II.ÚS 2210/18 ze dne 24. 9. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Mošny, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 4. 2016, č. j. 11 Nc 2168/2005-74, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2016, č. j. 13 Co 238/2016-108, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, č. j. 20 Cdo 476/2018-146, za účasti Okresního soudu v Tachově, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2018 a sepsaném stěžovatelem osobně (tedy nikoliv jeho právním zástupcem), jsou uváděny faktické okolnosti jeho životního příběhu a popis současné situace, kdy zejména tvrdí, že měl v minulosti velké problémy ze strany STB a tyto problémy přetrvávají i v současnosti.

2. Pro potřeby rekapitulace je nutno uvést následující. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 1996, č. j. 11 Co 684/95-5, rozhodl ve věci žalobce ČSAD autobusy Plzeň (dále jen "oprávněný") proti stěžovateli jako povinnému tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 19.491 Kč spolu s příslušenstvím. Toto rozhodnutí však údajně nikdy nebylo stěžovateli doručeno, neboť stěžovatel při soudním jednání vypověděl plnou moc svému tehdejšímu právnímu zástupci, a proto nebylo možné tomuto právnímu zástupci rozhodnutí soudu doručovat.

3. Pro vymožení výše uvedené částky začala být proti stěžovatelovi vedena exekuce na základě usnesení o nařízení exekuce Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 3. 2005, č. j. Nc 2168/2005-4; současně byl proti stěžovateli vydán exekuční příkaz ze dne 26. 1. 2015, č. j. 108 EX 02007/05, a to prodejem nemovitosti. Stěžovatel má však za to, že již ta skutečnost, že exekutor začal činit kroky k vymožení pohledávky oprávněného až po skoro deseti letech od nařízení výkonu exekuce, je zcela v rozporu s dobrými mravy, zvláště vezme-li se v potaz, že již samotné usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno na samém konci lhůty pro promlčení exekučního titulu. Z těchto důvodů podal stěžovatel u okresního soudu návrh na zastavení exekuce a současně návrh na odklad této exekuce, návrh na osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení obhájce. Nyní napadeným usnesením okresního soudu ze dne 26. 4. 2016 bylo rozhodnuto, že se návrhy zamítají. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni nyní rovněž napadeným ústavní stížností tak, že rozhodnutí okresního soudu bylo de facto potvrzeno. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.").

4. Stěžovatel proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu namítá, že jím podané dovolání netrpělo žádnými vadami, splňovalo všechny náležitosti, a proto mělo být řádně přezkoumáno a odůvodněno. Přitom i podle ustálené judikatury Ústavního soudu, na kterou se stěžovatel odvolává, platí, že absentuje-li v rozhodnutí soudu řádné odůvodnění, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné a zpravidla i protiústavní.

5. Ve svém dovolání, na které nyní odkazuje, stěžovatel namítal, že mu rozsudek krajského soudu ze dne 28. 3. 1996 nebyl řádně doručen, a tudíž toto rozhodnutí nemohlo být ani řádným exekučním titulem. Základní dovolací námitka tak směřovala proti chybnému právnímu posouzení otázky doručení exekučního titulu. Na doručení exekučního titulu prý nebylo možno aplikovat ani ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř. stran fikce doručení. Stěžovateli nebylo doručováno zákonem předepsaným způsobem, rozsudek krajského soudu je proto neplatným exekučním titulem a nebylo možné na jeho základě ani nařídit exekuci. V této souvislosti stěžovatel odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3158/11, kde se Ústavní soud vyjadřoval právě k řádnému doručování v případě, kdy se rozhodnutí soudu nedostane do dispozice stěžovatele řádně a včas, což vede k nemožnosti využít všechny opravné prostředky.

6. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého platilo, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže je dána některá ze zákonných výjimek.

7. Ústavní soud již dříve uvedl, že v případech zastavení exekuce není zcela zřetelná vazba na peněžité plnění, jak předpokládá § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, Nejvyšší soud proto musí při odmítnutí pro nepřípustnost aspoň naznačit důvody takového postupu [nález sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016 (N 5/80 SbNU 55)]. Nejvyšší soud následně ve své praxi vyložil, že rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce vedené pro peněžité plnění, resp. o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce či výkonu rozhodnutí, je vždy fakticky rozhodováním o peněžitém plnění (usnesení ze dne 9. 5. 2016, č. j. 20 Cdo 776/2016-216). Tyto důvody Ústavní soud následně výslovně akceptoval (usnesení ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16, či ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 921/16). Od tohoto judikovaného závěru nemá Ústavní soud důvod se odchýlit. Vzhledem k tomu, že nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu dospívá ke stejnému závěru a stěžovatel nijak nezpochybňuje, že v jeho věci šlo o částku 19.491 Kč, není z ústavního hlediska co Nejvyššímu soudu vytknout. Tato část požadovaného petitu ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.

8. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. V případech, kdy zákon podání dovolání výslovně nepřipouští a nejde tedy o případ, kdy by přípustnost dovolání závisela na uvážení samotného Nejvyššího soudu, pak plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení ze dne 17. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 129/97 (U 14/8 SbNU 431)].

9. Současně s ohledem na to, že stěžovatel neuvedl datum doručení rozhodnutí krajského soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 13 Co 238/2016-108, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekuce a které předcházelo napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí počítat nejpozději ode dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, tj. od 20. 2. 2018. Před tímto dnem muselo být rozhodnutí krajského soudu stěžovateli bezpochyby doručeno, když proti němu brojil dovoláním. Na základě těchto skutečností může Ústavní soud prokazatelně dospět k závěru o částečné opožděnosti ústavní stížnosti, stejně jako tomu bylo v řízení vedeném ve stejné věci stěžovatele u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2211/18.

10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části opožděný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2018


Ludvík David v. r.
předseda senátu