stejně tak nesouhlasí s tvrzením o diskriminaci
vůči cizím státním příslušníkům. Tvrzení, že stěžovatelka R.U.P.,
s. r. o., je ve skutečnosti českým subjektem s tím významem, že se
na ní nepodílí cizí státní příslušníci, je podle něj směšné, neboť
jde o případ obcházení ustanovení o nemožnosti nabývání
nemovitostí společnostmi s r. o., kde jsou společníky cizinci.
Proto byl zvolen postup, kdy tato společnost s r. o. formálně
založí další společnost s r. o., u které již tato překážka není.
Stěžovatelka si též odporuje, když argumentuje ztíženou
prodejností nemovitosti pro její vady a současně tím, že na tuto
nemovitost nemůže pro předběžné opatření získat bankovní úvěr.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelé byli řádně
zastoupeni ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Nebylo ji možno považovat za
nepřípustnou, jak tvrdil vedlejší účastník, neboť dovolání
v tomto konkrétním případě nebylo posledním procesním prostředkem,
který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejích práv (§ 238a
odst. 1 o.s.ř. a contrario). Po té co Nejvyšší soud rozhodl
o odmítnutí dovolání, které stěžovatelka podala prakticky se
stejnými důvody jako ústavní stížnost, bylo možno pokračovat
v řízení a rozhodnout o návrhu.

Svůj návrh stěžovatelka spojila s návrhem na odložení
vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
16. 2. 1998, č. j. 1 Cmo 95/97-61. Z povahy subsidiarity ústavní
stížnosti mimo jiné plyne, že nemůže být prostředkem tohoto druhu
v případě, když ve věci souběžně probíhá řízení o dovolání. Kromě
toho je to v daném případě vyloučeno již z povahy věci, když jde
právě o předběžné opatření. Stanovení odkladného účinku podle §
79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, by bylo
spojeno s meritorním přezkoumáním rozhodnutí, které má být teprve
předmětem rozhodování Ústavního soudu pouze z hlediska jeho
ústavnosti, nikoli z hlediska zákonných podmínek pro jeho vydání.
Především však není v daném případě splněna ani výslovně
požadovaná podmínka podle § 79 odst. 2 citovaného zákona, totiž že
jde o výkon rozhodnutí (ten se pouze zajišťuje) nebo o uskutečnění
oprávnění, přiznaného třetí osobě. Proto byl návrh na odložení
vykonatelnosti předmětného usnesení zamítnut.

Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího
účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Posoudil ji
z hlediska své příslušnosti, kterou je ochrana ústavních práv
a svobod fyzických a právnických osob, aniž hodnotil hodnocení
důkazů, které v dané věci prováděl Vrchní soud v Praze, neboť to
Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud se především zaměřil na
otázku, zda může být vůbec předběžné opatření, upravující zatímně
poměry účastníků zahájeného soudního řízení, způsobilé zasáhnout
do základních práv a svobod, zda se to může týkat i právnických
osob, a dále na dodržení ústavních pravidel soudního řízení při
jeho vydání. Konečně bylo třeba posoudit námitku diskriminace
cizích státních příslušníků.

K prvé otázce dospěl Ústavní soud k závěru, že předběžné
opatření bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo
svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva
stěžovatelky, konkrétně ta jejich složka, která spočívá
v dispozicích s majetkem, když Vrchní soud v Praze zakázal
stěžovatelce nemovitost zcizit, popř. zatížit. Předmětem zásahu
přitom nemusí být jen fyzická, nýbrž i právnická osoba jako
v daném případě, kdy se jedná o dočasné omezení vlastnického
práva. Stěžovatelka byla proto shledána oprávněným navrhovatelem.
Jedná se současně o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno
v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Tím naopak
jeho platnost zaniká ze zákona (§ 77 odst. 1 písm. b) a c)
o.s.ř.). Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného
opatření přípustnou, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků.
Je to důležité i z hlediska soudní praxe, kdy ve skutečnosti
dochází k "zatímní" úpravě, která však v důsledku průtahů
v soudním řízení trvá i několik let.

Naopak z hlediska konformity takového opatření ve vztahu k čl.
36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
základních svobod došel Ústavní soud k závěru, že možnost vydávat
předběžná opatření tohoto druhu těmto ustanovením neodporuje
a nezasahuje do práva na soudní ochranu, neboť již z povahy věci
jde o rozhodování o procesním nároku jednoho z účastníků (srov.
§ 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nikoli o konečné řešení sporu
z hlediska hmotného práva. Jde přitom o rozhodnutí zatímní
a předběžné, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu,
zajišťuje však, aby konečné rozhodnutí mohlo mít případně vůbec
reálný význam.

Nelze tedy přehlédnout smysl předběžného opatření v těchto
případech. Soud zde upravuje zatímně, nikoli s konečnou platností,
poměry účastníků, přičemž musí poskytovat ochranu jak tomu, kdo
o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel
i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR).
Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat
(zde stěžovatelka) proto nemůže dosáhnout takové intenzity, aby
prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Jedná
se přitom o opatření dočasná, jejichž trvání je omezeno § 77 odst.
1 o.s.ř., mohou však být zrušena k návrhu (§ 77 odst. 2 věta prvá
o.s.ř.).

V tomto směru nebylo shledáno z výše uvedených důvodů porušení
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Zákon nenechává na libovůli soudu, zda předběžné opatření vydá,
a dotčenému účastníku je zajištěna možnost odvolání k vyšší
instanci. S ohledem na povahu předběžného opatření také nelze
stanovit takové prostředky ochrany, jako v případě rozsudků nebo
závažných usnesení, neboť účelem je zde především co nejrychlejší
zatímní úprava stran sporu. Opačné řešení by mohlo prakticky
znamenat, že tento institut díky průtahům v řízení a rozšíření
opravných prostředků obecně o dovolání by ztratil svůj význam.

