II.ÚS 252/99 ze dne 2. 2. 2000
N 15/17 SbNU 109
Povinnost soudů vyhovět návrhům na doplnění dokazování
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti Mgr.
H. E. zastoupené JUDr. V. O. za účasti účastníka řízení Krajského
soudu v Praze a vedl. účastníků 1) M. S., 2) M. H., 3) A. D., 4)
J. P.,zastoupeného JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 24. 2. 1999, č. j. 21 Co 260/98-192, a rozsudku
Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 3. 1998, č. j. 4
C 759/94-113, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1999, č. j. 21 Co
260/98-192, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze
dne 31. 3. 1998, č. j. 4 C 759/94-113, a tvrdí, že citovanými
rozsudky obecných soudů byla porušena její práva, zakotvená v čl.
1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").

Ke skutkovým okolnostem ústavní stížnosti navrhovatelka
uvedla, že se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Benešově
domáhala určení neplatnosti závětí zůstavitele M. M. ze dne 6. 6.
1990, 1. 6. 1991 a 12.1. 1992 s tím, že tyto závěti nebyly napsány
vlastní rukou zůstavitele a navíc v době, kdy zůstavitel nebyl
duševně zdráv. Duševní porucha zůstavitele, podle názoru
stěžovatelky, se projevila jednak v obsahu závěti, když
z formulací použitých zůstavitelem stěžovatelka dovozuje, že M. M.
nechápal jejich účel i smysl a dále z počtu těchto závětí prý
podle názoru stěžovatelky je možno dovodit psychickou
nezpůsobilost zůstavitele k právním úkonům v době jejich
vyhotovení.

Stěžovatelka vytýká oběma soudům neúplnost důkazního řízení,
které spočívá v odmítnutí návrhů stěžovatelky na doplnění
dokazování, zejména vypracováním nového revizního znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví a revizního posudku z oboru
grafologie, jakož i předložením závětí p. K. a pečovatelskou
smlouvou matky vedl. účastníka. Důkazy, které byly v pravomocně
skončeném řízení oběma soudy provedeny, zejména pak znalecký
posudek z oboru psychiatrie MUDr. K. a znalecký posudek MUDr. T.,
považuje navrhovatelka za nedostatečný a neprůkazný. Dne 9. 6.
1999 obdržel Ústavní soud doplňující podání stěžovatelky
s přiloženými znaleckými posudky doc. MUDr. Ch. a prof. MUDr. Z.,
jakož i další korespondenci stěžovatelky ve věci zdravotního stavu
zůstavitele. Doplnění ústavní stížnosti stěžovatelkou obdržel
Ústavní soud i dne 22.10. 1999 a 3. 1. 2000. I tato doplnění
obsahují různé listinné doklady a úvahy stěžovatelky o zdravotním
stavu a způsobilosti zůstavitele k sepsání platné poslední vůle.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2.
1999 č. j. 21 Co 260/98-192, Ústavní soud zjistil, že odvolací
soud potvrdil výrok pod I. prvostupňového soudu pokud tento
rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatelky na určení, že závěti
zůstavitele ze dne 6. 6. 1990, 1. 6. 1991 a 12. 1. 1992 jsou
neplatné, protože nejsou psány vlastní rukou zůstavitele
a v době, kdy zůstavitel nebyl duševně zdráv.

Odvolací soud doplnil dokazování, provedené soudem prvého
stupně o znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví
farmakologie a psychiatrie doc. MUDr. K. T., CSc., když tento
znalec byl pověřen jak přezkoumáním znaleckého posudku MUDr. B. K.
a s přihlédnutím k dalším skutečnostem tímto posudkem
nereflektovaným, t. j. zda zůstavitel trpěl cukrovkou a požíval
nebo měl požívat řadu léků, které mohly mít či měly vliv na
duševní způsobilost a rozpoznávací schopnosti zůstavitele v době
pořízení poslední vůle.

Z obsahu cit. znaleckého posudku odvolací soud vyvodil, že
léky užívané zůstavitelem neměly žádný nepříznivý vliv na
schopnost zůstavitele sepsat právoplatnou závěť, když žádná
z látek obsažených v předepsaných lécích nepůsobila změnu psychiky
zůstavitele, neboť takováto změna by byla zcela jistě odborným
lékařem zaznamenána a nevhodné léky by byly vyměněny za léky
alternativní. Závěry obou znaleckých posudků se tak v podstatě
ztotožňují v tvrzení, že u zůstavitele nešlo o duševní chorobu,
která by mohla být překážkou pořízení platné závěti a z dostupné
dokumentace nebylo ani možné prokázat chorobnou závislost na
alkoholu či jiných návykových látkách. Rovněž léčba cukrovky
a s tím spojené požívání inzulínu nemohly ovlivnit schopnost
zůstavitele sepsat právoplatnou závěť. Oba tyto faktory, t. j.
choroby M. M. a léky jim užívané neměly negativní vliv na jeho
způsobilost k právním úkonům. Znalci byli v průběhu řízení
vyslechnuti soudem a stěžovatelce tak bylo umožněno klást jim
otázky a vyjádřit se k závěrům znaleckých posudků. Krajský soud
tak při doplnění dokazování a hodnocení předchozích znaleckých
posudků znalce z oboru písmoznalectví JUDr. J. H., Csc. a MUDr. K.
K. vycházel ze souvislosti s prokázanými ostatními důkazy a dospěl
k jednoznačnému závěru, že žaloba stěžovatelky není důvodná.
Odvolací soud zdůraznil, že požadavek na zpracování revizních
posudků stěžovatelkou nemá oporu ve výsledcích dosavadního
dokazování, neboť závěry všech tří znaleckých posudků jsou
jednoznačné a plně dostačující prokazatelným způsobem osvětlit
skutkový stav věci, takže další důkaz navržený stěžovatelkou,
zejména pak znalecký posudek ze zdravotnictví, odvětví klinické
psychologie, zaměřený na intenzitu závislosti zůstavitele na matce
žalovaného je možné s ohledem na sílu a průkaznost ostatních
důkazů považovat za nadbytečný.
Tvrzení, že právě pečovatelka zůstavitele (matka vedl.
účastníka) přinutila jmenovaného k sepsání závěti, datované dne
12. 1. 1992, když tento projev vůle by měl být učiněn nesvobodně
a v rozporu s ustanovením § 37 o. z., nemá podle názoru odvolacího
soudu oporu v ostatních důkazech provedených v průběhu řízení,
když pouhá domněnka či pravděpodobnost není schopna vyvrátit
předložené důkazy založené na exaktním zjištění.

Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje
náležitosti předepsané jí přísl. ustanoveními zák. č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a není tedy důvod pro její
odmítnutí, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku a vedl.
účastníku řízení. Od soudu prvého stupně si vyžádal zaslání přísl.
spisu sp. zn. 4 C 759/94.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
zdůraznil, že napadený rozsudek byl vydán způsobem odpovídajícím
ustanovení § 132 a § 211 o. s. ř. na základě důkazů provedených
soudy obou stupňů. Právní zástupce stěžovatelky navrhl v závěru
odvolacího řízení doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem
z oboru klinické psychologie, navržení dalších důkazů však nebylo
v průběhu odvolacího řízení zaznamenáno. V odpověď na námitku
stěžovatelky ohledně neprovedení navrženého důkazu odkázal na
znění odůvodnění jím vyneseného rozsudku.

Vedl. účastník řízení - Ing. J. P. ve svém vyjádření poukázal
na skutečnost, že stěžovatelka sice tvrdí, že rozsudky obou
obecných soudů byla porušena její práva zaručená v čl.1, čl. 3
odst. 3 Listiny, nijak tato práva nekonkretizuje a ani neuvádí,
jaká jí byla způsobena újma na právech při uplatňování základních
práv a svobod. Vedl. účastník nesouhlasí s hodnocením činnosti
obecných soudů, provedeným stěžovatelkou a zdůrazňuje, že důkazy
provedené v rámci skončeného řízení jsou zcela v souladu
s právními závěry obou soudů, které jsou obsaženy v odůvodnění
rozsudků. Pokud obecné soudy neprovedly důkazy navržené
stěžovatelkou, učinily tak v souladu s ustanovení § 120 odst. 1 o.
s. ř., neboť takové důkazy byly v souvislosti s výsledky
provedeného dokazování vyhodnoceny jako nadbytečné. K ostatním
tvrzením navrhovatelky pak poznamenává, že se jedná o tvrzení
nepravdivá a urážlivá, která byla dostatečným způsobem vyvrácena
již před soudem prvého stupně a nelze pominout skutečnost, že do
doby úmrtí zůstavitele stěžovatelka neznala a ani nemohla znát
konkrétní skutečnosti o zdravotním stavu zůstavitele, neboť do
místa bydliště zůstavitele nejezdila. Ze všech těchto důvodů
navrhuje vedl. účastník zamítnutí ústavní stížnosti.

Ze spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 4 C 759/94,
Ústavní soud zjistil, že zůstavitel (strýc stěžovatelky) zanechal
dědice ze zákona v tzv. třetí dědické skupině (neteře a synovce)
a závětního dědice J. P. Stěžovatelka, spolu s ostatními zákonnými
dědici, v dědickém řízení namítala, že neuznává závěť ze dne 12.
1. 1992 za pravou a právoplatnou z toho důvodu, že zůstavitel
nebyl k jejímu sepsání způsobilý, neboť nebyl duševně zdráv.
V průběhu dědického řízení žalobci nezpochybňovali, že by právě
tato závěť nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitele a byla
vynucena. Ze spisu tohoto soudu se rovněž podává, že návrh žalobců
(včetně stěžovatelky) směřoval na určení, že závěti ze dne 6. 6.
1990, 1. 6. 1991 a 12. 1. 1992 jsou neplatné, protože nejsou psány
vlastní rukou zůstavitele a v době, kdy tento nebyl údajně duševně
zdráv. Okresní soud proto v průběhu řízení k námitkám žalobců
nechal vypracovat znalecký posudek z oboru grafologie JUDr. J. H.,
ze kterého zjistil, že možnost padělání předmětných závětí je
vyloučena, neboť podle zanechaných listinných dokladů, psaných
vlastní rukou zůstavitele, je zcela vyloučeno pozměňování či
padělání posledních vůlí, včetně jejich podpisu.

Další znalecký posudek znalce MUDr. K. vyzněl rovněž
v neprospěch tvrzení žalobců, když z přiložené lékařské
dokumentace tento znalec nezjistil žádné příznaky, které by mohly
svědčit o duševní chorobě či jiné duševní poruše, která by mohla
snižovat způsobilost zůstavitele posoudit právní následky jeho
úkonu nebo úkon ovládnout. Znalec rovněž konstatoval, že
zůstavitel nebyl postižen ani tvrzenou poruchou intelektu.
K osobě zůstavitele pouze konstatoval možnost ztížení vadou
osobnosti (psychopatií), která se nyní nazývá smíšenou poruchou
osobnosti, ale tato porucha byla rázu trvalého a léčbou tudíž
neovlivnitelná a neměla vliv na nezpůsobilost zůstavitele
k právním úkonům. Soud prvého stupně vycházeje ze zpráv
ošetřujících lékařů, svědeckých výpovědí předložené lékařské
dokumentace a závěrů citovaných znaleckých posudků, neshledal
důvodnými návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování
v souvislosti se zcela jednoznačnými závěry těchto posudků, když
v tomto směru posuzoval jejich význam ve smyslu ustanovení § 132
o. s. ř. jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech.

Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce
doc. MUDr. T. CSc. z odvětví psychiatrie a klinické farmakologie,
když tomuto znalci uložil jednak znovu prověřit závěry znaleckého
posudku MUDr. K. a dále se vyjádřit k námitkám stěžovatelky,
ohledně možného vlivu užívaných léčiv na způsobilost k právním
úkonům stěžovatele v době pořízení závěti ze dne 12. 1. 1992.
Závěr i tohoto posudku vyloučil možnost jednání stěžovatele pod
vlivem hypoglikemie v lednu 1992 a schopnost sepsat právoplatnou
závěť, ovlivněnou negativními dopady látek, obsažených
v předepsaných léčivech. Krajský soud proto další doplnění
dokazování, vypracováním požadovaných revizních znaleckých posudků
stěžovatelkou jako nadbytečné, odmítl.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není Ústavní soud
součástí soustavy obecných soudů a v zásadě mu tedy nepřísluší
přehodnocovat důkazy těmito soudy provedené, to vše za situace,
kdy Ústavní soud nezjistí porušení ústavnosti ze strany orgánů
veřejné moci. Ústavní soud může zasahovat do činnosti obecných
soudů zrušením rozhodnutí těchto orgánů pouze tehdy, jsou-li
právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními obecných soudů anebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Stěžovatelka namítá v podané
ústavní stížnosti porušení čl. 1 Listiny, garantující mimo jiné
svobodu člověka, jeho rovnost v důstojnosti i právech, jakož i čl.
3 odst. 3 Listiny zaručující, že nikomu nesmí být způsobena újma
na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Navrhovatelka nezdůvodnila jak, resp. čím nebo kým měla být tato
základní lidská práva porušena, neboť v další části ústavní
stížnosti argumentuje shodně jako v odvolání podaném proti
rozsudku soudu prvého stupně, poukazem na údajnou neúplnost
důkazního řízení, nesprávnost zhodnocení provedených důkazů
a s tím související i vyvozené nesprávné právní závěry.

Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že soudy jsou
povinny vyhovět návrhům na doplnění dokazování tak, jak byly
učiněny v průběhu občanskoprávního řízení. Ke způsobu stanovení
znalce je soud veden především ustanovením § 127 odst. 1 o. s. ř.,
který blíže charakterizuje za jakých podmínek a v jaké situaci
rozhodující soud je povinen určit osobou znalce ke zhodnocení
odborných problémů. Obecné soudy jsou tak povinny rozhodovat na
základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, když při této
činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ustanovení § 120 odst.
1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které
objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní
skutečnosti.

Stěžovatelce se v průběhu řízení nepodařilo prokázat jí
tvrzené skutečnosti ani zpochybnit závěry odborných znaleckých
posudků. Neunesení důkazního břemene a nesouhlas s právními závěry
obecných soudů však neznamená porušení ústavnosti a s tím
související i základní lidská práva a svobody. Znalecké posudky,
zaslané Ústavnímu soudu v doplňujících podáních, jsou vypracovány
na základě zadání stěžovatelky až v květnu a dubnu 1999, t. j. po
době skončeného řízení. Navrhovatelka se zřejmě domnívá, že
Ústavní soud je oprávněn znovu provádět dokazování a nahrazovat
tak činnost obecných soudů. S tímto názorem se Ústavní soud
neztotožňuje, neboť jak již bylo shora řečeno odborná zjištění
ustanovených znalců byla k otázkám obecných soudů zcela
jednoznačná, takže jak obecné soudy, tak ani Ústavní soud
neshledává důvod, proč tyto odborné posudky zpochybnit, a to navíc
v situaci, kdy stěžovatelka měla dostatek času a možnosti
oponentní znalecké posudky předložit již v době konání
občanskoprávního řízení.

Ze zásady rovnosti stran je navíc zřejmé, že ustanovení znalce
v konkrétním odborném problému je pouze záležitostí soudu a nikoli
účastníků řízení, neboť jiný postup by znamenal porušení citované
zásady.
Ústavní soud neshledal v průběhu řízení před obecnými soudy
porušení tvrzených základních práv a svobod a je proto nucen
ústavní stížnost zamítnout, aniž by se blíže zabýval důkazy
přiloženými stěžovatelkou v doplňujících podáních (§ 82 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb.).



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. února 2000