II.ÚS 2326/17 ze dne 28. 11. 2017
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1289/2016-149 ze dne 29. března 2017, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 55/2015-2995 ze dne 23. února 2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 68 T 7/2014-2677 ze dne 22. května 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku. Za to byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 750 000 Kč (náhradní trest mu byl stanoven v trvání šesti měsíců) a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a zákaz výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu sedmi let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších sedmi obviněných.

3. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným rozsudkem podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí je ve vztahu k jeho osobě natolik neurčité a nedostatečné, že nesplňuje základní požadavky řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Dle jeho názoru napadená rozhodnutí volí ve vztahu k obviněným nepřijatelný kolektivní přístup a nevěnují se individuální odpovědnosti stěžovatele. Má za to, že chybí skutkový podklad pro právní závěr o jeho úmyslném zapojení do předmětné trestné činnosti. Nesouhlasí s právním posouzením svého jednání i jednání dalších spoluobviněných ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, což má být v hrubém rozporu s veškerými zjištěními soudů. Dle jeho názoru mělo k daňovému úniku dojít ve společnosti COMERCIO ZLÍN, a. s., tím, že tato společnost předstírala dodávku zboží do Slovenské republiky. Závěr soudů o karuselovém obchodu je pak dle stěžovatele nedůvodný a nadto chybí skutková zjištění o jeho roli v celé věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že ohledně jeho osoby nešlo o společné jednání, které mělo spočívat ve vystavování fiktivních faktur na předmětné zboží, a realizaci jejich simulovaných úhrad. Pokud mělo být cílem jeho jednání zastření předmětných obchodů, to samo o sobě znaky takové trestné činnosti nenaplňuje. Poukazuje na komentářovou literaturu o trestné součinnosti a o trestném činu, který je mu kladen za vinu, přičemž má za to, že jeho jednání nenaplňuje ani objektivní stránku daného trestného činu. Soudům dále vytýká, že použily výpověď klíčového svědka z přípravného řízení, aniž by ho vyslechly, a že též protiústavně použily výpovědi a vysvětlení obviněných učiněné před finančními úřady. Ve vztahu k výroku o peněžitém trestu pak namítá nesprávné právní posouzení podmínek pro jeho uložení, když měla být zohledněna námitka o nemajetnosti.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatel uplatněnou argumentací zpochybňuje naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, i naplnění podmínek spolupachatelství, přičemž vznáší výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a ke zjištěnému skutkovému stavu. Soudům také vytýká, že ve svých rozhodnutích řádně nepopsaly a důkazně nepodložily jeho roli na páchané trestné činnosti. Z obsahu ústavní stížnosti je však přes odkazované články Listiny a Úmluvy zřejmé, že stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími uplatněním námitek, které již předtím adresoval soudům, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá.

8. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. V posuzované věci byly požadavky na důkazní postup v trestním řízení naplněny, učiněné právní závěry nejsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními ani provedenými důkazy a soudy se nedopustily ani jiného pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.

10. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vysvětlily, na základě jakých úvah a důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele, přičemž tyto úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnily. Svůj závěr, že skutek, jímž byl stěžovatel uznán vinným, naplňuje znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to i co do subjektivní a objektivní stránky, opřely o řadu logicky na sebe navazujících důkazů, které také podle Ústavního soudu zcela postačují k přijetí uvedeného závěru, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný.

11. Námitkami stěžovatele, že nebyl vyslechnut klíčový svědek, že ke čtení jeho výpovědi z přípravného řízení nebyly splněny zákonné podmínky, a že byly protiústavně použity i výpovědi a vysvětlení obviněných učiněné před finančními úřady, se dostatečně zabýval odvolací soud, který v napadeném rozhodnutí přijatelným způsobem vysvětlil, proč je shledal nedůvodnými (viz str. 32 rozsudku odvolacího soudu).

12. Posuzovaná ústavní stížnost je pak převážně identická i s obsahem podaného dovolání, s jehož argumentací se i Nejvyšší soud v mezích uplatněného dovolacího důvodu vypořádal. Ani on nezjistil, že by soudy v rámci své hodnotící činnosti vybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že by bylo možno dovodit extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Znovu tak řešil podstatu skutku a roli jednotlivých obviněných (včetně stěžovatele) a míru jejich účasti jako spolupachatelů na trestné činnosti i námitku o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu, ani on však nepochyboval o tom, že ke zkrácení uvedeného druhu daně skutečně došlo, a že trestně odpovědnými za spáchaný skutek jsou právě obvinění, jejichž vina spočívala v tom, že v různém postavení a svým předem domluveným postupem vytvořili účelový obchodní řetězec, přes který realizovali tři spekulativní nákupy a prodeje zboží (niklových katod), vedeni jednotnou snahou zkrátit daň z přidané hodnoty. Přitom již výrok napadeného rozsudku soudu prvního stupně obsahuje dostatečně podrobný popis skutkového děje, z něhož je i Ústavnímu soudu naprosto zřejmé, jak se jednotliví spoluobvinění na trestném jednání podíleli. Je v něm podrobně popsána i role stěžovatele a způsob jeho jednání v tomto účelovém obchodním řetězci, která je pak rozvedena v odůvodnění rozsudku. Pokud tedy Nejvyšší soud uzavřel, že všichni obvinění se podíleli, každý svým dílem, na konečném cíli - zkrátit daň z přidané hodnoty, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska nic vytknout. Přijatelné je i jeho stanovisko, opřené o konzistentní soudní judikaturu, že k naplnění znaku spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, ale stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. I v tom případě odpovídá každý ze spolupachatelů, jakoby trestný čin spáchal sám.

13. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry vyplývající z napadených rozhodnutí byly již podrobeny ústavně právnímu přezkumu na základě ústavní stížnosti spoluobviněného M. Z., v níž tento stěžovatel také mimo jiné namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku soudu prvního stupně (která plyne z toho, že se z něj nepodává, zda a jak měl být vytvořen údajný účelový řetězec, resp. které osoby měly být součástí té které části tohoto řetězce, jehož cílem mělo být zkrácení daně z přidané hodnoty), dále nedostatečně objasněný skutkový stav, neujasněnou povahu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a absenci subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Ústavní soud však námitkám stěžovatele nepřisvědčil a shledal je neopodstatněnými, přičemž zdůraznil, že krácení daně z přidané hodnoty patří mezi sofistikované druhy kriminality, kde je prokazování zavinění, jakož i objektivní stránky trestného činu ztíženo, avšak v projednávané věci bylo provedeno dostatečné množství důkazů, na jejichž základě bylo možno dovodit úmysl spoluobviněných společným jednáním daň zkrátit (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2212/17 ze dne 5. 10. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

14. Stěžovatel brojí i proti vyměřenému peněžitému trestu, přičemž namítá nesprávné právní posouzení podmínek pro jeho uložení. Jak již však v minulosti Ústavní soud mnohokrát rozhodl, Ústavní soud není oprávněn ukládat či přezkoumávat tresty, neboť tuto pravomoc svěřil ústavodárce toliko soudům (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny). Tomu odpovídá i procesní úprava trestního řízení, v němž, na rozdíl od řízení před Ústavním soudem, mají obecné soudy širokou možnost procesem dokazování zjistit všechny skutečnosti, které jsou pro úvahu o uložení trestu v konkrétním případě relevantní. Ústavní soud může do tohoto procesu či jeho výsledku zasáhnout pouze v případě, kdy zjistí zjevnou libovůli při aplikaci příslušných zákonných norem. V případě stěžovatele však byl peněžitý trest uložen v souladu s podmínkami tr. zákoníku (viz ustanovení § 67 odst. 1 tr. zákoníku) a odpovídá i zjištěným majetkovým poměrům stěžovatele. Tvrzenou nedobytnost peněžitého trestu řešily jak soudy prvního a druhého stupně, tak i soud dovolací (viz bod 40 napadeného usnesení), který se po rozboru relevantních skutečností plně ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že uložený peněžitý trest není trestem nepřiměřeným ani nedobytným. Vzhledem k charakteru trestné činnosti, podílu stěžovatele na jejím páchání i celkové výši daňového úniku, i s ohledem na osobu stěžovatele nejde ani dle názoru Ústavního soudu o výměru zjevně excesivní.

15. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena základní práva zaručená čl. 36 a násl. Listiny i čl. 6 Úmluvy. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích, lze proto považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu