II.ÚS 2690/14 ze dne 16. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Vlastimila Mlčocha, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Římská 1389/42, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2014, č. j. 9 A 278/2014-26, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou dne 12. 8. 2014 (a doplněnou k výzvě Ústavního soudu dne 31. 8. 2014 o plnou moc k zastupování), tedy v zákonem stanovené lhůtě (viz § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze.

2. Podstatou napadeného usnesení Městského soudu v Praze je vrácení soudního poplatku z podané žaloby, podané proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 3. 4. 2014, č. j. 2014/1492/110. Důvodem tohoto usnesení městského soudu byla skutečnost, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek, a to ani k výzvě soudu. Městský soud v Praze proto řízení pro nezaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 9 A 278/2014-22, zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 30. 7. 2014. Teprve dne 31. 7. 2014 obdržel městský soud podání stěžovatele, předané k poštovní přepravě dne 30. 7. 2014, které obsahovalo vylepené kolkové známky v požadované hodnotě 3.000 Kč. Městský soud však s poukazem na ustanovení § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007-172 (veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz) konstatoval, že okamžik zaplacení soudního poplatku je určen obliterací (znehodnocením) kolkové známky soudem, k čemuž došlo až dne 31. 7. 2014, tj. po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Podmínky shora citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích, umožňující soudu zrušit usnesení o zastavení řízení před jeho nabytím právní moci, tak nebyly splněny.

3. Stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Praze porušil jeho ústavně zaručené základní právo na řádný proces, zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pokud totiž zákon nestanoví, kdy nastává okamžik zaplacení formou nákupu kolkových známek, a jestliže k tomu v daném případě došlo dne 30. 7. 2014, tedy před nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení, pak byl postup a rozhodnutí Městského soudu v Praze protiústavní.

4. Ústavní soud posoudil obsah podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecného (správního) soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud předně konstatuje, že mezi účastníky řízení (tedy stěžovatelem a Městským soudem v Praze) je naprostá shoda ohledně skutkových okolností věci a liší se toliko v jejím právním posouzení. Lze tak stručně shrnout, že stěžovatel s podanou správní žalobou nezaplatil příslušný soudní poplatek, následně byl k jeho zaplacení soudem vyzván a učinil tak teprve poté, co uplynula soudem stanovená lhůta pro jeho zaplacení. Podle ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích platí, že "[u]snesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost." Z citovaného zákonného ustanovení tedy plyne, že pokud by stěžovatel zaplatil soudní poplatek před nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení (byť i po marném uplynutí lhůty k zaplacení, stanovené soudem), muselo by být toto usnesení zrušeno.

7. V nyní projednávané věci nicméně nabylo předmětné usnesení o zastavení řízení právní moc dne 30. 7. 2014 a teprve v tento den předal stěžovatel podání s nalepenými kolkovými známkami k poštovní přepravě; doručeno bylo městskému soudu až v den následující, tedy dne 31. 7. 2014. Městský soud v Praze tuto situaci vyhodnotil tak, že usnesení o zastavení řízení nemohl s ohledem na dikci zákona a judikaturu Nejvyššího správního soudu zrušit.

8. Tento právní názor považuje za správný Ústavní soud nejen z hlediska citovaného zákonného ustanovení, nýbrž i s ohledem na ústavní pořádek České republiky. Názor, podle něhož je z hlediska zaplacení soudního poplatku rozhodný teprve den, kdy se soudní poplatek dostal do dispozice soudu, totiž odpovídá rovněž setrvalé judikatuře Ústavního soudu a lze jej proto označit za ústavně souladný (viz např. usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1582/08, nebo usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3062/13; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od této judikatury neshledává Ústavní soud v nyní rozhodované věci žádný rozumný důvod odchýlit se a proto na ni pro stručnost toliko odkazuje.

9. Z této judikatury totiž plyne, že opačný výklad, který nabízí stěžovatel, by pouze navozoval stav značné právní nejistoty. Jinak řečeno, mohl by vést k situacím, kdy by se zaplacený soudní poplatek dostal do dispozice soudu z technických důvodů (např. chyba na straně doručovatele) i s odstupem delším, než tomu bylo v daném případě, anebo třeba dokonce vůbec, což by skutečně vedlo pouze k právní nejistotě. Je tak třeba zopakovat, že soudní poplatek je splatný již v okamžiku podání návrhu soudu [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích]. V řízeních ve správním soudnictví je navíc situace žalobce ulehčena i tím, že soudní poplatky jsou stanoveny fixně, takže jejich výše nemůže být pro žalobce obtížně zjistitelná či dokonce nepředvídatelná.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud činí závěr, že napadené usnesení Městského soudu v Praze považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítané porušení základního práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu