II.ÚS 2400/11 ze dne 30. 8. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - Obec Podmolí, se sídlem Podmolí 70, Podmolí, zastoupené JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou se sídlem Kollárova 336/3, Znojmo, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 3327/2009-181, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2009 č. j. 17 Co 74/2008-153, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 12. 2007 č. j. 12 C 149/2007-113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 11. 8. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž měl být porušen čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.

Okresní soud ve Znojmě v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu ze dne 14. 6. 2007, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků, které byly historickým majetkem obce a které byly na základě kupní smlouvy ze dne 16. 10. 1995 (právní účinky vkladu vlastnického práva podle této smlouvy nastaly dne 11. 12. 1995) prodány žalované - obchodní společnosti ZNOVÍN ZNOJMO, a.s., a to dle názoru stěžovatelky v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (§ 36 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích), když záměr prodat tyto pozemky nebyl obcí nijak zveřejněn, prodej nebyl řádně odsouhlasen zastupitelstvem obce jako oprávněným orgánem a kupní cena byla výrazně nižší než byla skutečná cena prodávaných pozemků. Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud sice konstatoval, že nebylo jednoznačně prokázáno, že bylo zákonné ustanovení skutečně dodrženo, když bylo prokázáno, že předmětné pozemky nebyly nabídnuty k výkonu předkupního práva oprávněnému subjektu - SNP Podyjí; naopak nebylo prokázáno věrohodným způsobem, jaký byl přesný postup obce, který předcházel uzavření smlouvy; ani že by v daném případě došlo ke zveřejnění záměru obce prodat předmětné pozemky. Nicméně současně dospěl k závěru, že ode dne převzetí předmětných pozemků (nejpozději dne 11. 12. 1995) do dne doručení stěžovatelkou podané žaloby (dne 22. 6. 2007) nebylo vlastnické právo žalované k předmětným pozemkům nijak zpochybňováno, žalovaná je držela v dobré víře ve své vlastnické právo, a proto soud uzavřel, že žalovaná uvedené pozemky v souladu s ustanovením § 134 obč. zák. vydržela. Vzhledem k tomu soud rozhodl o zamítnutí žaloby, neboť podle jeho názoru jednoznačně vlastnické právo ke sporným nemovitostem svědčí žalované, ta je v současné době jejich řádným vlastníkem. (viz str. 6 - 7 rozsudku).

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek okresního soudu a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem a ztotožnil se s jeho právními závěry stran aplikace § 134 obč. zák. i ohledně nedůvodnosti námitky stěžovatele týkající se právních důsledků porušení předkupního práva.

Následně podané dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dovolací námitky stěžovatelky (všechny zákonem předvídané dovolací důvody včetně otázky existence naléhavého právního zájmu) shledal nepřípustnými, a proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dále a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých vlastnických práv předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedené žaloby, odvolání i dovolání a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy. Nadto jako hlavní důvody podání ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy své závěry o vydržení daných pozemků žalovanou založily na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a zejména na nesprávném hodnocení nashromážděných důkazů k okolnostem uzavření předmětné kupní smlouvy a převodu pozemků. Proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti všem rozhodnutím obecných soudů (včetně usnesení Nejvyššího soudu), v petitu ovšem navrhla pouze zrušení rozsudků Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně. Ústavní soud nicméně vzhledem ke své dřívější judikatuře a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkumu všech shora zmíněných rozhodnutí, a to z důvodu přezkoumání řízení jako celku.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407).

Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelkou předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak zejména před ním okresní soud přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Obecné soudy se velmi důkladně zabývaly okolnostmi samotného uzavření předmětné kupní smlouvy a následného převodu předmětných pozemků na žalovanou, když na základě provedených důkazů konstatovaly, že nebylo jednoznačně prokázáno dodržení zákonem stanovených podmínek. Zároveň však zohlednily i celkovou dobu, která uplynula od uzavření kupní smlouvy, chování žalované a rovněž dobu podání žaloby (necelých 12 let poté). Proto obecné soudy dospěly k závěru, že žalovaná předmětné pozemky po celou dobu držela v dobré víře ve své vlastnické právo, aniž by do doby podání žaloby byla nějak zpochybňována, a proto je také v souladu s ust. § 134 obč. zák. po uplynutí lhůty deseti let vydržela. Dle názoru Ústavního soudu se obecné soudy řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, které uplatnila v průběhu odvolacího řízení a jež následně zopakovala v dovolání i v ústavní stížnosti a jejich postup tak nelze označit za svévolný. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání.

Byť Ústavní soud (obdobně jako obecné soudy) shledává odůvodněnými pochybnosti stěžovatelky nad okolnostmi prodeje předmětných pozemků, ztotožňuje se s právními závěry obecných soudů, neboť v daném případě skutečně nebylo možné při rozhodování brát ze zřetele dobu, která uplynula od uzavření uvedené kupní smlouvy a následného převodu pozemků do doby podání žaloby ze strany stěžovatelky. Stěžovatelka se dle názoru Ústavního soudu v souladu se zásadou, podle níž práva náležejí bdělým (vigilantibus iura), mohla a měla již dříve svými vlastními úkony aktivně přičinit o prosazení a ochranu svých vlastnických práv a nikoliv s podáním žaloby vyčkávat téměř 12 let od převodu předmětných pozemků. Jak ostatně vyplývá z judikatury Ústavního soudu, stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud se řádně, včas a účinnými nástroji nedomáhal jejich ochrany, ačkoliv tak učinit mohl a měl (viz nález sp. zn. III. ÚS 126/04 ze dne 5. 10. 2004 (N 141/35 SbNU 9).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení vlastnických práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2011

Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu