II.ÚS 248/04 ze dne 31. 8. 2005
N 168/38 SbNU 343
Výklad protiprávního zvýhodnění podle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 31. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 248/04, ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. J. K. a L. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2004 č. j. 28 Cdo 2097/2003-306, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2003 č. j. 56 Co 488/2002-279 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. května 2002 č. j. 28 C 212/95-254, jimiž byla mimo jiné zamítnuta žaloba stěžovatelů na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2004 č. j. 28 Cdo 2097/2003-306, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2003 č. j. 56 Co 488/2002-279 ve výroku sub I. a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2002 č. j. 28 C 212/95-254 v části, jíž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání domu č. p. 1147/11 na K. ulici v O.-S. O., zapsaného u Katastrálního úřadu v Ostravě na LV č. 2145 pro katastrální území a obec S. O. se zrušují.

II. Ve zbývající části se návrh odmítá.


Odůvodnění



Návrhem ze dne 15. 4. 2004 se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále též "okresní soud"), Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") a Nejvyššího soudu, a to s odkazem na údajné porušení svých práv na spravedlivý proces, garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 28 C 212/95, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2002 č. j. 28 C 212/95-254, byl zamítnut návrh stěžovatelů, kterým se domáhali, aby soud uložil žalovaným a) Ing. B. V. a b) Ing. M. V. povinnost ve stanovené lhůtě uzavřít se stěžovateli ve výroku dále specifikovanou dohodu o vydání věci (dále též "předmětný dům") s pozemky parc. č. 2100/4 a 2100/1, vše zapsané u Katastrálního úřadu v Ostravě na LV č. 2145 pro katastrální území S. O., obec S. O. (dále též "předmětné pozemky") podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., jsou státními občany a žalovaným doručili výzvu k uzavření dohody o vydání věci dne 1. 12. 1994, tedy včas. Nedospěl ovšem k závěru, že by žalovaní byli osobami povinnými ve smyslu uvedeného zákona. Nebylo totiž prokázáno, že by předmětné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, jak požaduje § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tento závěr soud dovodil poté, co shledal, že při převodu předmětných nemovitostí na žalované byla dodržena směrnice Ministerstva financí č. 10 ze dne 2. 4. 1964, účinná od 1. 5. 1964, uveřejněná ve Věstníku Ministerstva financí č. 5 pod č. j. 314/17.756/64 (směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, dále též "směrnice Ministerstva financí"). Usoudil, že v souladu s touto směrnicí byla veřejnost upozorněna na možnost koupit předmětný rodinný dům a ten pak byl prodán tak, aby prodejem byl uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější. Nebylo též prokázáno, že by žalovaní získali předmětné nemovitosti za cenu, jež by byla v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 3. 2003 č. j. 56 Co 488/2002-279 toto rozhodnutí potvrdil ve výroku I. v rozsahu, v jakém byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít o dohodu o vydání předmětného domu. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého potvrzujícího výroku odvolací soud zhodnotil rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné po stránce skutkových zjištění i po stránce právní. Zamítavý výrok o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání předmětných pozemků je však dle odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť soud neuvedl žádné důvody, pro něž žalobu v této části zamítl.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 2. 2004 č. j. 28 Cdo 2097/2003-306, odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvádí, že v dovolání přípustném podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), je možné uplatnit pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu pak není možné uplatnit námitky skutkové, jak to učinili stěžovatelé.