To neznamená, že na vydání takových opatření nejsou kladeny
požadavky, které plynou z ústavního práva na soudní ochranu. Tyto
požadavky je ovšem nutno brát ve vztahu k výše uvedené povaze
takového rozhodnutí. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl.
2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38
odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR
a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).

Z hlediska dodržení ústavních pravidel soudního řízení Ústavní
soud konstatuje, že § 102 o.s.ř. ve spojení s § 74 o.s.ř. (srov.
nález nález sp. zn. I. ÚS 31/97 - Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, sv. 8, č. 69) takové opatření obecně umožňuje,
takže v daném případě měl případný zásah do základních práv
stěžovatelky zákonný podklad a byl vydán k tomu příslušným
orgánem. Jiný výklad by znamenal, že během řízení by nemohla být
účastníku řízení poskytnuta zaručená právní ochrana, když by se
ukázala obava z ohrožení možného výkonu budoucího rozhodnutí.
V tomto směru proto považuje Ústavní soud výklad Vrchního soudu
v Praze (již usnesení, sp. zn. 5 Cmo 125/95, ze dne 5. 4. 1995) za
ústavně konformní.

Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření přitom
vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že je zde obava
z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Není proto třeba prokázat,
že skutečně výkon rozhodnutí ohrožen bude. Nutno však osvědčit
okolnosti, které svědčí o obavě. Soud proto musí tyto okolnosti
zvážit, což se v daném případě stalo. Hodnocení těchto okolností
se přitom vymyká z kognice Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 Ústavy
ČR), neboť není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 ve
spojení s čl. 90 Ústavy ČR). K ochraně práv účastníka řízení
dotčeného rozhodnutím slouží možnost podat odvolání. I tato
možnost zde byla využita, v daném případě ovšem vedlejším
účastníkem, který neměl v řízení před krajským soudem úspěch.
Jestliže však přesvědčil o svých důvodech odvolací instanci, nelze
to samo o sobě považovat za zásah do základních práv stěžovatelky.

Pokud jde o námitku, že stěžovatelka se o odvolání nedověděla
a nemohla se k němu vyjádřit, platí to, co bylo řečeno obecně výše
o smyslu vydávání předběžného opatření. Podle čl. 36 odst. 1
Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svých práv
u soudu. Tento postup je pro obě strany, kterých se předběžné
opatření týká, upraven v o.s.ř. Z jeho § 210 vyplývá, že na rozdíl
od odvolání proti rozsudku jako právní formě konečné úpravy poměrů
stran, se odvolání proti předběžnému opatření nemusí doručit druhé
straně. Z § 75 odst. 3 o.s.ř. potom vyplývá, že se neprovádí
dokazování a účastníci nemusí být vyslechnuti. To však nevylučuje,
že se tak stane, bude-li to soud považovat za potřebné k tomu, aby
se přesvědčil, že je zde splněna zákonná podmínka obav z toho, že
výkon rozhodnutí by byl ohrožen. O splnění této podmínky však
rozhoduje k návrhu navrhovatele, který ji musí osvědčit. Dále
Ústavní soud poukazuje na § 43 o.s.ř., ze kterého vyplývají
možnosti stran kdykoli nahlížet do soudního spisu, i když to není
v tomto případě to podstatné s ohledem na účel, který je řízením
o předběžném opatření sledován. Ústavní soud však konstatuje, že
s ohledem na konkrétní podmínky projednávaného případu se otázkou
ústavnosti tohoto řešení nemusel meritorně zabývat.

Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je opět věcí
obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy ČR), Ústavní soud se mohl
jen přesvědčit, zda zde vůbec byly dány. Zjistil, že Krajským
soudem v Plzni byl vydán na návrh vedlejšího účastníka vůči
stěžovatelce platební rozkaz na zaplacení 2.336.445,34 Kč spolu se
17% úrokem z prodlení do úplného zaplacení. Stejně tak mohl
konstatovat, že vedlejší účastník odůvodnil návrh na vydání
předběžného opatření tím, že stěžovatel nemá finanční prostředky
na zaplacení a jeho jediným majetkem je právě rekonstruovaná
nemovitost. Ústavní soud není příslušný hodnotit, zda zde byly
obavy konkrétně dány, byl však povinen přesvědčit se, že Vrchní
soud v Praze nerozhodl svévolně, nýbrž s ohledem na to, že tyto
důvody vůbec vedlejší účastník osvědčil a že zde již bylo vydáno
rozhodnutí, jehož výkon mohl být ohrožen. Je však nepochybné, že
kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo
by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam
a vznikl by problém opačného rázu, totiž zda je soudní řízení
schopno zajistit podmínky pro ochranu práv jak to ukládá Ústava
ČR, Listina a mezinárodní úmluvy podle čl. 10 Ústavy ČR.

Pokud jde o námitku diskriminace, byla Ústavním soudem posouzena
jako pouhá domněnka, nijak nedoložená v rozhodnutí a odůvodnění.
V odůvodnění Vrchní soud v Praze pouze reprodukuje argumenty
vedlejšího účastníka - navrhovatele předběžného opatření, aniž na
nich své rozhodnutí staví.

Ústavní soud proto konstatuje, že věc, která je předmětem
ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení,
ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Vzhledem
k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. 11. 1999