II.ÚS 230/03 ze dne 24. 6. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti spol. A. a.s., zastoupené JUDr. J. M., advokátkou, proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 17.2.2003, č.j. 522/102 256/2002, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 17.2.2003, č.j. 522/102 256/2002, kterým označené ministerstvo na základě podnětu Finančního úřadu pro Prahu 10, zaslaného prostřednictvím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu na delegaci místní příslušnosti ke správě daní, rozhodlo podle § 5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.") tak, že se deleguje místní příslušnost ke správě všech daní s výjimkou daní uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 bodu 4, 6, 7 a 8 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, ve znění pozdějších předpisů, daňového subjektu A. a.s., spravovaných Finančním úřadem v Berouně na Finanční úřad pro Prahu 10, s účinností od 1.4.2003.

Proti výše citovanému rozhodnutí stěžovatel namítá, že jím údajně bylo porušeno jeho právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na informace (ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny).

K porušení práva stěžovatele podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost došlo údajně tím, že stěžovateli nebylo umožněno vyřizovat záležitosti související s podnikáním u orgánů místně příslušných dle jeho sídla, když toto právo údajně respektují obecná ustanoven daňových předpisů stanovující místní příslušnost, mimo jiné též ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.

Výjimku z tohoto pravidla připouští pouze ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., které však pravomoc nadřízeného orgánu limituje tím, že tak může učinit pouze v případech odůvodněných. V daném případě však ministerstvo financí o delegaci rozhodlo, aniž by stěžovateli umožnilo vyjádřit se k důvodnosti podnětu Finančního úřadu pro Prahu 10, a aniž by důvody svého rozhodnutí blíže vysvětlilo v jeho odůvodnění.

Stěžovatel se proto domnívá, že pokud ministerstvo rozhodne o delegaci místní příslušnosti ke správě daní, aniž umožní daňovému subjektu vyjádřit se k podnětu na jehož podkladu rozhodnutí vydá, a ve svém rozhodnutí ani neuvede, jaké důvody ho k tomu vedou, jedná se v takovém případě o nepřiměřený zásah do ústavou zaručených práv podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle článku 26 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Listiny.

Napadené rozhodnutí bylo citováno shora v plném znění s tím, že z přiložených listinných dokladů (žádosti stěžovatele ze dne 4.3.2002 a sdělení ministerstva financí ze dne 3.4.2003) vyplývá, že stěžovatel požádal ministerstvo financí o zaslání kopie podnětu Finančního úřadu pro Prahu 10 a kopie dalších listin s tímto podnětem souvisejících. Ředitel odboru 52 ministerstva financí, JUDr. M. K. stěžovateli sdělil, že se u požadovaných listin nejedná o veřejnou část spisu (ve smyslu ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.) a z tohoto důvodu je nelze zaslat ani zpřístupnit při případném nahlížení do spisu.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel odůvodňuje ústavní stížnost tvrzením, že předmětným rozhodnutím ministerstva financí bylo porušeno jeho právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, které v sobě zahrnuje i právo vyřizovat záležitosti související s podnikáním u orgánů místně příslušných. Z napadeného rozhodnutí podle jeho názoru především není zřejmé, že by toto jeho právo bylo omezeno výhradně z důvodu konkrétního právem chráněného zájmu, jež ve svém důsledku převažuje nad zájmem daňového subjektu, neboť shora označené rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daní postrádá v tomto směru jakékoliv odůvodnění.

Úvahám stěžovatele lze přisvědčit v tom, že mezi základní zásady daňového řízení vymezené v ustanovení § 2 zákona č. 337/1992 Sb., patří povinnost šetřit práv daňového subjektu a povinnost postupovat při řízení v úzké součinnosti s ním, jakož i povinnost volit prostředky, které daňový subjekt sice co nejméně zatěžují, ovšem stále ještě vedou k požadovanému cíli. Tato zásada přiměřenosti volených prostředků je však v řadě ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. různým způsobem diferencována, když z dikce ustanovení § 4 odst. 14 věty druhé citovaného zákona vyplývá že ministerstvu financí byla svěřena pravomoc stanovit místní příslušnost jinak, než jak je zakotvena v zákoně č. 337/1992 Sb. nebo ve zvláštním zákoně. Zákon č. 337/1992 Sb. v citovaném ustanovení pouze obecně uvádí, že se tak může stát "z důležitých důvodů, zejména z důvodu hospodárnosti nebo rychlosti řízení", aniž tyto důležité důvody taxativním způsobem vymezuje. V návaznosti na ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. může, v daném případě ministerstvo financí, buď na návrh daňového subjektu nebo z podnětu správce daně, delegovat místní příslušnost ke správě daně na jiného správce, pokud ovšem důvody delegace shledá opodstatněnými.

Posouzení skutečnosti, zda podnět správce daně na delegaci je či není veřejnou částí spisu (ve smyslu ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.), do níž je daňový subjekt oprávněn nahlížet, přísluší v tomto případě ministerstvu financí, které rozhodlo o delegaci. V takovém případě (zejména s ohledem na ustanovení § 24 zákona č. 337/1992 Sb.) nelze uvažovat o porušení politických práv stěžovatele ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že napadené rozhodnutí ministerstva financí bylo vydáno v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 337/1992 Sb., když ve vztahu k předmětnému rozhodnutí souhlasí Ústavní soud se stěžovatelem pouze v tom, že ministerstvo financí v odůvodnění rozhodnutí neuvedlo jakýkoli, byť obecně formulovaný důvod vyhovění podnětu Finančního úřadu pro Prahu 10. Tento nedostatek odůvodnění však nedosahuje úrovně porušení ústavnosti ve vztahu k článkům Listiny a Ústavy, neboť Ústavní soud při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal rovněž v úvahu, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby využil zásady "rovnosti zbraní", které mu úprava daňového řízení, zakotvená v zákoně č. 337/1992 Sb. umožňuje.

Z obsahu ústavní stížnost především Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, jež by vedla k opodstatněnosti tvrzení stěžovatele, že mu rozhodnutím ministerstva financí o delegaci místní příslušnosti ke správě daní, a to z Finančního úřadu v Berouně na Finanční úřad pro Prahu 10, byla uložena povinnost nad rámec zákona č. 337/1992 Sb., která mu brání ve výkonu jeho práva podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost.

Výše uvedenou argumentaci stěžovatele dále vyvrací i údaje o statutárním orgánu stěžovatele uvedené ve výpisu z obchodního rejstříku ze kterých se zjišťuje, že bydlištěm předsedkyně představenstva stěžovatele je Praha 10 a bydlištěm ostatních dvou členů statutárního orgánu stěžovatele je rovněž Praha (konkrétně Praha 5 a Praha 6).

Ze všech shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu


V Brně dne 24. června 2003