Stěžovatelé napadají závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažují za správné. Předpokladem ocenění nemovitosti podle cenového předpisu (z něhož vycházely obecné soudy ve svých právních názorech) je správný výklad tohoto předpisu, což není otázka skutková, ale právní. V projednávaném případě měla být posouzena právní otázka, zda vysvětlivky Českého statistického úřadu a Ministerstva financí k vyhlášce č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, které zohlednil revizní znalecký posudek provedený v projednávaném případě, jsou pro ocenění nemovitostí závazné. Další relevantní právní otázkou bylo, zda nadstandardní vybavení nemovitostí může v hraničních případech vést k zařazení nemovitosti do příznivější třídy a převážit svým významem formální nedostatek jednoho znaku podle přílohy vyhlášky č. 43/1969 Sb. Dále uvádějí, že i pokud by závěr o zařazení předmětných nemovitostí do třídy II. dle zmíněné vyhlášky byl správný, neodůvodňuje to další závěr, dle něhož nadstandardní vybavení předmětných nemovitostí, které specifikovali stěžovatelé ve svých podáních, je právně bezvýznamné. Některé z těchto věcí, jak potvrdili i znalci, byly věcmi movitými, které se nestaly součástmi nemovitosti. I ty však byly převedeny na vedlejší účastníky, kteří za ně nic nezaplatili, čímž byli nepochybně protiprávně zvýhodněni. I věci, jež se součástí nemovitostí staly, nelze při oceňování nemovitosti přehlížet. Ocenění provedené podle znaků obsažených v cenovém předpise a jeho přílohách vyjadřuje cenu stavby ve standardním provedení. Pokud některé části stavby standardní provedení výrazně překročují, musí se to odrazit i ve výsledné ceně. Pokud okresní a krajský soud převzaly opačný závěr znalců, jde z jejich strany o nesprávné posouzení věci. Nejvyšší soud pak pochybil tím, že námitky stěžovatelů považoval za skutkové, i když napadali chybné vyřešení právních otázek, které v praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny a rozhodnutí o nich má zásadní právní význam. Další okruh námitek stěžovatele směřují proti závěru, že při prodeji nemovitosti byl dodržen postup dle směrnice Ministerstva financí. Krajský soud tento závěr založil na nepřímých důkazech. Dovodil, že pokud se o koupi předmětných nemovitostí ucházeli ještě dva další zájemci, byla směrnice Ministerstva financí dodržena (veřejnost byla upozorněna na možnost koupit předmětný rodinný dům). Stěžovatelé soudí, že nebyl splněn předpoklad pro použitelnost nepřímých důkazů, tedy že by byl okruh nepřímých důkazů uzavřen, neboť z obecného pohledu nebylo možno vyloučit, že další žadatelé se o možnosti prodeje dozvěděli jinak než zveřejněním podle uvedené směrnice Ministerstva financí. Tato skutečnost byla provedeným dokazováním vyvrácena. Rozsudek, jímž byl stěžovatelům uložen trest propadnutí majetku, byl vydán dne 12. 4. 1983 a nabyl právní moci dne 14. 5. 1983, a teprve tímto dnem přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu. Všichni tři žadatelé podali žádost o jejich koupi ještě předtím než bylo o trestu propadnutí majetku vůbec rozhodnuto. I z dalších okolností případu (převod předmětných nemovitostí na Obvodní národní výbor v Ostravě 2 dne 10. 6. 1983, rozhodnutí o prodeji dne 13. 7. 1983) je zřejmé, ze z hlediska času bylo vyloučeno, že by rozhodnutí o prodeji bylo učiněno na základě zveřejnění zamýšleného prodeje dle zmíněné směrnice Ministerstva financí. Obvodní národní výbor nadto měl nejdříve rozhodnout o prodeji nemovitostí a o zveřejnění tohoto záměru, následně o tom, komu ze zájemců budou tyto nemovitosti prodány, a teprve poté o prodeji nemovitostí vedlejším účastníkům. Rozhodoval však pouze jednou, právě dne 13. 7. 1983. Provedené důkazy tedy byly chybně hodnoceny. Směrnice Ministerstva financí byla porušena, což je důvodem pro aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Ostravě, Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud, a vedlejší účastníky řízení, Ing. B. V. a Ing. M. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah svého rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě odkázal především na odůvodnění svého rozhodnutí. Námitky stěžovatelů považuje za nekonkrétní a obecné, resp. stěžovatelé údajně opakují námitky, jimiž se již zabýval. Má za to, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně procesních pravidel, a úvahami stěžovatelů o nesprávnosti postupu soudu při hodnocení důkazů se proto nelze zabývat. Jeho rozhodnutím nedošlo k porušení práv stěžovatelů.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že námitky stěžovatelů mají nejblíže k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (procesní vada řízení). Ten však nemohl být východiskem dovolacího přezkumu. S ohledem na omezený rozsah dovolacího přezkumu v posuzované věci ve srovnání s možnostmi ústavního přezkumu ponechává dovolací soud rozhodnutí Ústavního soudu zcela jeho úvaze.

Vedlejší účastníci se, ač doloženě vyzváni, k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze je-li tomu tak, může se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Shledal ovšem, že tomu tak je jen u části návrhu. Krajský soud v Ostravě totiž svým rozhodnutím ze dne 26. 3. 2003 č. j. 56 Co 488/2002-279 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil pouze ve výroku I. v rozsahu, v jakém byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít o dohodu o vydání předmětného domu č. p. 1147/11 na K. ulici v O.-S. O. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V této části tak řízení doposud neskončilo. O této části návrhu bude znovu rozhodovat soud prvního stupně a stěžovatelé budou moci toto budoucí rozhodnutí napadnout příslušnými procesními prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2002 sp. zn. II. ÚS 650/01). I v projednávaném případě proto Ústavní soud návrh stěžovatelů v této části odmítl, neboť nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelé je v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdili.

Ústavní soud se tedy věcně zabýval pouze tou částí návrhu, týkající se žaloby o uložení povinnosti uzavřít o dohodu o vydání předmětného domu, která byla zamítnuta soudem prvního stupně, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno soudem odvolacím. Připomíná, že v minulosti opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy České republiky a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.

Jádrem projednávaného případu je otázka, zda se soudy dostatečným a především ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda jsou vedlejší účastníci povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou povinnými osobami (též) fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona (tj. zákona č. 87/1991 Sb.), a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Stěžovatelé se domnívají, že podmínky uvedeného ustanovení byly naplněny. Vedlejší účastníci byli při koupi nemovitosti protiprávně zvýhodněni, neboť kupní cena neodpovídá stavu prodávané nemovitosti. V této souvislosti pak zpochybňují skutková zjištění i právní závěry obecných soudů. Dále pak tvrdí, že při převodu nemovitostí nebyl dodržen postup podle tehdejší směrnice Ministerstva financí č. 10 z roku 1964, a že tedy vedlejší účastníci nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Podle čl. 2 směrnice Ministerstva financí byla státní organizace spravující rodinný domek povinna nabídnout jej ke koupi především dosavadnímu uživateli. Neprojevil-li jeho uživatel o koupi zájem v přiměřené lhůtě mu určené (což v projednávaném případě nenastalo, neboť zde v době prodeje žádný uživatel neexistoval), měla státní organizace upozornit vhodným způsobem veřejnost na možnost koupit rodinný domek, a to za podmínek, za kterých byl nabídnut dosavadnímu uživateli. Rodinný domek se pak měl prodat tomu občanovi, aby byl prodejem uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější.

Uvedená směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům byla uveřejněna v tzv. normativní části Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964. Podle ustálené judikatury byla pro státní organizace spravující rodinné domky závazná a postup příslušné organizace, který by jí stanovená pravidla výběru z uchazečů o koupi nemovitosti nerespektoval, lze s ohledem na další okolnosti případu považovat za "protiprávní zvýhodnění" ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. nepublikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 255/01, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 234/99 a další). Z toho evidentně vycházel i krajský soud v napadeném rozhodnutí, v němž mimo jiné uvedl, že pokud by Obvodní národní výbor Ostrava 2 nepostupoval v souladu s touto směrnicí Ministerstva financí a v důsledku toho zvýhodnil vedlejší účastníky jako nabyvatele, byl by to důvod pro aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991. Tento závěr potvrzuje dále například i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 561/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 138), v němž za situace, kdy obecné soudy dostatečně nezkoumaly skutečnost, zda byly naplněny podmínky platných směrnic Ministerstva financí č. 10/1964 a č. 9/1966, konstatoval, že eliminace potenciálních uchazečů ze strany státního orgánu neprovedením předepsaného "výběrového řízení" může dle okolností případu představovat neoprávněné zvýhodnění nabyvatele, což platí i pro případ, že k výběru sice dojde, avšak v rámci něj nebudou zachovány rovné podmínky při výběru uchazeče.

Z uvedeného je zřejmé, že odpověď na otázku, zda byl v projednávaném případě při prodeji předmětného domu dodržen postup dle směrnice Ministerstva financí, byla pro projednávanou věc zásadní. Soud prvního stupně v tomto směru konstatoval, že podmínky této směrnice splněny byly. Je dle něj velmi pravděpodobné, že vedlejší účastníci dům získali hlavně z důvodu zaměstnání Ing. V. (státní zaměstnanec - voják z povolání v hodnosti kapitána) a jeho členství v KSČ. Tím dle soudu byla směrnice Ministerstva financí v intencích tehdejšího společenského klimatu dodržena, neboť byl uspokojen společenský zájem za daných okolností nejdůležitější. Tento závěr zjevně převzal i soud odvolací.

Obecné soudy tedy nepovažovaly jimi samými konstatované zvýhodnění vedlejších účastníků pro politickou angažovanost za "protiprávní" zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (na tomto místě nutno podotknout, že podle zjištění obecných soudů měli vedlejší účastníci rovněž rodinný dům a do předmětného domu se chtěli nastěhovat z důvodu zdravotního stavu svého syna).

Ústavní soud již ve své judikatuře uvedl, že naplnění podmínek zákona č. 87/1991 Sb. nemůže být provedeno bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 620/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 177)]. Citovaná směrnice Ministerstva financí byla součástí celého systému tehdy platného práva, na jehož vrcholu stála Ústava Československé socialistické republiky z r. 1960 (ústavní zákon č. 100/1960 Sb., dále jen "Ústava ČSSR"). V ustanovení čl. 20 odst. 1 Ústavy ČSSR se stanoví, že všichni občané mají rovná práva a rovné povinnosti. Směrnici Ministerstva financí z r. 1964 je nutno interpretovat s ohledem na uvedené ustanovení, a nikoli tak, jak ji interpretovala státní organizace spravující rodinný domek, tedy s přihlédnutím k článku 4 Ústavy ČSSR, podle něhož Komunistická strana Československa byla prohlášena za vedoucí sílu ve společnosti i ve státě. Obecné soudy svou interpretací a následnou aplikací směrnice Ministerstva financí uznaly tento postup konkludentně jako postup, který není "protiprávní". Ústavní soud coby orgán ochrany ústavnosti v demokratickém právním státě je povinen chránit demokratické hodnoty. Je oprávněn vyžadovat, aby i obecné soudy v demokratickém právním státě aplikovaly rozhodná zákonná ustanovení, která platila v dřívějším nedemokratickém režimu, "ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát" (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 22. 3. 2001 ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Německu).

Ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický. Angažovanost uvnitř a ve prospěch totalitní komunistické strany nesměřovala ani nesměřuje k prosazování demokratických hodnot (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 19/93 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 1; vyhlášen pod č. 14/1994 Sb.)]. Ústavní soud nemůže považovat fakt, že jednotlivec byl při požívání svých práv zvýhodněn oproti jiným zjevně v důsledku takové angažovanosti (vychází-li ze zjištění a závěrů obecných soudů), za rozumný a objektivní důvod odlišného zacházení státu s různými občany. Takovému důvodu proto nemůže poskytnout svou ochranu. Jestliže tedy obecné soudy demokratického státu nepovažovaly aplikaci směrnice Ministerstva financí v daném případě za "protiprávně zvýhodňující", a naopak ji interpretovaly a aplikovaly stejným způsobem, zasáhly do ústavně chráněného práva stěžovatelů na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Ve svém důsledku tyto jejich závěry znemožňují naplnit účel restitučního zákonodárství, které má za cíl zmírnit následky některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem. Právě tento teleologický výklad při aplikaci restitučních zákonů Ústavní soud ustáleně prosazuje [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 39/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 155), dále též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 583/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 146)].

Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že argument krajského soudu, dle něhož příslušnost Ing. V. k Československé lidové armádě a jeho členství v Komunistické straně Československa (dále též "KSČ") bez dalšího nenaplňují podmínku § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť k uvedenému by musela přistoupit skutečnost, že souvislosti s touto svou aktivitou byl zvýhodněn oproti jiným uchazečům o koupi předmětného domu, což ovšem stěžovatelé nepřednesli a neoznačili k tomu žádné důkazy, je v rozporu se zjištěními soudu prvního stupně. Ten naopak na str. 7 svého rozhodnutí doslova uvádí, že lze "přisvědčit tvrzení žalobců v tom směru, že dům dostal žalovaný z důvodu, že byl v armádě a v KSČ". Stěžovatelé tedy uvedenou skutečnost zjevně tvrdili a byla i prokazována.

Odvolací soud se dále podrobněji zaměřil také na splnění podmínky veřejného oznámení prodeje rodinného domu občanům a dospěl k závěru, že její naplnění je patrné ze skutečnosti, že o koupi projevily kromě vedlejších účastníků zájem ještě dvě další osoby. V odůvodnění svého rozhodnutí současně mimo jiné uvádí, že žádost dalších dvou žadatelů o rodinný domek byly podány dne 24. 2. 1983, resp. 7. 4. 1983, a žádost vedlejších účastníků dne 18. 4. 1983. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně měl obecně za to, že podmínky, požadované směrnicí Ministerstva financí, byly v projednávaném případě naplněny, a otázkou zveřejnění informace o prodeji rodinného domu se blíže nezabýval.

Ústavní soud se domnívá, že i tímto závěrem obecné soudy zjevně vybočily z mezí ústavnosti, neboť zjevně nemá oporu v provedeném dokazování. Žádosti dalších dvou zájemců o předmětný dům byly podány ještě před vynesením rozsudku, jímž byl stěžovatelům uložen (mimo jiné) trest propadnutí majetku (dne 12. 4. 1983). Žádost vedlejších účastníků byla podána sice až poté, nicméně ještě před tím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci a než tedy stát nemovitosti, včetně předmětného rodinného domu, vůbec nabyl. Z uvedených zjištění nemohl logickým myšlenkovým postupem soud dovodit, že informace o možnosti koupě rodinného domu byla vhodným způsobem zveřejněna. Vlastnictví k rodinnému domu mohl převést jen vlastník a tím stát v době, kdy všichni žadatelé o rodinný dům žádali, ještě nebyl. Za daných okolností tedy nelze ústavně konformním postupem dospět k závěru, který zastávají obecné soudy, tedy že uvedená informace zveřejněna byla. Přitom eliminace potenciálních uchazečů například právě tím, že o prodeji domu nejsou informováni, může také představovat neoprávněné zvýhodnění nabyvatele. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že uvedený skutkový závěr soudu prvního stupně, akceptovaný soudem odvolacím, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, nezbylo Ústavnímu soudu, než i toto usnesení zrušit. Aniž by se zabýval námitkami stěžovatelů proti jeho rozhodnutí, vyšel z toho, že po kasačním nálezu Ústavního soudu, jímž se ruší rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve vymezených výrocích, vznikne zcela nová procesní situace, s níž se bude muset Nejvyšší soud eventuelně znovu vypořádat v případě, že některý z účastníků by po novém rozhodnutí obecných soudů toto rozhodnutí opětovně napadl dovoláním.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud již ve shora popsaných skutečnostech shledal porušení základních práv stěžovatelů a důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, nezabýval se již dalšími námitkami, uvedenými v ústavní stížnosti.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 č. j. 28 Cdo 2097/2003-306, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2003 č. j. 56 Co 488/2002-279 ve výroku sub I. a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2002 č. j. 28 C 212/95-254 v části, jíž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít o dohodu o vydání předmětného domu, zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbývající části pak návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítl.