II.ÚS 2563/14 ze dne 4. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Endlichera, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2013, č. j. 20 C 408/2010 - 237, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 8. 4. 2014, č. j. 69 Co 557/2013 - 371,
takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 4. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Tato ústavní stížnost však byla pouze blanketní s tím, že stěžovatel avizoval, že vzápětí bude podrobně odůvodněna.

Stěžovatelovo podání tedy nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). K jejich odstranění byl navrhovatel vyzván přípisem, doručeným jeho zástupci dne 21. 8. 2014, v němž byl též upozorněn, že neodstraní-li vytýkané vady ve lhůtě 10 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se mu náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí. Konkrétně byl upozorněn na to, že ústavní stížnost je třeba podat v potřebném počtu stejnopisů a musí z něj být patrno, které věci se týká a co sleduje a je také třeba, aby přiložil kopii rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Stěžovatel v reakci na zmíněnou výzvu Ústavního soudu zaslal doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 1. 9. 2014.

K tomu Ústavní soud nejprve uvádí, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek, určený výhradně k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Jeho funkcí proto není náprava porušení podústavního práva orgány veřejné moci a úkolem Ústavního soudu není ani sjednocování judikatury obecných soudů. V souladu s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR totiž ústavní stížnost slouží k ochraně proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod; podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Z uvedeného plyne, že věcně projednatelná ústavní stížnost se nemůže omezovat na rekapitulaci předcházejícího řízení, resp. na tvrzené porušení podústavního práva, nýbrž musí být založena na přesvědčivé argumentaci porušením konkrétních ústavních norem. Ústavní stížnost proto nelze zaměňovat s odvoláním, dovoláním či jiným procesním prostředkem, určeným k ochraně před obecnými soudy. Jednoduše řečeno: z obsahu ústavní stížnosti musí být zřejmé, že je určena pro meritorní posouzení Ústavním soudem, a nikoliv, že se v podstatě jedná jen o více či méně upravené či jen modifikované podání, uplatněné již v jiném řízení, tzn. v řízení před obecným soudem.

Podle ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu musí být k ústavní stížnosti rovněž přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva. Důvod, proč zákon výslovně stanoví i tento požadavek, spočívá v tom, že - na rozdíl od některých řízení před obecnými soudy - právní úprava nezaručuje právo na "automatický" meritorní přezkum napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Z připojeného rozhodnutí o posledním opravném prostředku tak Ústavní soud teprve zpravidla zjistí, zda byly splněny procesní podmínky tohoto řízení (přípustnost a včasnost ústavní stížnosti), a také z něj plyne vymezení účastníků a vedlejších účastníků, s nimiž dále Ústavní soud komunikuje.

Dále, ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zakotvuje možnost odmítnutí návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Za situace, kdy však tato napadená rozhodnutí Ústavní soud k dispozici vůbec nemá, bez dalšího nelze provádět tento prvotní přezkum opodstatněnosti návrhu a potřebné kopie rozhodnutí by si musel vyžadovat namísto stěžovatele, kterého však tato zákonná povinnost výslovně stíhá (!), Ústavní soud samotný.

V nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel vadu ústavní stížnosti, spočívající v absenci kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, neodstranil, a to i přesto, že na tuto vadu byl výslovně upozorněn a byl také poučen, že pokud tak ve stanovené lhůtě 10 dnů neučiní, bude návrh odmítnut.

Současně je třeba stěžovateli vytknout, že neodstranil ani další vytčenou vadu - náležité odůvodnění ústavní stížnosti tak, aby bylo jasně seznatelné, jaké ústavněprávní argumenty jsou předkládány k posouzení. "Doplnění ústavní stížnosti", které stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal, je totiž na první pohled sice poměrně obsáhlé (9 stran textu), nicméně po bližším seznámení se s jeho obsahem soud pohříchu zjišťuje, že nepředstavuje takřka nic jiného, než rekapitulaci předchozích řízení. Na str. 2-5 (1. strana obsahuje jen vymezení účastníků a jejich adresy) jsou popisovány okolnosti počátku celé kauzy, tedy podání trestního oznámení, obsah výpovědí jednotlivých svědků, průběh řízení před prvostupňovým trestním soudem a obsah zprošťujícího rozsudku. Na str. 5-9 pokračuje stěžovatel v líčení řízení před civilními soudy, reprodukuje výpovědi žalobkyně a jejího syna a cituje ratio decidendi rozsudku soudu I. stupně. Poté přechází k popisu obsahu odvolání, které proti tomuto rozsudku podal, což završuje obsáhlou citací z odůvodnění rozsudku odvolacího krajského soudu. Jakýsi náznak komentáře, přesahujícího prostou rekapitulaci předchozích řízení, lze proto nalézt až na poslední straně; i to však stěžovatel učinil velmi kusým způsobem a bez jakékoliv ústavněprávní argumentace (toliko je zpochybněno provedené dokazování, z něhož stěžovatel dovozuje odlišné skutkové závěry). Za této situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve stanovené lhůtě neodstranil ani obsahové vady ústavní stížnosti, na které byl Ústavním soudem shora citovanou výzvou upozorněn.

Jak totiž Ústavní soud opakovaně konstatoval, srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151; veškerá judikaturu Ústavního soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz), smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Úkolem advokáta jako profesionála a osoby znalé práva je proto zformulovat procesně perfektní a obsahově projednatelnou ústavní stížnost. To se však v daném případě nestalo a zmocněný advokát tomuto svému úkolu nedostál.

Jen na okraj pak Ústavní soud dodává, že stěžovatel neodstranil ani další vytknutou vadu ústavní stížnosti, spočívající v jejím chybějícím potřebném počtu stejnopisů, odpovídajícímu počtu účastníků a vedlejších účastníků řízení (další stejnopis zůstává u Ústavního soudu). Stěžovatel totiž dodal Ústavnímu soudu stejnopis ústavní stížnosti jediný. Ústavní soud nicméně uvádí, že jakkoliv byl stěžovatel i na tuto vadu předmětnou výzvou výslovně upozorněn, je pravdou, že pokud by nebyla odstraněna pouze tato konkrétní vada, Ústavní soud by k odmítnutí ústavní stížnosti nepřistoupil, neboť by to považoval za přepjatý formalismus.

S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh stěžovatele odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2014


Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj