II.ÚS 2728/07 ze dne 30. 1. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Riegrova 172, 278 01 Kralupy nad Vltavou, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2007, č. j. 28 Co 249/2007, 28 Co 250/2007-149, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. října 2006, č. j. 9 C 76/2004-105, za účasti Krajského soudu v Praze, a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně chráněných práv. Konkrétně namítá, že oba soudy porušily procesní předpisy a nesprávně vyložily hmotné právo, a tím zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, čímž porušily čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky 86.821 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného nájemného z nebytových prostor, která směřovala proti stěžovatelce. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byla stěžovatelka uznána povinnou žalovanou částku zaplatit včetně příslušenství a náhrady nákladů žalující strany. Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, o němž bylo rozhodnuto Krajským soudem v Praze rozsudkem ze dne 10. července 2007, č. j. 28 Co 249/2007, 28 Co 250/2007-149, tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a stěžovatelka byla uznána povinnou zaplatit i náklady odvolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se soudy nevypořádaly s její námitkou neplatnosti nájemní smlouvy, kterou opírala o tvrzení, že žalobce nebyl v době jejího uzavírání vlastníkem nemovitosti, ve které se pronajaté prostory nacházely, respektive v období, za které bylo dlužné nájemné žalováno. Tím také zpochybňovala věcnou aktivní legitimaci žalobce. Dále v řízení namítala, že nájemní smlouvu vypověděla, takže nájemní poměr zanikl ještě v době před žalovaným obdobím a ani s touto námitkou se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Mělníku a vyjádření účastníků řízení a žalobce z původního řízení, který ze zákona má postavení vedlejšího účastníka.

Krajský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutím obou soudů nedošlo k dotčení ústavně garantovaných práv stěžovatelky a jinak odkázal na obsah svého rozhodnutí.

Okresní soud v Mělníku se omezil pouze na odkaz na odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí Krajského soudu v Praze.

Vedlejší účastník byl řádně vyzván a poučen o svých právech, jako vedlejší účastník. Výzvu soudu však nepřevzal, ač podle relace pošty se v místě svého bydliště zdržuje, takže platí fikce doručení. Vzhledem k tomu, že nesplnil zákonem požadované náležitosti, aby mohl před Ústavním soudem vystupovat jako vedlejší účastník, zejména proto, že si neurčil advokáta jako svého zástupce, nebylo s ním jako s vedlejším účastníkem nadále jednáno.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy (srov. Čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru že je zjevně neopodstatněná.

Jak již bylo řečeno, stěžovatelka vytýká obecným soudům, především pak soudu prvního stupně, že se nezabývaly námitkou nedostatku vlastnictví předmětu nájmu žalobcem. Poukazuje zejména na to, že předmětná nemovitost byla již ke dni 4. května 1999 zapsána do soupisu konkursní podstaty úpadce Vít Potraviny, a. s. V řízení před Městským soudem v Praze probíhal spor, vedený pod sp. zn. 13 Cm 50/2000, vyvolaný správkyní konkursní podstaty a dalšími žalobci, o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 9. února 2000 mezi JUDr. P. P., správcem konkurzní podstaty B. F.-Vít Potraviny, a společností PALMER a JOHNSON REALITY, s. r. o.

Z č. l. 78 spisu Okresního soudu v Mělníku vyplývá, že tato žaloba byla zamítnuta a rozsudek nabyl právní moci dne 14. června 2005. Tuto listinu opatřil soud prvního stupně právě s ohledem na námitku strany žalované, která byla uplatněna při jednání dne 25. ledna 2006. V této souvislosti si vyžádal kompletní údaje od Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, které se nacházejí se na č. l. 74-94 vyžádaného spisu. Těmito listinami také provedl důkaz při jednání dne 27. září 2006 a teprve poté ve věci dne 5. října 2006 rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak správně odkazuje na výpis z katastru nemovitostí, který prokazuje vlastnictví žalobce a Krajský soud pouze upřesnil odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tom směru, že uvedl, že se jedná o výpis ze dne 27. září 2006 a rozvedl, co z obsahu zápisu na tomto listě z hlediska vlastnických poměrů žalobce vyplývá. Především zdůraznil, že z něho vyplývá, že žalobce byl ke dni uzavření nájemní smlouvy, která byla titulem pro uplatňovaný nárok, vlastníkem předmětné nemovitosti a že jím byl i v rozhodné době, za kterou bylo žalováno. Takový postup ze strany odvolacího soudu nebyl způsobilý mít za následek ztrátu dvojinstančnosti, jak tvrdí stěžovatelka.

Stěžovatelka dále vytýká obecným soudům, že nesprávně vyložily ustanovení § 45 občanského zákoníku o doručování projevu vůle a to ve vztahu k její výpovědi, kterou zaslala žalobci dne 5. prosince 2005. Soud prvního stupně k této otázce uvedl, že tato výpověď nebyla žalobci řádně doručena, neboť se dopis vrátil stěžovatelce jako nedoručený. Soud uvedl, že výpověď z nebytových prostor je hmotněprávní úkon, který se musí dostat do sféry adresáta, což se v daném případě nestalo. Dosavadní judikatura tuto problematiku vykládá tak, že se projev vůle musí dostat do sféry dispozice adresáta, čímž se rozumí objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Pokud soud v tomto případě dovodil, že tomu tak nebylo proto, že listina nebyla vůbec doručena, pak takový výklad nelze zcela jistě označit za svévolný výklad ustanovení zákona, který jediný by mohl být hodnocen jako porušení pravidel řádného procesu.

V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že soud prvního stupně především neuznal uvedenou výpověď za platnou proto, že její obsah nebyl dostatečně určitý, a proto tuto listinu na prvním místě hodnotil jako absolutně neplatný právní úkon. Závěry soudu prvního stupně, se kterými se v této části plně ztotožnil i odvolací soud, jsou odůvodněny, neboť bylo vyloženo na základě jakých skutečností vyplývajících z obsahu předmětné listiny soud k tomuto závěru došel. Ústavní soud není oprávněn do hodnocení důkazů obecnými soudy zasahovat, ledaže by šlo o případ svévole, o což v daném případě zcela jistě nejde.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2008


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu