II.ÚS 2471/14 ze dne 30. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vokounem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014 č. j. 8 Tdo 361/2014-65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel ústavní stížností žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým měla být zasažena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol č. 7"); současně mělo být porušeno ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2012 č. j. 17 T 57/2011-8261 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že excesivním způsobem vyplnil předmětné blankosměnky, za což byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 375 denních sazeb, s výší denní sazby 4 000,- Kč, tj. v celkové výši 1 500 000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu sedmi let. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to originálu 22 specifikovaných směnek.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. 4 To 38/2013 podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin obviněného odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve stejném počtu sazeb a jejich výši jako učinil soud prvního stupně, včetně náhradního trestu odnětí svobody. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil shodně i trest zákazu činnosti a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabrání věci, a to originálů 22 směnek.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Dovolacímu přezkumu byla předložena klíčová otázka z oblasti směnečného práva, totiž zda blankosměnky (které vystavila leasingová společnost C-LEASING s.r.o. na řad IPB a.s., které avaloval leasingový nájemce a jejichž vlastníkem se později stala společnost HORA HOLDING s.r.o., jíž byl v rozhodné době stěžovatel jednatelem) měly být vyplněny podle Dohody o směnečném zajištění smlouvy o postoupení pohledávek a o vyplňovacím oprávnění blankosměnky (dále jen "Dohoda o vyplňovacím oprávnění"), kterou uzavírala C-LEASING s.r.o. s IPB a.s., nebo podle Smluvních podmínek pronájmu - podmínky leasingu (dále jen "Podmínky leasingu"), které uzavírala C-LEASING s.r.o. s jednotlivými leasingovými nájemci; uvedené dokumenty se totiž měly lišit zejména ve výši směnečné sumy (tj. ve výši sankce za nesplácení předmětu leasingu), jež může být do blankosměnky doplněna, a ve stanovení termínu splatnosti blankosměnky.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud vůbec nezabýval jeho v dovolání uvedenými námitkami, jež mají oporu v relevantní doktríně i judikatuře Nejvyššího soudu, tedy že 1) okamžikem emise blankosměnky je připojení prvního podpisu na blankosměnku, 2) tímto prvním podpisem byl podpis leasingového nájemce jako avala, nikoliv až podpis statutárního orgánu společnosti C-LEASING s.r.o., 3) v době, kdy leasingový nájemce jako aval připojil svůj podpis na blankosměnku a kdy došlo k emisi blankosměnky, neexistovala žádná Dohoda o směnečném zajištění smlouvy o postoupení pohledávek, takže v té době existovalo ve vztahu k leasingovému nájemci jediné ujednání o vyplnění blankosměnky, a to byly Smluvní podmínky pronájmu - podmínky leasingu, uzavírané jako součást leasingové smlouvy mezi leasingovým nájemcem a společností C-LEASING s.r.o., 4) pozdějším ujednáním, jehož účastníkem leasingový nájemce není (tj. Dohodou o směnečném zajištění smlouvy o postoupení pohledávek, uzavíranou mezi společností C-LEASING s.r.o. a IPB a.s.), nelze dodatečně podmínky vyplnění blankosměnky měnit, pročež 5) vyplnění blankosměnky ve vztahu k avalovi musí být provedeno v souladu se Smluvními podmínkami pronájmu - podmínkami leasingu.

Nadto stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje zjevný rozpor, pokud Nejvyšší soud na jedné straně uvádí, že "ve verzi z roku 1998 je uvedeno, jakým způsobem může být blankosměnka vyplněna, a nájemce věci, tj. pronajímatel nebo dlužník, bral na vědomí, za jakých podmínek majitel může směnku vyplnit", a na straně druhé současně konstatuje, že "pro majitele směnky, jímž byl za daných okolností finálně obviněný, byly pro způsob vyplnění směnky rozhodné podmínky vyplývající nikoliv z leasingových podmínek, ale z těch, do kterých vstoupil v rámci postoupení pohledávky". Dle názoru Nejvyššího soudu tedy při uzavírání leasingové smlouvy (a tedy i při avalování blankosměnky) zjistil leasingový nájemce z Podmínek leasingu, za jakých podmínek může majitel směnky blankosměnku vyplnit, současně však pro majitele směnky byly pro vyplnění blankosměnky závazné nikoliv tyto Podmínky leasingu (které leasingový nájemce znal), ale Dohoda o směnečném zajištění smlouvy o postoupení pohledávek (kterou leasingový nájemce neznal). Stěžovatel se proto domnívá, že Nejvyšší soud vydal překvapivé rozhodnutí, neboť na základě podaného dovolání ignoroval a nenapravil stav, kdy soudy v řízení ve věcech trestních otázku směnečného práva (tj. podle kterého z obou dokumentů má být blankosměnka vyplněna) řešily jako otázku prejudiciální odchylně od toho, jak tuto otázku meritorně posuzovaly soudy v civilním řízení.

S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 541/10, N 95/57 SbNU 247) potom stěžovatel namítá hypertrofii trestní represe a dovolává se dodržování zásady subsidiarity trestní represe a respektování principu ultima ratio. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že v žádném z inkriminovaných 22 směnečných případů nepodal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, ve kterém by se domáhal zaplacení směnečné sumy. Nenastala tak vůbec situace, že by se leasingový nájemce (aval) musel proti uplatňování směnky bránit v civilním řízení a že by se třeba mohlo ukázat, že prostředky soukromého práva při této obraně jsou "nedostatečné a neúčinné", a proto v daném případě nebyla dle stěžovatele trestněprávní represe namístě.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 43 odst. 3 téhož zákona se přitom - typicky - nabízí za situace, kdy stěžovatel (tak jako v projednávané věci) předkládá Ústavnímu soudu k posouzení výhradně námitky, se kterými se - ústavně konformním způsobem - již obecné soudy v předchozím řízení vypořádaly, pročež je možno na jejich rozhodnutí v úplnosti odkázat. V dané věci je zřejmé, že s veškerými stěžovatelem v ústavní stížnosti artikulovanými námitkami se obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, přičemž vůči jimi podanému odůvodnění stěžovatel nepředkládá žádnou relevantní oponenturu (podrobněji viz níže). Tato skutečnost přitom již sama o sobě vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti.

Podstatou projednávané věci je tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší soud nevypořádal se stěžovatelem v dovolání vznesenými námitkami, a že předmětné trestní řízení porušuje princip ultima ratio.

Stěžovatel v ústavní stížnosti akcentuje skutečnost, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu není zřejmé, zda bylo možné vyplnit předmětné blankosměnky na základě obsahu Smluvních podmínek nebo Dohody; přehlíží tak, že rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu je založeno na (skutkovém) závěru, že stěžovatel vyplnil tyto blankosměnky způsobem, jenž nevyplývá ani z obsahu Smluvních podmínek, ani z obsahu Dohody. Tomuto závěru obecných soudů přitom stěžovatel nijak relevantně neoponuje, neboť ani z ústavní stížnosti není zřejmé, na základě kterého konkrétního ustanovení (ujednání) Smluvních podmínek nebo Dohody stěžovatel inkriminované směnky vyplnil. Oproti mínění stěžovatele tak má Ústavní soud za to, že jím dovolacímu soudu předložené námitky není v kontextu projednávané věci možno označit za relevantní, respektive že se dovolací soud se stěžovatelovými námitkami vypořádal - zjevně - ústavně konformním způsobem [v této souvislosti je pak možné ještě dodat, že stěžovatelem odkazované nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 122/96, III. ÚS 505/98, II. ÚS 226/06 a III. ÚS 1104/08 do projednávané věci bez dalšího nedopadají, neboť se týkají postupu odvolacích soudů, nikoliv soudu dovolacího (jak ostatně připouští sám stěžovatel); dovolává-li se přitom stěžovatel porušení ustanovení čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7, je třeba poznamenat, že se jím garantované právo nevztahuje na mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1398, bod 2 a tam odkazované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ekelund proti Švédsku - č. 63987/00, oddíl 3)].

Namítá-li potom stěžovatel porušení zásady subsidiarity trestněprávní represe, postačí připomenout, že se touto otázkou řádně zabývaly všechny ve věci rozhodující soudy (viz str. 47 rozsudku nalézacího soudu, str. 22 - 23 rozsudku odvolacího soudu a str. 18 - 19 napadeného usnesení dovolacího soudu). Je přitom namístě plně odkázat na odůvodnění odvolacího soudu na str. 22 - 23 rozsudku, ve kterém vrchní soud - způsobem, jejž nemá Ústavní soud důvod jakkoli rozporovat - vysvětluje, proč do souzené věci nedopadají stěžovatelem akcentované závěry nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 541/10. Pro úplnost se tak sluší ještě uvést, že sama skutečnost, že stěžovatel nepodal v souvislosti s žádnou z inkriminovaných blankosměnek návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, trestněprávní charakter jeho jednání nikterak nezpochybňuje, neboť v daném kontextu zjevně představuje relevantní trestněprávní okamžik již sama prezentace předmětných směnek příslušným avalům.

Je tak zřejmé, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by Nejvyšší soud svým postupem porušil některé jím dovolávané základní právo.

Ústavní soud proto přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014

Jiří Zemánek
předseda senátu