II.ÚS 2663/19 ze dne 29. 8. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti OPPORTUNITY, spol. s r. o., se sídlem Sedláčkova 2559/10, Brno, Líšeň, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, se sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, Židenice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 6077/2017-115 ze dne 29. 5. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, finanční částky z titulu újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 12. 2016 č. j. 42 C 235/2015-64 stěžovatelčinu žalobu zamítl, což potvrdil i Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 24. 5. 2017 č. j. 69 Co 142/2017-84.

3. Nejvyšší soud pak napadeným rozhodnutím č. j. 30 Cdo 6077/2017-115 ze dne 29. 5. 2019 odmítl dovolání stěžovatelky, a to s následujícím dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady. Dle Nejvyššího soudu: "Otázka posouzení příčinné souvislosti nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že mezi tvrzenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a škodou ve výši 751 888,43 Kč, představující kapitalizované příslušenství nároku přiznaného dříve soudním rozhodnutím, není příčinná souvislost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1421/2004 nebo ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1812/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 4196/16). Žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 5171/2008 se týká skutkově zcela jiné situace a jeho závěry nejsou na posuzovanou věc použitelné." Ohledně další části požadovaného plnění pak stěžovatelka nenaplnila zákonem požadované náležitosti dovolání.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti s těmito závěry nesouhlasí. Je přesvědčena, že judikatura, kterou uváděla protistrana a převzal i Nejvyšší soud, je nepřiléhává pro tento případ. Stěžovatelka se totiž nenacházela v postavení dlužníka, neexistoval žádný platební titul, na jehož základě by měla povinnost hradit nájemné, stěžovatelka nebyla s tehdejší protistranou v postavení dlužník-věřitel (postaveni stran bylo totiž přesně opačně - tehdejší protistrana byla zavázána z platné kupní smlouvy na nemovitost) a pokud by český stát tehdy dokázal zajistit soudní řízení bez zbytečných průtahů, nebyla by stěžovatelka povinna hradit tak vysoké příslušenství k bezdůvodnému obohacení. Podle stěžovatelky soudy neprojevily dostatek chuti a schopnosti pro nalézání práva, které by vedly k její výhře. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud zasáhl do jejího práva tím, že dovolání neposoudil náležitě a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ty se se stěžovatelčinými argumenty vypořádaly, což plyne z napadeného rozhodnutí, přičemž jeho závěry jsou logické, udržitelné a náležitě vysvětlené. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, ustanovení "§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na soudní ochranu napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2019


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu