II.ÚS 2446/10 ze dne 5. 1. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Šumavská 35, 602 00 Brno 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 9 As 24/2010, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského soudu v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na vzdělání zakotveného v čl. 33 Listiny.

Ústavní soud si k posouzení případu vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 225/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti:

Stěžovatel byl v období od 28. 6. 2005 do 24. 10. 2007 studentem navazujícího magisterského studijního programu Informační technologie na Fakultě informačních technologií Vysokého učení technického (dále jen "FIT" a "VUT") v Brně. Dne 19. 6. 2007 skládal v řádném termínu státní závěrečnou zkoušku, které v ústní části nevyhověl; opravný termín se konal dne 30. 8. 2007, ani zde stěžovatel při ústní části nevyhověl. Rozhodnutím děkana FIT ze dne 7. 9. 2007 bylo stěžovateli v souladu se zákonem o vysokých školách ukončeno vysokoškolské studium (č.l. 11). Proti tomu podal stěžovatel žádost o přezkoumání (č.l. 12n.), kterou rektor VUT zamítl (č.l. 15). Proti rozhodnutí VUT se stěžovatel bránil žalobou u krajského soudu (č.l. 1-4), v níž namítal, že k ukončení jeho vysokoškolského studia došlo v rozporu se zákonem či vnitřními předpisy VUT. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl v rozsudku ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 29 Ca 225/2007 k závěru, že žaloba není důvodná. Pokud stěžovatel u opravné zkoušky neuspěl, bylo možno konstatovat, že státní závěrečnou zkoušku nevykonal, a tudíž podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách nesplnil požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu (č.l. 81).

Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost stěžovatele (č.l. 84-88) za důvodnou (č.l. 126-132). V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že čl. 33 Listiny je třeba vnímat především tak, že nikomu nesmí být a priori odnímána možnost vzdělávání. S ohledem na čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je právo na vysokoškolské vzdělání primárně určováno zákonem o vysokých školách, v jehož mezích se lze jej realizovat a dovolávat se ho. Podle zákona o vysokých školách je dnem řádného ukončení studia den, kdy byla vykonána státní závěrečná zkouška nebo její poslední část. Studium na vysoké škole se ale ukončuje i tím, že student nesplní požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu dané vysoké školy. Studijní a zkušební řád VUT stanoví, že státní závěrečnou zkoušku nebo kteroukoli její část lze jednou opakovat. Ze skutečnosti, že státní závěrečná zkouška je v informačním systému fakulty a ve směrnici děkana FIT (rozhodnutí č. 30/2006 doplňující Studijní a zkušební řád VUT) vedena jako předmět, stěžovatel dovozoval možnost opětovného zápisu v následujícím akademickém roce včetně zakončení zkouškou. S argumentací stěžovatele se ovšem Nejvyšší správní soud neztotožnil. Z faktického obsahu a logického významu státní závěrečné zkoušky bylo totiž podle názoru Nejvyššího správního soudu patrné, že tato "představuje způsob prověření znalostí studenta v samém závěru vysokoškolského studia a nikoli předmět jako ucelený systém informací, které jsou po určitou předem stanovenou dobu studentům předávány vyučujícími a následně prověřovány zkouškou." Jde o komplexní a závěrečnou zkoušku završující celé vysokoškolské studium. Hovoří-li směrnice děkana FIT o zápisu předmětu Státní závěrečná zkouška, pak je dané ustanovení nutno vykládat z jeho smyslu a účelu toliko jako způsob přihlašování státní závěrečné zkoušky v informačním systému fakulty, resp. jako administrativní ulehčení studijní agendy, a to bez jakéhokoli dopadu na konečný počet možných pokusů při absolvování této zkoušky. Stanoví-li čl. 22 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu VUT pro státní závěrečnou zkoušku pouze jedinou možnost jejího opakování, jde o speciální pravidlo ve vztahu k obecní právní úpravě zkoušek u jednotlivých studijních předmětů. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uváděl, že z vnitřních předpisů VUT vyplývá existence předmětu "Státní závěrečná zkouška" (ač se jedná o předmět fiktivní), v jehož rámci se skládá samostatná závěrečná zkouška, která je upravena zákonem o vysokých školách. Stěžovatel by tedy měl mít možnost opakovaného zápisu tohoto předmětu. Tento výklad vyplývá podle názoru stěžovatele z vnitřních předpisů vysoké školy a není v rozporu ani se zákonem ani s žádným ustanovením vnitřních předpisů vysoké školy. K porušení práva na spravedlivý proces došlo extrémní interpretací vnitřních předpisů vysoké školy, když Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětná ustanovení vnitřních předpisů nelze vykládat doslovně, ale z hlediska jeho smyslu a účelu, k němuž slouží. Nejvyšší správní soud navíc žádným způsobem neodůvodnil závěr, podle něhož čl. 22 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu VUT představuje speciální pravidlo k obecné úpravě zkoušek. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel proto považuje za natolik paušální, neúplné a nepřezkoumatelné, že vykazuje znaky libovůle a svévole a je neústavní.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Brně. Podle JUDr. Jany Jedličkové, předsedkyně 29. senátu krajského soudu, nebyla porušena práva stěžovatele zaručená Listinou. Nejvyšší správní soud, zastoupený Mgr. Danielou Zemanovou, předsedkyní 9. senátu, uvedl, že vzhledem k charakteru námitek, které uplatňuje v podané ústavní stížnosti, se stěžovatel v zásadě domáhá toho, aby Ústavní soud meritorně přezkoumal rozsudek Nejvyššího správního soudu jako soud další instance. Nejvyšší správní soud zároveň odmítl porušení práva na spravedlivý proces, neboť se náležitě vypořádal se stěžovatelem vznesenými námitkami. Ve vztahu ke sporné právní otázce Nejvyšší správní soud srozumitelným způsobem vyložil, proč nelze státní závěrečnou zkoušku považovat za studijní předmět a proč nelze ve vztahu k ní aplikovat ustanovení interních předpisů o opakovaném zápisu studijních předmětů. Argumentace stěžovatele tak spočívá na čistě formalistickém přístupu opírajícím se o doslovné jazykové znění čl. 2 odst. 6 písm. d) směrnice děkana FIT, naproti čemuž Krajský soud v Brně i Nejvyšší správní soud citované ustanovení vyložily z hlediska jeho smyslu a účelu. V tomto kontextu Nejvyšší správní soud upozornil na to, že sám Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že z hlediska zjištění obsahu právní úpravy nelze spoléhat jen na jazykový výklad aplikovaného ustanovení, nýbrž relevantní je především účel a smysl aplikované právní normy (Pl. ÚS-st-1/96, Pl. ÚS 33/97, II. ÚS 3201/08). Proto je přesvědčen, že svým postupem nevybočil z kautel zaručených v hlavě páté Listiny a nedopustil se porušení základních práv a svobod stěžovatele. Vyjádření Nejvyššího správního soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelovu právnímu zástupci k replice, ovšem ve stanovené lhůtě neobdržel žádnou odpověď.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Těmito východisky přezkumu rozhodnutí obecných soudů byl Ústavní soud veden i v daném případě, v němž stěžovatel namítal porušení čl. 33 Listiny. U práva na vzdělání je ovšem podle čl. 41 odst. 1 Listiny dána výhrada zákona. Ustanovení čl. 33 Listiny je tak primárně vydáno zákonodárci k tomu, aby je naplnil konkrétním obsahem. Od skutečných základních práv se právo na vzdělání liší v tom, že neexistuje jako a priori neomezené základní právo, které by bylo zákonodárcem případně omezováno z důvodů předvídaných v Listině, ale je to naopak zákonodárce sám, který mu dává příslušný obsah a rozsah. Byť má zákonodárce relativně širokou dispozici pro konkrétní vymezení obsahu a způsobu realizace tohoto článku, je vázán ústavními maximami, z nichž hlavní v tomto smyslu představuje čl. 4 odst. 4 Listiny (srov. analogicky nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04, N 125/41 SbNU 551, vztahující se k čl. 26 Listiny, či nález sp. zn. Pl. ÚS, N 7/1 SbNU 51, vztahující se k čl. 33 odst. 2 Listiny). Ani zmíněná relativní volnost zákonodárce, vyplývající z čl. 41 odst. 1 Listiny, nemůže vést k tomu, aby formou zákona porušil podstatu a smysl čl. 33 Listiny. Porušit podstatu a smysl daného základního práva nemůže učinit ani samosprávný akademický orgán vysoké školy interním předpisem, k jehož vydání je na základě zákona o vysokých školách oprávněn. K charakteru práva na vzdělání ovšem Ústavní soud poznamenal, že jeho pojmový znak "je sám o sobě vágní, neboť s tímto jen všeobecně formulovaným právem je spojen nespočet sociálních aspektů a účelů, a to mnohdy rozdílné sociální kvality a sociálního dopadu. Tendence posunout jakýkoliv z těchto aspektů a účelů do roviny způsobilé k porušení tohoto práva by, podle názoru Ústavního soudu, byla způsobilá, stejně jako v celé řadě obdobných případů, vyvolat celou řadu sociálně disfunkčních a nežádoucích účinků. Právo na vzdělání na vysoké škole nelze tedy, podle názoru Ústavního soudu, chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje" (nález Pl. ÚS 32/95, N 26/5 SbNU 215). Zásah do samotného jádra práva na vzdělání je tak něčím výjimečným a může k němu dojít jen v případě zjevných excesů. Tomu by se tak mohlo stát např. za situace, když by měl daný právní předpis obecně nepřijatelné (např. diskriminační) důsledky, nesplňoval-li by požadavky v právním státě obecně kladené na právní předpisy, či by došlo k jeho svévolné interpretaci a aplikaci.

V návaznosti na čl. 33 Listiny je právo na vzdělání primárně určováno zákonem o vysokých školách. Podle jeho ust. § 56 odst. 1 písm. b) se studium na vysoké škole ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. Stanoví-li studijní a zkušební řád VUT ve svém čl. 22 odst. 2, že lze státní závěrečnou zkoušku nebo kteroukoli její část jen jednou opakovat, jde sice o ustanovení poměrně striktní, Ústavní soud ovšem nemá žádný důvod se domnívat, že by šlo o ustanovení protiústavní, které by bylo schopno zasáhnout do samotného jádra práva na vzdělání. Stěžovatel ovšem neuvedl žádný důvod, na základě jehož by bylo možno dovozovat, že by ze strany obecných soudů mohlo dojít k porušení samotné podstaty a smyslu čl. 33 odst. 1 Listiny. Námitky stěžovatele stran sporné otázky, zda existuje "předmět státní závěrečná zkouška", se pohybují výlučně v rovině jednoduchého práva a bylo na ně přesvědčivě zodpovězeno napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (č.l. 130nn.). Závěr, ke kterému došel Nejvyšší správní soud, totiž že státní závěrečnou zkoušku není možno považovat za studijní předmět, a proto nelze aplikovat ustanovení interních předpisů o opakovaném zápisu studijních předmětů, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Nejvyšší správní soud při řešení sporné otázky zcela správně použil přiléhavé výkladové metody, podle nichž z hlediska zjištění obsahu právní úpravy nelze spoléhat jen na jazykový výklad aplikovaného ustanovení, nýbrž relevantní je především účel a smysl aplikované právní normy, a to zcela ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/96, N 13/7 SbNU 87 a sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9 SbNU 399). Užití těchto výkladových metod nemůže představovat výkon zakázané svévole, jak se domníval stěžovatel. Ústavní soud proto neshledal namítané porušení práva na spravedlivý proces a práva na vzdělání, ale naopak rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je logicky odůvodněno a přiléhavě odpovídá na námitky stěžovatele. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší správní soud neinterpretoval inkriminované právní předpisy natolik extrémním způsobem, že by jeho rozhodnutí mohlo vést k zásahu Ústavního soudu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2011

Jiří Nykodým
předseda senátu